Zazvonil zvonec…

Dávala jsem teď dětem do písemky, že pohádka má vždy dobrý konec. Lhala jsem jim. Ta moje pohádka ho nemá.

Nadpis mluví sám za vše a víc nechci psát. O tom proč a jak. Bolí to. Moc. Ale potřebuju ze sebe dostat jiné věci.

Třeba to, že se to stalo zrovna 22. ledna.

Nebo proč si jako první zrovna všiml toho, že jsem dala pryč naši fotku. Nedala jsem ji pryč, protože ho nemám ráda. Naopak. Je to tak silné a já věděla, že k tomuhle dojde. A nechtěla jsem pak chodit po bytě a uklízet z očí to, co mě tak moc bolí. Koukám na ni stejně každý den. Mám ji v krabičce. Krabičce vzpomínek. Jsou tam vzkazy, co mi dával do svačin, plánek Berounky, krabičky od bonbonů, vánoční mašle z dárku…

Nebo to, proč to tak bolí. Naposledy jsem hodně brečela, když přišel on a řekl, že se chce opravdu rozvést. Myslela jsem, že už to neumím. Že po rozvodu mě už nic nemůže bolet. Ale tohle je šílená bolest. Stála jsem, plakala a opravdu cítila bolest u srdce.

A taky to,  že na mém tetování je napsáno, že všechno se děje z nějakého důvodu. On měl být ten důvod. Vím to. Nikomu ten pocit jistoty, že to takhle bylo ono, nemůžu vysvětlit, ale je to tak. Cítím to.

Potřebuju ze sebe dostat to, že je to jen smutné. Není v tom žádný vztek. Jen smutek, bolest a prázdnota. A taky bezmoc. A strach. Strach z toho, jak dlouho to bude bolet. Strach z toho, že jizev na duši už mám až moc, abych to zvládla.

A nejvíc ze sebe potřebuju dostat vzpomínky. Na písničku Malibu, na francouzské filmy, na makronky, flambování creme brulle  a ovocné dorty, na Hledá se máma a táta a Manželské etudy, na bruslení, na hokej, na mojí šedou čepici, na drobky, na ohňostroj, lyžování, běhání, sjíždění řeky, jeho mluvení ze spaní, vánoční stromeček, na světýlka, gerbery, tulipány… nic z toho nemůžu vidět, slyšet, dělat, aniž by se mi nezalily oči. A hlavně ty vzpomínky na Silvestr, který mě předtím nikdy nebavil a teď poprvé byl prostě dokonalý, a hlavně na Vánoce s ním.

Jenže zazvonil zvonec a pohádky je konec…a já čekám, kdy to přestane bolet. Zase…

1338803039414111180317

 

Dneska si říkám, proč to vlastně zveřejňuji. Že vím, že to budou číst ti, co znají mě i jeho a vůči němu to třeba není fér. Zvlášť, když se dovídám věci, ze kterých mi jde hlava kolem. Ale to je život na malém městě, kde se každý stará o druhé a šíří kolem sebe nesmysly. Ale doufám, že by mi to odpustil, pokud by se k tomu němu dostalo, protože jsem si u psaní tohohle všechno sice hodně poplakala, ale také jsem se poprvé trochu nadechla, když jsem to dopsala. Prostě mi pomáhá pustit to ven…

Vždycky se najde písnička…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *