Tak nějak jsem zjistila, že toho na sebe dost prásknu in English. Chodím totiž na angličtinu a tam se občas dostaneme k otázkám, že si připadám jak na terapii. Dneska jsem dostala od své učitelky otázku, co mě nejvíc rozčiluje. Jelikož jsem rychle nevěděla, jak se řekne nespravedlnost, tak jsem řekla, že v poslední době mě rozčiluje situace s mojí rukou, že mi lidi chtějí pomáhat a starat se o mě a já si chci dělat věci po svém a teď to nejde. A nemůžu dělat všechny věci, jak bych chtěla. Takže jsem naštvaná sama na sebe, ale na druhou stranu, že mi to ukazuje, že je v pořádku si nechat pomoct a že se to tak učím. (Teda jako jsem to tak nějak anglicky blekotala.)

A moje lektorka mi odpověděla, že mi v tom může pomoci můj new boyfriend. V tu chvíli se čas zpomalil a moje slovní zásoba z nuly spadla na mínus sto. Jak vysvětlit něco, co nedokážu popsat ani v češtině, v jazyce, kterému možná trochu rozumím, ale neumím ho používat?

No ale hlavně mi to připomnělo něco, o čem už přemýšlím pár dní. Život na malém městě. Všichni znají všechny. Všichni ví, s kým chodíte. Všichni ví, že se něco děje, protože jste se spolu dlouho neukázali v místní hospůdce. Nedej bože, když do tý hospůdky zavítáte s kamarádem a nedej bože, když jich máte víc. 

A největší nedej bože je, když píšete blog. Tak teď vám řeknu něco, co vás asi šokuje. Blog se píše proto, aby se četl. A já to vím. A pokud mi na někom záleží, tak mu to dříve či později řeknu, takže se nemusíte obtěžovat s tím, že to uděláte za mě. Mluvím samozřejmě jen o těch případech, kdy se z toho dělá senzace.

Už se mi stalo víckrát, že si někdo v mém okolí na tyhle drby maloměsta stěžoval. Já to vždy vypouštěla a dost často jsem se tím i bavila. Třeba s mým nejlepším kamarádem se už leta pousmíváme nad tím, že spousta lidí naše kamarádství nedává.

Poslední měsíc jsem ale pocítila malost tohohle města nějak víc, než bych chtěla. A dost často jsem si říkala, že to už snad musí řídit někdo jiný, že to nejsou náhody. A když už vám to nepřijde vtipné, ale vlastně vás to bolí, máte chuť někam utéct, protože vás ta malost až dusí…

A tak jsem utekla. Do sebe a k sobě. A nevím, co se sebou a čekám. Čekám, jestli to nebude vědět někdo jiný…. 

A vlastně i ten “summertime sadness” letos bolí víc než jindy…

Think I’ll miss you forever

Like the stars miss the sun in the morning sky

Later’s better than never

Even if you’re gone I’m gonna drive

Já přeci chci, abys byla taková, jaká jsi…

Už čtyři roky se snažím přijít na to, jaká jsem. Takže tahle věta mě vlastně vyděsila.  Ale začala jsem nad tím přemýšlet, a protože se k tomuhle snažím už půl roku dojít, začala jsem si to trochu třídit v hlavě. Znáte takové ty kolonky: napište něco o sobě? Pro mě je to totální stres. Naposledy jsem to měla vyplnit pro fleppi.cz a poslat to mi trvalo asi měsíc! A tam jsem se naštěstí věnovala jen sféře notýsků, diářů, lepíků a fixek.

Kdo mě zná i v osobním životě, ví, že jsem si teď ošklivě poranila ruku (o tom ještě napíšu) a najednou jsem byla “donucena” překopat své plány a úplně zpomalit. A proto teď možná je ideální čas zjistit, kdo teda jsem. Zatim jsem přišla na tohle:

Jsem ráda holka – žena. Říkejme tomu po třicítce, jak chceme. Ale ráda nosím sukně, ráda si navlním vlasy a ano, sobecky přiznávám, že mi dělá dobře, když mi někdo řekne, že mi to sluší. Zvlášť chlap.

Zároveň ale nechci, aby mě měli chlapi za holku, která nic neudělá sama. Ale zase mám svý hranice. Chci se sama postarat o svoje auto, ráda řídím, chci rozumět počítačům (!), opravit si drobnosti v bytě, nastavit wifinu… nechci být na muži závislá. A divili byste se, kolik z nich to nemá rádo.

Jsem holka, co ráda poslouchá hudbu a má k většině písniček vztah. Skoro každou písničku mám s něčím spojenou. Často něco slyším a někoho si vybavím. Často to taky těm lidem posílám. A mám ráda skupinu Kryštof a myslím si, že jejich texty jsou češtinářsky zajímavý. Tak a je to venku!

Mám ráda pohyb. Do teď jsem to nevěděla. Potřebuju si jít občas zaběhat, vybít se na volejbale a nebo si jít zatancovat. A nebo se projet na kole. Nikdy by mě nenapadlo, jak si u těhle věcí čistim hlavu. A musí to být rychlý pohyb. O karanténu jsem zjistila, že třeba jóga neni nic pro mě.

Nepiju proto, abych se opila. A tohle je  pro spoustu lidí velká zvláštnost. Prostě si dám ráda skleničku dobrého vína, nějaký drink, v létě jedno pivo a panáka si dám maximálně, když si jdu s někým připít k narozeninám, narození dítěte, na svatbě nebo když jsem hooodně mimo kvůli něčemu. Ale dám si jednoho. Nepiju, abych se zlila a mohla druhý den skuhrat, že je mi blbě a jak super večer to byl. Dokážu se bavit i bez toho, abych byla úplně na mol. Stačí mi málo, abych zpívala s holkama v práci karaoke.

Mám ráda chvilky, kdy jsem sama a něco si tvořím. Maluju, píšu, nebo si organizuju diář. Asi to nemusím dál vysvětlovat.

Mám ráda svou práci. A často o ní mluvím. Bohužel. Dělat práci, která mě baví, je pro mě jednou z důležitých životních hodnot. A celkově mám jasno ve svých životních hodnotách a vím, co je pro mě důležité.

Jsem netrpělivá, ale snažím se s tím něco dělat. Takže když něco nejde tak rychle, nebo né podle plánu, umí mě to vykolejit a já zase pak umím být slušně vzteklá a nevrlá.

Ve vypjatých situacích umím reagovat s klidem. Analyzuju. Dělám, co je třeba. A zhroutím se, až když jsem sama nebo s někým blízkým. A pak si to musím prožít.

S tím souvisí, že často brečím. Nejen smutkem, ale často se dojímám, brečím u pohádek, filmů, reklam, na koncertech, brečím, když se mi něco nepovede i povede, když děti mají vystoupení, když někdo něco dokáže a já vím, že si splnil sen… prostě často.

Jo a s tímhle zase souvisí, že se často bojím. Strach mě umí pohltit. Bojím se velkých a vážných věcí a stejně i prkotin. Ale i když by to do mě spoustu lidí neřeklo, v tomhle jsem se za posledních 5 let neskutečně posunula kupředu a často si řikám, že kdo se bojí…no pojďme říct, nesmí do lesa!

Plánuju a organizuju. Všechno a všechny.  A v dobrém i špatném. Ale zase se snažím to trochu měnit k lepšímu já.

Používám zvláštní slova. Často se jim lidi smějou. A taky hrozně zkoumám, jakým dialektem lidi mluví. Celkově o slovech, nářečích a jazyku bych mohla s někým mluvit hodiny a hodiny.

Mám věci, na kterých lpím, ale nejsem úplně typ, kterému dělá problém něco vyhodit nebo poslat dál.

Jsem bordelářka, ale miluju mít uklizeno. Snad tomuhle někdo rozumí.

Nesnáším, když si lidi desetkrát do hodiny dělají srandu z toho, že jsem blondýna, ženská, učitelka… párkrát to snesu, dobrým vtipům se zasměju, pravdivé věci potvrdím, ale když je toho moc, jsem vztahovačná a naštvaná.

No a protože nechci psát už všechny nesmysly, co mě napadají, zakončím to tím, že jsem romantička, co prostě věří na tu opravdovou lásku. A neumím se s mířit s tím, že TO PRAVÉ neexistuje.

Jo a bez písničky by to přece nešlo….

A nechceš dát večer film? pípla mi smska

A já poprvé v životě cítila, že když něco nechci, můžu to napsat. Že to, že chci být doma, zalezlá u telky se svými diářky a čokoládou není nic špatného. A že mi to přestalo vadit.

A nechci teď vůbec přemýšlet nad tím, jestli bych se toho měla bát, že jsem si zvykla tu být sama. Protože je mi fajn. Protože sice znám nazpaměť všechny díly HIMYM a ujíždím na seriálu Vyprávěj, ale těším se z toho.

Protože vím, jaký to bylo na začátku.

Už to znám na dně a nechci zpátky.  Už vím, že mám na výběr. A samozřejmě nic není jen tak. Musíte mít vždycky nějaký důvod jít dál. Jenže to bych nemohla být já, aby to bylo všechno jen tak. A tak se řídím tím, co jsem si přivezla od té mé jihočeské duše – dělej jen to, co cítíš, že dělat chceš. Protože… když začnu přemýšlet, je to naprd…

A tak možná nepřemýšlejme a užívejme si léta…

“Pořád čekám, že přijdeš…” řekla jsem smutně

“A přišel jsem?”

Kdybys mi dal facku, bolelo by to méně. Možná bych v tu chvíli, kdys to vyslovil, tu facku brala radši. A doufám, že to nebude trvat dlouho a řeknu si, že jsem si tu facku měla dát já.

A i když jsem stála jak opařená a do očí se mi opět hrnuly slzy… i když jsem nechápala, i když jsem nerozuměla vůbec ničemu za poslední dva měsíce a možná i dlouhou dobu předtím, uvědomila jsem si, že jsem tohle potřebovala.

Potřebovala jsem, aby se to stalo. Každý z nás má mnoho stránek a já ty jeho znám moc dobře. A tuhle nemám ráda. A děsí mě, že najednou neumím odhadnout, jestli tohle není vlastně doopravdy on. A ta stránka, kterou milujete tolik let, je teď pryč. A najednou chápete spoustu věcí.

Celý víkend mi bylo smutno, ale jiné. Takové prázdné smutno. Doma jsem neplakala. Uvědomění číslo nevím kolik. Já ho přeci takového nechci. Chci toho, který mě miloval. Chci toho, co mě bude milovat. A sakra musí někde být!

Jsem zmatená z něj, z jeho tváří, jeho postojů vůči mně i ostatním, ale co s tím můžu dělat? Nic. A proto si toho musím přestat všímat. A makat na sobě. A já si myslím, že makám víc než kdy jindy. A je na čase to dělat pro sebe a ne pro něj.

Takže ufňukaná, zhrzená a ztrápená Ali je zpět a vy jste to stejně už všichni věděli…

Pro mě…

Doufám, že víš, že všechno, co prožíváš je v pořádku. Že můžeš proležet den v slzách, šitím, čuměním do mobilu, přihlouplými slovenskými pořady, s nutellou a zase na zemi v slzách.

Doufám, že víš, že dva dobré dny, neznamenají, že bude dobrý i ten třetí.

Doufám, že víš, že všechno to, co si přeješ, tam někde čeká.

Doufám, že víš, že máš kolem sebe opravdu báječné přátele.

Doufám, že víš, že jsi změnila sebe, aniž by to po tobě někdo chtěl, a je báječné, že se vracíš zpátky k sobě a věcem, které dělat chceš.

Doufám, že víš, že každým dnem jsi o trochu silnější. Někdy o větší kus a někdy jen malilinkatý kousíček, který je ale pořád krokem vpřed.

Doufám, že víš, že jeden den se nadechneš úplně…

A doufám, že víš, že ten den nepřijde hned, ale jednou sakra přijde!

Pro tebe….

Doufám, že víš, že bych tohle raději nepsala a zároveň doufám, že víš, že musím. Znáš mě…

Doufám, že víš, že je to chyba… že uvnitř tohle všechno víš, jen jsi to zatlačil někam hluboko, stejně jako zatlačila někam hluboko, že mám poslouchat sebe a tebe a ne ostatní.

Doufám, že víš, že příště musíš mluvit… Že jsem tě nemusela dostat pod takový tlak, kdybys mluvil a já nemusela být tak pod tlakem. Doufám, že víš, že jsem si odpočinula od těhle stavů, ale jsou tady jiné, které také bolí.

Doufám, že víš, že jsi mi ublížil a ubližuješ… i když jsme si slíbili, že se to nestane.

Doufám, že víš uvnitř svého srdce, které neposloucháš, stejně jako to vím já.

Doufám, že víš, že už přestávám mít sílu…

Doufám, že víš, že mě to bolí… A doufám, že víš, že to, že ztrácím tu sílu bolí také.

A doufám, že víš, že teď – v květnu – sněží…. a oba přece víme, že to něco znamená!

Dneska je mi 31. Třicet jedna. Ještě si to možná zopakuju několikrát. T ř i c e t  j e d n a. Vám, co není 31, ale míň, to přijde jako šíleně vysoký číslo, že jo? Mně taky!

Ráno jsem přemýšlela, jestli se cítím na 31. Ano i ne. Vím, že mám jiné priority. Důležité. (Budou mi připadat důležité za deset let?) Vím, že jsem ráda, když mi moji přátelé přejí hodně zdraví a štěstí, protože si to přeji i já. Ale na druhou stranu si pustím nahlas písničku a zpívám, jako kdybych měla koncert, chechtám se vtipům, co pronáší děti ve škole, až brečím smíchy a mám asi jen 3 páry jednobarevných nudných ponožek. TŘICET JEDNA.

Druhá otázka, co jsem si položila, byla, jestli jsem šťastná. Vyplynulo to z toho, že jsem si uvědomila, že jsem byla šťastná na jaře a v létě před třemi lety a nevěděla jsem to. Tak jsem přemýšlela, jak je to teď.

Nedávno na mě totiž vykouklo video z června 2017 a já tam tancovala s dětmi plná energie, a když si tuhle dobu vybavím, usmívám se. Je to celkem absurdní, když si k tomu domyslím všechny okolnosti, ale bylo to tak. Byla jsem šťastná a začínala jsem znova. Jenže, já skočila do kolotoče nesmyslného vztahu, ze kterého jsem po vyskočení okamžitě celá zoufalá skočila do dalšího. A to, jestli je také nesmyslný, už řeším dva roky.

Nechci totiž už jet na tom kolotoči. Chci vystoupit a jít vlastně pryč z celé pouti. A do teď jsem potřebovala, aby mě někdo vzal za ruku a z toho kolotoče vyvedl, ale já to přeci můžu udělat sama.  A díky tomu jsem si uvědomila, že jsem šťastná, protože vím, že ten skok je jen na mě, i když by mohl bolet. TŘICET JEDNA.

A teď proč jsem se rozhodla dneska psát. Mám narozeniny. A chtě nechtě vám přiznám jednu povrchní, sobeckou a narcistickou informaci. Ten den miluju. Né, kvůli dárkům. O ty nejde, ale o ten pocit, že jsem dneska důležitá. Podle mě by všichni lidé, co mají ten den narozeniny, měli nosit nějakou narozeninovou korunu, aby o ně mohli druzí pečovat. Já to totiž pro ostatní dělám strašně ráda, když mají narozeniny. A proto mám v sobě zakořeněné, že by se mnou měli být ti, co mě mají rádi. A čím jste starší, tím musíte přijmout fakt, že to tak nebude. Že lidi okolo vás mají svůj život, svoje starosti a nemyslí každou minutu na to, že máte narozeniny. Ani váš přítel. A tak jsem smířeně šla domů z práce, sama, a v hlavě mi šrotovalo, co si vlastně přeji, že jsem přece velká holka, co by měla umět všechno důležité chápat. TŘICET JEDNA.

Ale pak na mě skočilo na instagramu @zanormalniholky něco, co jsem jednou uložila na facebooku:

Zlato, pokud už jsi zapomněla, co si zasloužíš, nech mě Ti to připomenout…

✨Zasloužíš si někoho, kdo Tě požádá o tanec v kuchyni, zatímco vaříš oběd, nebo v týdnu večer na ulici ve městě, protože prostě proto.

✨Zasloužíš si někoho, kdo Ti pošle do práce květiny.

✨Osobu, pro kterou budeš důležitou součástí celého jeho světa, ne to tajemství, o kterým nesmí nikdo vědět.

✨Zasloužíš si, aby na Tebe ten člověk ukázal, podíval se Ti do očí a řekl TEBE! Ne aby se rozhodoval, jestli Tě má rád.

✨Zasloužíš si sobotní večer plný zábavy, ale hlavně nedělní ráno, kde chce, abys zůstala.

✨Zasloužíš si svěřovat se se vším osobě, která v Tobě nevzbudí pocit, že by ses za své pocity měla stydět.

✨Zasloužíš si někoho, kdo Ti každý večer dá pusu na čelo a řekne ‘dobrou lásko’, ne někoho, kdo bude ležet vedle Tebe, koukat do telefonu a přitom Tě nechá cítit se samotnou.

✨Zasloužíš si někoho, kdo Ti usuší slzy, ne toho, kdo Ti je způsobí.

✨Zasloužíš si prostě někoho, kdo s Tebou půjde na konec světa a nikdy Tě nenechá jít samotnou.

… a pokud tohle je to, co chceš, pak se nikdy nesmíš smířit s ničím míň.

✨Láska existuje. Spřízněný duše existujou a taky dobrý vztahy. Existujou i hádky a problémy. A děje se život a já vím, že se teď ptáš… a odpověď zní: Ano. I na Tebe to někde čeká. Jen se nesmíš smířit s ničím míň než s láskou.✨

…

♥Tohle jsem napsala sama sobě a sdílela na osobním profilu 13.12.2018. Nejsou slova, která by vyjádřila pocit, když to teď čtu a vím, že se to i navzdory mnoha názorům, jaká je to sračka, stalo realitou. Do puntíku. ♥

Když víš, víš. Nesmířit se s ničím míň! ✨

Mám ten post z facebooku uložený. A Kristýnka ho připomněla na MOJE narozeniny, když jsem zrovna přemýšlela, co dál se životem, a bylo pod tím 27 (!) komentářů. Náhody nejsou. Všechno se děje z nějakého důvodu. Kristýnko děkuji! Každé popostrčení z kolotoče, je správné. Když víš, víš…

TŘICET JEDNA

31. prosinec, den bilancování… i když si řikáte, že vám je to jedno, že vás se to netýká, určitě si chtě nechtě dneska trochu zapřemýšlíte nad uplynulým rokem. 

Já jsem vždycky byla “bilancovací” typ, co si budeme nalhávat. A mohla bych tu teď psát o tom, jak jsem byla v Dánsku, v Berlíně nebo že jsem začala hrát znovu na klavír, udělala si kurz na cvičení s předškoláky a tancuju s dětmi, ale asi to neumím natolik ocenit a vyzdvihnout.

Dneska jsem šla kolem budovy své školky, školka už tam dávno není a chodím tam skoro každý den, ale dneska jsem se tak zamyslela, jak jsem jako malá věřila, že si vezmu Luboška, s kterým jsem chodila na procházky za ruku. Jak jsem se tomu po letech smála a věřila, že si vezmu Jirku, kterému jsem dala v šestce první pusu a jak jsem si pak vzala toho, koho jsem poprvé dopopravdy milovala a věřila, že to bude navždycky. Do všeho, nejen do vztahů, jsem vždycky šla s naprostým odhodláním. S tím, že pro to udělám vše. Dá se změnit takové nastavení člověka? 

Přestala jsem psát kvůli školním dětem, protože četly můj blog. 

“Díky vám vím, že se nemám vzdávat, i když to vypadá bledě.” To napsal poslední den školy “můj” deváťák na instagram, kam dal poslední naši společnou fotku.

To, že jsem psát přestala, jim ukazuje úplný opak, než to, co o mně napsal. 

Někteří z nás si chodí zaběhat, někteří jdou na procházku se psem, někteří si dají lahev vína s kamarádkou nebo sami a je to. Já ne. Potřebuju psát. Celý ten půl rok si píšu, když je nejhůř, do sešitu, protože mi to chybí.

“Takhle odevzdanou tě neznám” A tohle mi přistálo do zpráv v říjnu od nejlepšího kamaráda.

“Minulost už nezměníš, ale budoucnost můžeš” To mi poslal zase druhý kamarád.

“Jendou jsem si v prosinci řekla, že ten další rok prostě už musí být jiný. A byl!” řekla mi kolegyně.

Takže 2020, budeš tím rokem! Konec fňukání, ale začátek dělání toho, co CHCI JÁ.

Vám přeji to samé. A možná se zase brzy ozvu. Mám teď totiž před sebou hodně práce.

Tak je to tu. Únor 2019, který přináší do mého života třicítku. Musím se vám přiznat, že stále nevím, jestli jsem se s ní smířila. Myslím, že spíš ne. Do 30 let jsem měla mít dítě, nejlíp už dokonce děti, dům, manžela, skvělou práci… To jsou ty plány no…Znáte to.

Celou druhou polovinu roku 2018 jsem byla tou blížící se třicítkou naprosto vyděšená. Netvrdím, že už nejsem, ale našla jsem způsob, jak se s tím lépe poprat. Napsala jsem si seznam 30 přání, které si přeji zažít, naučit, vyzkoušet – odškrtnout. Některá přání se dají splnit lehko, ale některá potřebují čas, odhodlání a lásku.

30 věcí, co chci zažít

1. Potápět se
2. Jet do Ameriky a vidět Universal Studia
3. Napsat knihu
4. Mít cestovatelský blog
5. Jít na koncert Imagine Dragons
6. Vidět živě krasobruslení   splněno 9. 2. 2020
7. Jít na kurz kaligrafie  splněno 20. 2. 2020
8. Cvičit tu jógu, kde se naučím držet na rukou
9. Vypěstovat na zahrádce zeleninu
10. Vybrat si vánoční stromek v lesní školce už před Vánoci   24. 10. 2020
11. Pořídit si klavír a začít na něj hrát  22. 11. 2020
12. Setřít všechna města z mapy 100 měst Evropy
13. Navštívit Izrael
14. Zkusit se učit další jazyk
15. Přečíst knížku v angličtině
16. Přečíst Projekt štěstí
17. Zpívat na pódiu aspoň jednu písničku, která bude pro někoho
18. Udělat si živnosťák
19. Šít  Od září 2019
20. Uvařit svíčkovou  18. 11. 2020
21. Tancovat – pravidelně a nejlíp s dětmi – od září 2019
22. Přestěhovat se do něčeho, co si sama vytvořím
23. Uběhnout 5 km pod 30 minut
24. Vidět východ slunce
25. Upéct makronky, které budou vypadat jako makronky
26. Domalovat londýnské omalovánky
27. Mít zvířátko
28. Vyzkoušet skydiving
29. Koupat se ve vodopádech
30. Být mámou