Tři oříšky pro Opičku

Byla jsem na víkend pryč, abych pomohla kamarádce v těžké chvíli. Místo toho jsem se tam ale zhroutila vlastně víc já. A stačilo k tomu jen málo: “Nenapadlo mě, že ti na to mám odepsat.”

Byly jsme na procházce, užívaly si výlet, šly brzy spát, strávily víkend jen spolu, obě jsme potřebovaly vypnout. A já si prošla v myšlenkách úplně vším. Dokonce jsem vzala mobil a prošla si všechny zprávy až do zimy. Hledala jsem, kdy se to změnilo. Hledala jsem, kde se stala chyba. Našla jsem zlom, ale nenašla jsem chybu. V hlavě se mi rozjelo tolik teorií. Jedna děsivější než druhá.

Na cestě v lese jsem sebrala tři oříšky, ale nebudou v nich šaty. V jednom bude odhodlání, ve druhém síla a ve třetím láska. Odhodlání k tomu říct všechno, co mě trápí a co mám v hlavě. Odhodlání k tomu přijmout vše, co se tím spustí, úplně vše. A až budu sama, znovu na začátku a na dně, rozlousknu druhý oříšek. V něm bude síla se znovu zvednout a zvládnout to.

A třetí oříšek je ten nejdůležitější. Je v něm láska. Vlastně dvě lásky. Ta první je ta nejdůležitější, kterou ale mnoho z nás ztrácí – sebeláska. Potřebuji najít lásku sama k sobě, necítít se bezcenně a špatná jako teď. A ta druhá je láska ke mně. Opravdová velká láska. Se vším všudy. Bez keců, rozmýšlení, počítání, upřednostňování. Prostě jen opětovaná LÁSKA.

Musí už přijít. I když nejsem Popelka a pohádky neexistují…

Mám toho v hlavě mnohem víc, ale najednou už nemůžu víc psát. Nejde to… potřebuji totiž ten první oříšek…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *