Přála bych si mluvit s motýly

Taky se vám někdy stane, že jdete, ucítíte vítr a máte pocit, že vane jen pro vás?

Možná jsem takový blázen jen já, ale občas to tak mám. Najednou mám pocit, že se můžu nadechnout, usměju se a je mi dobře. Nejraději mám dva z nich. (Ano, mám je rozčleněné na druhy.) Mám ráda teplý letní vítr, který cítíte večer po horkém dnu. Takový, který vás donutí přehodit si něco přes ramena, ale stejně je vám teplo. Ten, který jen lehce nadzvedá záclonu, když je otevřené okno. Prostě takový, který mi jen připomíná, že je tu. Pro mě.

A pak mám ráda naopak ten chladnější před bouřkou, který vám zvedá sukni a rozcuchává vlasy. Přináší změnu. A já se z něho těším, protože slibuje hezčí a čistější vzduch po bouřce, kdy se bude lépe dýchat, a zároveň z něj jde trochu strach, protože s sebou nese právě tu bouřku. Jenže ty bouřky jsou třeba právě pro ten pocit po nich.

Dneska jsem měla zase takovou chvíli, která byla o něco speciálnější. Šla jsem s kyticí pro maminku (protože co bych s těma všemi kytkami od dětí dělala), sluníčko už konečně vykouklo, ale včerejší upršený den tu nechal ještě trošku větru, než se úplně roztrhá obloha. A pak jsem si všimla něčeho zvláštního, až jsem věděla, že o tom budu muset napsat. Zatímco se mi vítr snažil aspoň trochu nadzvednout sukni, létalo kolem mě spoustu motýlů. Seděli v prachu na cestě, kterou jsem šla, a s každým mým dalším krokem se zvedli a prolítali mi kolem nohou.

Jsem posedlá nějakými svými vnitřními znamení, o kterých vlastně někde v hloubi duše vím, že nic neznamenají, ale prostě jsem taková. Nevím, jak správně vysvětlit, proč zrovna motýl je pro mě a vztah s koblihou tak důležitý…všechno to začalo tím, že čekal, až budu mít zase motýlky v břiše, pokračovalo to písničkou Motýli od skupiny Mandrage a pak už to s bláznem na znamení jako jsem já šlo samo…

Tento týden byl jako na houpačce (vlastně to je ten náš vztah teď poslední dobou docela často). A když jsem dneska každým krokem plašila ty klidné motýly, celé to začalo mít smysl. Já jsem ta, co neustále chce někde pobíhat, mít jasný plán, chce vědět, kam směřuje a plaší. Nejvíc ale sama sebe. Přitom bych si vlastně jen chtěla sednout a mluvit.

Jenže s motýly mluvit nejde, dokud nebudou chtít být ve stejné pohádce jako já…

1 komentář u „Přála bych si mluvit s motýly

  1. Silvi

    Ty to umíš vždycky tak krásně napsat. ♥
    Snad ta pohádka skončí tím známým “a žili spolu šťastně….”
    Věřím na šťastné konce. Vím, že přijde. Vím to!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *