Mám nový diář, který mě velice pěkně a nenásilně donutil popřemýšlet nad rokem 2023, svými plány, cíli, vizemi… Už dva roky jsem na tohle kašlala, protože covid a lidé kolem mě mě naučili si nic neplánovat a nesnít.

Letos jsem si to dovolila. A dokonce jsem si dovolila i trochu snít. V diáři totiž mám prostor pro nástěnku vizí na rok 2023 a 108 cílů. Řeknu vám, že napsat 108 cílů byla fuška, ale dala jsem to. Jsou tam velké ambiciózní plány, ale i malé drobnosti. Jsou tam věci, na kterých chci pracovat a vím, že to třeba nedám na 100 %, ale důležité je, že vůbec chci. Jsou tam i věci, které odškrtnu snadno i bez velké snahy. A je tam i pár snů a přání. Třeba to vyjde.

A pak jsem pracovala na nástěnce vizí a díky tomu, že jsem si představila celý ten rok a sebe v 108 bodech, bylo to celkem snadné. Nástěnku vizí vnímám jako něco, co bych chtěla v dalším roce změnit, prožít, na co se zaměřit. Abych si přesně o těch fotkách a obrázcích, co jsem použila, mohla na konci roku říct, tak tohle jsem vlastně prožila.

Rozdělila jsem si je na několik oblastí. První z nich jsme my dva. A ačkoliv jsem pořád stejně šťastná za to, koho mám vedle sebe, chci na našem vztahu pracovat, protože to by měl vždy a každý. Nedávno jsme měli výročí a já jsem si večer říkala, že tohle je vztah, kde poprvé nemám v hlavě žádné co by kdyby. Vedle mě je člověk, který tam má být. I když se občas pořád poznáváme a jsme překvapení. Při každém takovém poznávání totiž vím, že nechci měnit vůbec nic. Že takhle to má být. A to jsem před tím necítila několik let a několik vztahů. A tak si přeji, aby to bylo jen a jen lepší bez jakéhokoliv tření. Chci, abych v srpnu říkala ano s největším klidem, pokorou a láskou. Abychom si naslouchali, užívali si sami sebe a uměli vybalancovat svůj volný čas.

S posledními slovy předchozí věty vlastně souvisí druhá oblast mého vysněného roku 2023. Čas pro sebe. Snažím se ho zařazovat i teď a myslím, že mi to jde. Najít si několikrát týdně čas na klidné kafe, tvoření v diáři, večerní seriál či film. A vlastně i těch pár hodin týdně v práci. Nabíjí mě to. Pocit, že nejsem jenom máma. Měla jsem období, kdy jsem se bála tohle říct nahlas, protože by to o mně vypovídalo, že jsem špatná máma, když chci strávit pár chvil o samotě. Ale tak to není. Neznamená to, že mám skřítka o to méně ráda. Možná právě naopak. Chci pro něj šťastnou mámu, která si čas s ním bude užívat co nejvíc naplno. Samozřejmě to tak není vždy (a pojďme si tuhle věc přiznat), ale s těmi chvilkami, které během týdne mám, je to čím dál tím lepší. Moc si ale přeji, aby mě nejbližší lidé kolem mě pochopili a pomohli.

Možná tyhle dva odstavce působí jako bych pro skřítka na své nástěnce neměla místo. Je pravda, že tam tolik není, protože ve vztahu s ním si nepřeji měnit vůbec nic. A to, že si přeji pár chvilek, které si užije on s někým jiným a já tak, jak zrovna potřebuji, na tom vůbec nic nemění. Pořád je on ten největší důvod, proč se každý den usměju.

Poslední důležitou věcí, kterou vlastně obsáhla jedna samolepka, je velké přání a velká cesta (a asi i dřina). A to je smířit se s tím, jaká jsem a nebýt smutná z toho, že nějaká nejsem. Že se neoblékám tak, jak by se to možná líbilo jemu nebo trendům. Že jsem už na některé věci stará. Že už něco nechápu a nepochopím. Že je naprosto zbytečné si zakazovat koukat tolik do mobilu nebo jíst večer čokoládu. Prostě smířit se s tím, že jsem dlouho pracovala na tom, aby mě nikdo neměnil, vrátit se k tomu a doufat, že i tak bude vše, jak má být.

A pak už jsem pár obrázků věnovala práci, diářům, blogu a tvoření. Ale to ze sebe nepotřebuji vypsat. Tam je vše v mé hlavě jasné.

Přeji vám, abyste měli i vy v hlavě jasné vše, na rozdíl ode mě, ve všech oblastech. Přeji vám krásný nový rok, ve kterém se ty vaše vize, cíle, přání a sny budou plnit raz dva. A světu přeji klidný a vlastně takový obyčejný rok bez nečekaných událostí.