Stačí vteřina a je jasný, co bude dál

To, co jsem cítila při psaní poslední článku, bylo zvláštní, ale vůbec by mě nenapadlo, jaká předzvěst to vlastně byla.

Psala jsem, že mám pocit, že sílím, protože něco přijde. Na tohle bych nikdy nemohla být dost silná.

Něco se stalo. Něco, co mě tak moc zasáhlo, až mě to samotnou překvapilo. Ta bolest, to sevření u srdce, ty slzy, které se mi vyhrnuly, to… zklamání, které jsem cítila. A teď se cítím zvláštně. Tak nějak prázdně. Jako kdybych najednou nevěděla, co dělat se svým životem. Najednou mi spoustu věcí, které dělám, přijde absurdních. Bez smyslu. Přijde mi nesmyslné se zasmát vtipu, ale udělám to. Přijde mi nesmyslné jít do práce. Nechci se na sebe dívat, protože teď už jsem k ničemu.

Každý z nás o něčem sní. Bohužel já jsem velký snílek a plánovač. Proč si musel najít zrovna takovou povahu? Proč radši nechci budovat kariéru, procestovat celý svět, uběhnout maraton… Bohužel. Vždycky jsem to věděla. Že sním vlastně jen o tomhle. Nemůžu popisovat, proč to chci a co. Bolí to.

A bojím se, že ho kvůli tomu ztratím, protože to budu brát jako podraz…protože mi ublížil. Nechci, aby se mě dotýkal. Každý ten dotyk mi najednou tak ubližuje a zároveň si nepřeji nic jiného, než se schoulit v jeho náručí, kde mě bude pevně držet, tak jak to umí jen on, a bude mi šeptat, že všechno bude dobré.

Mám tak plnou hlavu, až mám pocit, že když nebudu psát, vybouchne, ale zároveň nemůžu psát…

Nechápu to… nic z toho, co se teď děje, nechápu…

a

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *