Páni, musím vám říct, že březen měl pro mě asi 80 dní, ve kterém se moje emoce střídaly a houpaly jako na Matějské. Mimochodem, na Matějské jsem byla jen jednou v životě, je to ostuda?

Naštěstí mám ty několikakilometrové denní procházky s kočárkem, tak jsem si v posledním týdnu hodně utřídila myšlenky a dokázala si pojmenovat nějaké věci.

Za prvé jsem zjistila, že nemám ráda společenské události s rodinou, i když se na ně těším. (Byli jsme na vítání občánků.) Nevím proč, neznám důvod, ale zjistila jsem, že ho znát nepotřebuji. Zatím. Prvním krokem pro mě bylo vůbec to pojmenovat. Možná to znáte také. Na něco se těšíte, nebo vás něco čeká a vy si to v hlavě přesně naplánujete. A pak vás možná rozhodí každá maličkost, která vybočuje. Tak to mám já. A teď jsem si to uvědomila a dokážu s tím příště pracovat. (Mám to třeba i o Vánoce, když něco není podle plánu.)

A pak jsem dospěla k dalším mnoha věcem, ale nějak je neumím uchopit, popsat… přemýšlela jsem, že poslední dobou nemám tu “schopnost” se z věcí vypsat. A přitom bych si potřebovala utřídit tolik myšlenek. No, jak řikám, březen byl emočně celkem nabitý.

Naštěstí to vše vykompezovalo teplé počasí, takže procházky začaly být fajnovější. Rozkoukala jsem seriál Sedmilhářky a doporučuju všema deseti. Začala jsem sledovat Peče celá země a jako výzvu mám vždycky něco z toho další týden upéct. Na oddych jsem měla Láska je slepá Japonsko a bylo zajímavé sledovat, jak je ta kultura úplně jiná. Vše bylo takové milé, nenásilné, křehké a slovo arigató používají opravdu často. Myslím, že v tomhle se máme co učit.

Dále jsem po vzoru Báry z instagramového profilu @zorganizovano začala třídit dokumenty. Zařídila jsem složky každému zvlášť a jednu pro dům a auta. Ještě to nemám hotové (a bohužel ani tak pěkné jako Bára), ale krok kupředu to je. Stejně tak jsem pořádně projela skřítkovi šatník a malé věci roztřídila do krabic podle velikosti. Ve zbytku jsem udělala pořádek a snad i nějaký systém, abychom dávali věci pořád na stejné místo. Také jsem projela povlečení a ručníky a přebytek darovala místním ukrajinským rodinám. To je takový tip pro vás. V dubnu mě čeká moje šatní skříň, protože tam jsem po stěhování všechno jen naházela a pořád to není ono.

Měla jsem určitě ještě pár tipů, ale když si to nepíšu průběžně, zapomenu to. Mám na jaro spoustu cílů, ale taky vím, že potřebuju zklidnit svoji hlavu a duši. Nějak nevím, jak na to. Tak snad najdu chuť všechny ty cíle plnit a taky chuť psát.

Hezký duben vám přeji