Somewhere over the rainbow… is a line

K tomu, aby žena (nebo teda jako aspoň já) byla spokojená, nepotřebuje mnoho. A nebo možná moc. Stačí mi totiž pohlazení, pusa, občas kafe a něco sladkého. A slova.

Nechápu, co je těžkého na tom někoho, koho máte rádi, nebo o kom dokonce řeknete, že ho milujete, vzít za ruku. Nebo ho pohladit jen tak po vlasech, dát mu jen tak pusu. Pro mě je to automatické, nepřemýšlím nad tím, prostě to dělám. A pak najednou přijde ta čára, kdy si i vy řeknete, tak jsem já blázen, když dávám najevo lásku a nedostávám? Doprošuju se zase někoho? Naletěla jsem? Už zase? Uvěřila jsem tomu, že se chlap dokáže změnit? A pak jako lusknutím prstu je nálada na bodu mrazu, i když to tak ani nemusí být.

A nejhorší je to se slovy. Nevím, co s těmi chlapy dělám blbě, ale prostě se mnou nechtějí mluvit o vážných věcech. Celou dobu hledám vinu v sobě, že prostě moc řeším. Ale víte co? Já mám právo řešit, zvlášť teď, protože on to věděl. Není to něco, co jsem mu najednou odtajnila. Nevytáhla jsem po těch 5 měsících kostlivce ze skříně a neřekla: Tak hale, já o věcech potřebuju mluvit. Kdepak. Věděl to, ví to. Zná mě. Až moc dobře. Ví, že potřebuju životní plán. Ví, že už ho tak moc zoufale hledám dva roky, až mě to vyčerpává. A co je nejhorší… slíbil mi ho. A najednou….nemluví.

A já panikařím, jako by panikařila každá z nás. I ta, která si teď říká, že ne. Protože je to naše poslední šance. V posledních šancích děláte všechno. Chováte se možná i trochu šíleně.

Ale pak přijde znovu ta pomyslná čára. Najednou se na sebe podíváte a zjistíte, že takhle žít nechcete. Nechcete pořád na něco čekat a nechcete zase všechno řídit samy. Tak jste na konci a nevíte, co se stane, až tu čáru, kterou končí duha, překročíte.

Ale s tím kafem a sladkostí by nám to už docela šlo.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *