Tak prostě budeme šťastní!

V to já přeci doufám – odpověděl. Ale já to nemyslela jako otázku, ale jako oznamovací větu.

Nemám absolutně tušení, co bude příští rok. Ten rok mě moc děsí, protože mi bude 30. Já vím, neměla bych si z toho nic dělat. Ale pro mě jako holku, co má neustále nějaký životní plán, je najednou velkým šokem, že všechno bude úplně jinak. Musím se s tím nějakým způsobem vyrovnat a zatím nevím jak.

Ale jeden večer jsem začala přemýšlet. Přečetl si předchozí článek a zeptal se mě, jestli je to s ním vážně tak hrozné. Píšu, co cítím. Vím, že mám jiné životní hodnoty, cíle a přání. A najednou jsem cítila, že pokud s tím nic neudělám, ta tíha mě udusá.

A tak jsem si řekla, že si dovolím být šťastná.  Užiju si předvánoční čas, protože je to ten nejkrásnější čas v roce. Protože mám ve skříni dárky. Protože už jsme to před Vánoci udělali jednou a byly to ty nejsmutnější Vánoce. A já to tak nechci. Tenhle rok strašně pitomě začal a nechci, aby i pitomě skončil.

Takže, je to jednoduché. Řekla jsem všechno, co mě bolí. A i když jsem tu v minulém článku teatrálně rozhlašovala, že nechci žít v ultimátech. Jedno jsem si ale dala. A do té doby si chci užívat předvánoční čas tak jako dřív. Poprosila jsem ho o to. Že budeme šťastní. A co bude pak, záleží na něm. Aby se rozhodl, co chce, za co chce bojovat a jestli zvládne mě takovou, jaká opravdu jsem.

A čím míň logické se vám to zdá, tím více reálné to ve skutečnosti je.

Život jde dál,

lásko, musíme si zvykat,

a není dobrý na tý cestě zůstat sám,

pro jeden smutek nemá cenu stokrát vzlykat,

když má svět otevřenou náruč dokořán.

 

A, co bylo dál, jenom vítr,

po nebi se mraky honily.

A, co bylo dál, jenom vítr,

a stromy se až k zemi sklonily.

 

Vždycky si přeji, aby ty mé články nebyl jen takový výlev do světa, ale dneska to asi nic jiného není. Tohle totiž není žádná rada. Bohužel.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *