Přicházím o kus sebe

Píšu blog už 5 let. Poslední tři roky tenhle blog. Bohužel jsem musela spoustu věcí promazat, ale jsem to já.

Byla jsem to já. Pomáhalo mi to, vypsat se, číst si komentáře a zprávy. Vědět, že v těžkých časech nejsem sama, že vždycky je naděje, že bude lépe. Navíc o mnoha věcech se mi špatně mluví a ti, kterým na mě záleží, mohli zjistit, proč se zrovna neusmívám, nebo proč stále neposílám mail s pozdravem, jak jsem slíbila.

Ale teď jsem v koncích. Nevim, co mám dělat. Blog je soukromá záležitost, i když se vydává veřejně. Proč to dělám? Protože mě to uklidňuje. Zvuk prstů na klávesnici. Pocit, že všechno to ze mě odchází pryč. A ne ke mně do počítače do složky, ale pryč. Ven. Pro vás. A pro ty, kteří se trápí jako já. A doufáme v lepší začátky spolu. Ne proto, abych někomu ubližovala. Z toho důvodu také nikdy nikoho nejmenuji. Někdy ale tahle anonymita způsobí víc škody.

Vždycky jsem se snažila být dobrý člověk. Teď vím, že to tak nejde a je to těžké. Bolí to. A vím, že to může být považováno za ješitnost, ale je to tak. A zároveň mám zase vztek. Vždycky jsem měla tendence vysvětlovat a obhajovat se, ale za poslední dva roky už jsem historii tohohle vztahu (včetně toho, jak, proč a KDY) obhajovala tolikrát, že už prostě nemůžu. A už vůbec ne lidem, které neznám.

Tak přicházím o kus sebe, protože nemůžu psát. Přicházím o kus sebe, protože pro mnoho lidí přestanu být dobrým člověkem, ale budu tou největší zrůdou. Ale získávám jeho. A to za to stojí.

Doufám…tak jako vždy, protože to jinak neumím.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *