Proč mě rozbrečí gauč…

V lednu, když se to stalo, jsem si řekla, že v březnu už to bude dobrý. Ale když brečíte při montování nového gauče, je to cokoliv, jen ne dobrý.

Kolik nábytku tu budu ještě skládat s někým, aniž by to někam vedlo? Kolik síly ještě věnuju do toho, abych se tu cítila dobře? Mám pocit, že sama se tu nikdy dobře cítit nebudu. „Neumíš být sama.“… ano, neumím být sama…

Loni v květnu jsem se začala cítit dobře, koupila jsem si nový nábytek a když jsem ho složila, cítila jsem se tu najednou o tolik lépe. Samostatnější. Silnější. Doma. Jenže většinu toho nábytku jsem skládala s ním. Vlastně ta „nenápadná“ věta: „Nemáš akušroubovák?“ odstartovala druhou fázi našich schůzek. Těch fází pak bylo ještě několik a já nechápu, že pořád doufám v další fázi.

A protože jsem úplné tele a zničila jsem si gauč, k jehož béžové barvě jsem ladila celý zbytek obýváku, musela jsem se s ním rozloučit a vzít si starý gauč od našich. Je úplně stejný, jen má jinou dispozici a barvu. A když jsem ho tu viděla rozložený, rozplakala jsem se.

Zase skládám nábytek. Zase začínám znovu. Zase musím vymyslet, jak to tu sladit, abych se tu cítila dobře. Protože teprve potom můžu ladit i ten svůj život. A najednou jsem si připadala zase nemožná a ztracená. A dokud budu mít tenhle pocit, nemůžu jít dál. A to mě strašně štve. Zase spoléhám jen na čas.

Ráno jsem zjistila, že zase tak špatné to není, že díky jiné dispozici je tu více místa a s tou mint se to k sobě i docela hodí. Ale když jsem si tu večer lehla, uvědomila jsem si ten problém. Je stejně dispozičně řešený jako u něj doma. A na tom jeho místečku už ho ležet neuvidím…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *