thank-you-birthday-quotes-for-friends-and-family

V životě nepotkáváme lidi náhodu

A tomu já prostě věřím.

Víte, kdy zjistíte, kdo je váš opravdový přítel? Když vám není dobře. Byla jsem na zubní pohotovosti. Nikdy jsem neměla problémy s tím, že by mě bolely zuby, takže mě dost rozhodilo, když jsem brečela bolestí. A pak jsem se rozbrečela znovu, více a bolestně – že nemám vedle sebe chlapa, který by mě odvezl na pohotovost, držel mě za ruku, než přijdu na řadu (stejně jako tu padesátiletou paní naproti mě v čekárně), uvařil večeři a podal mi další prášek proti bolesti.

Na druhou stranu jsem si ale uvědomila, že mám kolem sebe spoustu lidí, kterým na mě opravdu záleží. Rodinu samozřejmě, bez které bych tam ani nedojela, ale i přátele. A v tu chvíli se ukázalo, komu na mě opravdu záleží.

Jsem vděčná, že mám kolem sebe tak skvělé kamarádky, přítelkyně, které se ptají, jak se mám. Poradí mi, podpoří mě nebo naopak usměrní. Díky vám holky. Ani nevíte, jak vás zbožňuju. (Mám v sobě dneska pátý prášek proti bolesti, takže jsem už možná trochu sjetá.)

Pak jsou tu ale také lidi, kteří nevstoupili do mého života před lety, a stejně jsem si k nim vytvořila zvláštní pouto.

Třeba mé dvě kolegyně z práce. Bez jedné (D) bych tam nevydržela ani minutu. Jednou jsem slyšela říkat holčičku: „Když moje spolužačka, vedle které sedím, nepřijde do školy, cítím se tam prázdná.“ Když „D“ není v práci, také se cítím prázdná. Pracujeme spolu rok a půl, ale stačí si věnovat jen pohled a víme, jak se druhá cítí. Vlastně je to už i takový ranní rituál, koukneme po sobě a víme, jestli se máme naprd nebo dobře. Víme, kdy se ptát, kdy naopak počkat, až ostatní odejdou a budeme samy. Víme, kdy potřebuje ta druhá obejmout nebo napéct muffiny. Vždycky mi dobře poradí a já si dala slib, že už ty rady budu poslouchat.

Druhá je andělem. I když je o deset let starší, prožíváme stejný osud, stejnou zoufalost, i když každá v úplně jiné situaci. K tomu se ani nemůžu rozepisovat víc, protože z některých věcí, které se nám ukázaly být společné, mám až husí kůži.

A chtěla bych se zastavit ještě u jednoho člověka. Několikrát už jsem ji zmínila ve svých článcích. Nejsme kamarádky na život a na smrt, které by chodily minimálně jednou za měsíc na kafe. Vlastně jsme spolu nikde nikdy samy nebyly. Ale každé mé setkání s ní mě nesmírně obohatí. Psychicky. Je to empatický člověk, který by měl mluvit se všemi lidmi na planetě, protože vám otevírá oči. Cokoliv mi řekne, mám dlouho v paměti. Už jsem o tom psala. „…tak to pak ale není ono.“ – věta z posledního rozhovoru, který jsme vedly. Pořád ji mám v hlavě, i když jsou to skoro dva měsíce, co mi ji řekla. A teď si ji potřebuji opakovat pořád dokola, protože se zase ukazuje, že ta věta je pravdivá (i její začátek, co si nechávám pro sebe). Myslím, že neví, jak moc jsem vděčná, že ji znám. Rozumí. Prošly jsme si podobnými věcmi. Ale není to jen tím. Má prostě dar. Vidět věci za vás a věnovat vám to nejcennější – čas a slova.

Samozřejmě, že je v mém životě spoustu dalších lidí, kteří mi pomáhají, mají mě rádi a  záleží jim na mě. Nechci, abyste si mysleli, že na vás zapomínám. Jen jsem se chtěla pozastavit nad tím, proč vám někteří lidé spadnou do cesty. Podle mě to má důvod.

1338803039414111180317

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *