To je ale kýč, co? Tyhle věty jsem nesnášela. Vždycky, když mi někdo řikal, že to přijde nečekaně, v duchu jsem protáčela oči a zuřila. Stejně jako: On tam ten pravý někde čeká. Už jsem na to odpovídala, jestli má ten dotyčný nějakou křišťálovou kouli nebo co?
A odpověděla jsem to i jemu, když mi psal, že za chvíli to přijde samo, ani to nebudu čekat... A myslím, že ani on, když tohle tenkrát psal, netušil, že to bude ON. A přitom jsem ho měla vedle sebe tolik let.
Věřte. I když je to třeba teď těžké. I když už nemáte sílu, energii. I když už jste několikrát spadli na dno. Kdo je tu se mnou dlouho, ví, že jsem se trápila tolik let. Tolik smutku, když jsem byla sama a tolik bolesti, když jsem sama nebyla. A neustálý strach. Vím, jak se vám dostane pod kůži a nejde se toho zbavit. Tu bolest i strach tam pořád mám i já. Ale s ním mizí a já jsem tak moc vděčná, že z toho občas i pláču.
Strašně moc bych chtěla psát o všem, co cítím, ale je to tak intenzivní, tak plné, tak krásné, že si to chci schovat v sobě. Držet to a nepustit. Nezakřiknout. A jen děkovat.
A dneska jsem to všechno najednou slyšela v té nejstarší písničce…
I could stay awake Just to hear you breathing Watch you smile while you are sleeping While you’re far away and dreaming I could spend my life In this sweet surrender I could stay lost in this moment forever Every moment spent with you Is a moment I treasure
Nerada usínám dřív, protože nechci, aby mě spánek připravil o chvíle s ním. Miluju, když si v noci povídáme, vyprávíme a nacházíme další věci, co máme společné.
I don’t wanna miss one smile I don’t wanna miss one kiss I just wanna be with you Right here with you, just like this I just wanna hold you close Feel your heart so close to mine And just stay here in this moment For all the rest of time
Objetí, které mě dostalo už první večer. To objetí, kdy všechno mělo smysl. Každé objetí, díky kterému se okamžitě cítím lépe. V bezpečí. Klidná. A hlavně… milovaná.
Chci si pamatovat všechny ty maličkosti, které pro mě rozhodně nejsou maličkostmi. Ty, díky, kterým se usmívám. Chci si pamatovat každou vteřinu posledních dní. Chci si pamatovat pocit, který mám. Chci si pamatovat tu vděčnost. Chci si to pamatovat a vyvolat, až přijde první hádka, první slzy a vztek. A strašně jsem to potřebovala napsat, abych se k tomu mohla vrátit, až se jednou naštveme, i když vím, že je to teď ještě úplně bláznivé psát.
Chci si pamatovat naši první pusu, kdy přesně na vteřinu našeho loučení začalo pršet. (A žádný letní romantický déšť, ale podzimní studený, který nás nenechal si říct víc než dobrou noc.)
Chci si pamatovat první kytku, kterou mi dal. V autě. Nečekaně při tajným výletě na procházku.
Chci si pamatovat první usínání a probouzení vedle něj.
Chci si pamatovat, když mi poprvé napsal sladké sny, i když doufám, že si to budeme čím dál častěji říkat.
Chci si pamatovat chvilky, kdy jsme si říkali své špatné vlastnosti ve strachu, že toho druhého odradíme. A odhodlání, že se to nestane.
Chci si pamatovat, když mi poprvé řekl miláčku a šmoulo.
Chci si pamatovat pondělní pocit, když jsem mu při odchodu do práce dávala pusu a on zamumlal z pod peřiny: Ty jsi moje láska
Chci si pamatovat náš první opravdový homeoffice.
Chci si pamatovat, jak mě lechtá vousy.
Chci si pamatovat náš proválený den u seriálu, protože nám nebylo dobře.
Chci si pamatovat, jak jsem se kousala do rtu, abych neřekla, co všechno k němu cítím, protože jsem úplný blázen, když to cítím teď.
Chci si pamatovat, že všechno tohle existuje. Že on tu je. A i kdyby se stalo cokoliv, děkuji za každou minutu, kdy tenhle pocit zažívám. A prosím, ať už trvá navždy….
Protože mám vážně pocit, že jsem celý život čekala na Tebe…
A někdy to chvilku trvá. Někdy prostě mačkáte ty citróny půl roku a máte už mozoly. A přesně ve chvíli, kdy už jsem měla pocit, že už mačkat nemůžu, že prostě budu mít pořád a navždy kyselý život, se to všechno změnilo.
Píšu o tom proto, že jsem vždy o všechno strašně bojovala. Nechtěla jsem věci a hlavně vztahy vzdávat. Ale teď jsem cítila, že na víc už nemám sílu a vzdala to. A překvapivě jsem se neuvěřitelně nadechla. Takže vzdát se něčeho nemusí být ten špatný krok. Přesně, jak vám všichni říkají, že všechno přijde, když na to nebudete tlačit. Najednou všechno dávalo smysl.
To, že se musím odstěhovat, protože je čas začít někde jinde, ve svém. To, že se musím odtrhnout od všeho, co se nepovedlo, protože přeci už vím, že to nikdy na podruhé, potřetí, poosmé nefunguje. To, co se mi stalo s rukou, protože jsem se měla naučit, že není všechno hned, ale zároveň, že když zabojuju, zvládnu i nepříjemné věci. A tak se stalo, že jsem se plnou silou odrazila a začala si uvědomovat sebe a to, že jsem sama se sebou spokojená.
A tohle je rada, kterou pro vás mám, jestli je zrovna něco špatně. A určitě ji znáte. Určitě vám již už někdo řekl. A je to težké, ale funguje to. Jako první věc, kterou musíte udělat, je to přijmout. Přijmout to, že teď je prostě všechno na nic. A že budete chvíli nepříjemní, smutní, naštvaní, odevzdaní. Protože na to máte právo. Přestaňte hrát, že je to dobré. Přestaňte bojovat o něco, co nemá smysl. Jenom prostě dál žijte, protože jinak to nejde. A je jen na vás, jestli si ty dny budete snažit zpříjemňovat nebo budete fňukat. A obojí je v pořádku.
Rada číslo dvě – nikdy v tom nejste sami. Mám kolem sebe tolik lidí, kteří mi pomohli. Už jsem o tom psala, že mě pevně drží, abych nespadla. A je důležité si to uvědomit, vidět to, být za to vděční a věřit, že jim to jednou vrátíte. A k tomu budete potřebovat být silní zase vy.
A poslední radou je – nevysvětlujte těm, kteří nechtějí poslouchat. Zbytečně to vysiluje vás a vlastně i je. Ubližujete sobě i jim. Zkuste něco prostě občas pustit a nechat být. Někdy i to je to správné řešení.
A možná přijde překvapivě to, co u mě. Najednou všechno zapadne a vy budete mít sílu jít dál. Držím vám palce.
Můj milý O., děkuji ti, že jsi mi řekl, ať si prostě jen užívám života. Ty jsi mi to vlastně neřekl, ty jsi mi to nařídil a já konečně pochopila, že jinak se v tom budu utápět navždycky. Takže děkuju, že jsem začala žít. Tobě, sobě i těm, díky kterým to všechno jde.
Tahle písnička mě teď totálně dostává. Jmenuje se Exile a překvapivě jsou tam naprosto skvělí Bon Iver a Taylor Swift, kterou jsem zase za nějak extra úžasnou nepovažovala. Co mě ale úplně dostalo je ten text, takže si to rovnou najděte i s překladem. Protože když jsem to našla s překladem já, tak jsem se našla snad v každém slově. Ovšem musíte být stejně ujetí na písničky jako já, že.
Nedávno jsem tu psala o tom, že náhody, které se mi poslední dobou dějí v životě, jsou fakt už divné. No jsou. Napsala jsem článek o tom, že jsem v mém bytě doma a pak jsem tu dopíjíc to víno přemýšlela, jak jsem si to vypiplala. Jak to vypadalo předtím a jak to vypadá teď a říkala si, co ještě chci změnit. Druhý den jsem tu měla návštěvu a strašně jsme se shodovali, jak je ten byt vlastně skvělý. A byla jsem na sebe hrdá.
Den na to jsem zjistila, že se musím nejpozději v březnu vystěhovat. A i když jsem o tom nechtěla s nikým mluvit, než to vstřebám, tak ta řešící Alička ve mně začala okamžitě jednat a hledat možnosti. Jenže hned po tom, co jsem projela všechny inzeráty, domluvila si schůzku s finančním poradcem a vymyslela plán, jak vykradu banku, se ve mně ozvala ta druhá. Ta, co ke mně mluvila už v dubnu. Není čas, abys tady nechala všechno být a odjela? A nejlíp co nejdál to jde?
A ten hlásek je tam slyšet čím dál tím víc a já mám vlastně strach ho poslechnout, protože člověk před tím, co má v sobě, stejně neuteče.
A mám strach ho neposlechnout, protože mám pocit, že víc točit v kruhu už se snad ani nemůžu. Zvlášť po tom, co jsem v sobotu prožívala stejné chvíle jako před třemi lety. A jsem úplně stejně vyděšená. A stejně tak jako tehdy nevím co říct, udělat, jak se rozhodnout…
23. září 2016 – první noc v novém bytě. Na gauči, skoro bez nábytku. Bezmoc a samota a zároveň velké odhodlání. Druhý den už jsem mu volala, že tu nedokážu být sama, i když jsem od něj potřebovala utéct. O půl roku později jsme oba u soudu řekli ano. Jeden z nejhorších dnů mého života.
Toho 23. září ale začal nový život. Vlastně to do teď odděluji – život před tím a teď. Život brunety a blondýny. Manželky a svobodné holky. Život milované a život nemilované. Jako by to byly dvě odlišné holky. Životy s úplně jinými problémy.
To září je pro mě nějak osudové. Je to pro mě to samé jako pro ostatní 1. leden. Už od dvou let, kdy jsem nastoupila do školky (ano, brzo, já vim, ale nějak to tenkrát ukecali), žiju v tom, že pro mě nový rok začíná v září. V září jsem vždycky odstátnicovala. V září jsem měla autonehodu, kdy jsme se se ségrou znovu narodily. V září jsem začala učit a potkala ty nejbáječnější děti a naučila se toho tolik vlastně já sama. V září jsem se odstěhovala. V září jsme se tenkrát tajně v noci v lese znovu políbili a já věděla, že to jen tak neodešlo. V září jsem si koupila auto. A letos v září jsem se znovu rozbila…
a tak tedy…
23. září 2020 – nevím už ani kolikátá noc, ne v bytě, ale doma. Nalila jsem si dvojku vína, i když sama piju opravdu málokdy. Mám za sebou stejně náročný půlrok jako byl ten první. Možná dokonce náročnější. A možná to říkám hlavně proto, že posledních pár dnů už melu z posledních sil. Bohužel. V pondělí mi to dalo moje tělo jasně najevo. Naštěstí mám kolem sebe ty nejlepší přátele, kteří mě teď drží ze všech jejich sil, abych nespadla. A já doufám, že už najdu něco, co mi pomůže chtít vylézt nahoru.
Tohle rčení mi řekli dva lidi nezávisle na sobě během dvou dnů.
První z nich byl komentář na instagramu u jedné starší fotky. Energii mi to dodalo hlavně v tom, že i dotyčná tu pokličku našla hodně po třicítce. Protože to, že mi něco utíká, je pro mě největší tlak v mojí hlavě. A často mě tlačí někam, kam vlastně nechci. A podruhé jsem to slyšela od mého nejlepšího kamaráda, když mě vezl z nemocnice.
Za poslední dva dny jsem si o sobě poslechla dalších mnoho slov, která bolela. (Tolik, že i tenhle článek je po jednom dni přepsaný, což jsem nikdy předtím neudělala.) A tak se holt musím zase zvednout a smířit se tím mým těžkým životem, co mě čeká.
A když nad tím tak přemýšlím, tak možná radši chvíli počkám, jestli ta poklička opravdu někde není, nebo jestli prostě někdo nechce tou pokličkou být i přesto, že se to v tom hrnci vaří a šíleně bublá.
A tak i když už necítíte žádnou energii, když už po několikáté slyšíte, že očekáváte moc, když chcete něco, co se vám nedostává, když už jste vlastně vzteklí sami na sebe, nadechněte se a věřte jako já. Do teď jsem to cítila jako, že jsem něco vzdala, ale ono je to naopak. Nevzdávám svůj sen o tom, že budu šťastná…
Nevzdávejte to ani vy! A pokud cítíte, že je něco špatně, nejdřív se pošťourejte v sobě, a když si budete stoprocentně jistí, že nechcete nic nereálného, bojujte o to. Protože každý si to zasloužíme…
Jistěže se to děje v tvé hlavě, Harry. To ale neznamená, že to není skutečné…
Tak nějak jsem zjistila, že toho na sebe dost prásknu in English. Chodím totiž na angličtinu a tam se občas dostaneme k otázkám, že si připadám jak na terapii. Dneska jsem dostala od své učitelky otázku, co mě nejvíc rozčiluje. Jelikož jsem rychle nevěděla, jak se řekne nespravedlnost, tak jsem řekla, že v poslední době mě rozčiluje situace s mojí rukou, že mi lidi chtějí pomáhat a starat se o mě a já si chci dělat věci po svém a teď to nejde. A nemůžu dělat všechny věci, jak bych chtěla. Takže jsem naštvaná sama na sebe, ale na druhou stranu, že mi to ukazuje, že je v pořádku si nechat pomoct a že se to tak učím. (Teda jako jsem to tak nějak anglicky blekotala.)
A moje lektorka mi odpověděla, že mi v tom může pomoci můj new boyfriend. V tu chvíli se čas zpomalil a moje slovní zásoba z nuly spadla na mínus sto. Jak vysvětlit něco, co nedokážu popsat ani v češtině, v jazyce, kterému možná trochu rozumím, ale neumím ho používat?
No ale hlavně mi to připomnělo něco, o čem už přemýšlím pár dní. Život na malém městě. Všichni znají všechny. Všichni ví, s kým chodíte. Všichni ví, že se něco děje, protože jste se spolu dlouho neukázali v místní hospůdce. Nedej bože, když do tý hospůdky zavítáte s kamarádem a nedej bože, když jich máte víc.
A největší nedej bože je, když píšete blog. Tak teď vám řeknu něco, co vás asi šokuje. Blog se píše proto, aby se četl. A já to vím. A pokud mi na někom záleží, tak mu to dříve či později řeknu, takže se nemusíte obtěžovat s tím, že to uděláte za mě. Mluvím samozřejmě jen o těch případech, kdy se z toho dělá senzace.
Už se mi stalo víckrát, že si někdo v mém okolí na tyhle drby maloměsta stěžoval. Já to vždy vypouštěla a dost často jsem se tím i bavila. Třeba s mým nejlepším kamarádem se už leta pousmíváme nad tím, že spousta lidí naše kamarádství nedává.
Poslední měsíc jsem ale pocítila malost tohohle města nějak víc, než bych chtěla. A dost často jsem si říkala, že to už snad musí řídit někdo jiný, že to nejsou náhody. A když už vám to nepřijde vtipné, ale vlastně vás to bolí, máte chuť někam utéct, protože vás ta malost až dusí…
A tak jsem utekla. Do sebe a k sobě. A nevím, co se sebou a čekám. Čekám, jestli to nebude vědět někdo jiný….
A vlastně i ten “summertime sadness” letos bolí víc než jindy…
Přesně ta, kterou byste při čtení knihy nebo sledování filmu nenáviděli. Řikali byste, co ještě sakra chce… Postava, co dostane naservírováno přesně to, co si přála, a stejně má problém. Našla si zase něco jiného.
…I let you see the parts of me That weren’t all that pretty And with every touch you fixed them…
Tak to jsem já. Přesně tahle postava. A každým dnem se za to mám míň a míň ráda. A mám čím dál tím méně energie na vše. Na to se zase pitvat ve svých pocitech a hledat správná slova na to, co je špatně.
…I’m sorry I don’t understand Where all of this is coming from I thought that we were fine…
A najednou se zase topím v každé vteřině, kdy bych měla být šťastná. Nimrám se v tom, proč nejsem. A všechno, na co přijdu, se zdá tak nicotné a povrchní. A bojím se. Bojím se, že nikdy nedokážu říct, co cítím, protože pro to ještě nemám slova.
…Your head is running wild again My dear we still have everything And it’s all in your mind (Yeah, but this is happenin’)…
A pak přišlo 5 vteřin, kdy jsem věděla úplně vše. Kdy jsem se stala ne čtenářkou té knihy, ale spisovatelkou. Kdy jsem přesně věděla, co chci… a věděla, že mít nebudu. Kdy jsem to mohla změnit a udělat z tý hrdinky někoho jiného. Jenže já nevěděla, jestli by nebyla ještě horší. A nevím to pořád.
Už čtyři roky se snažím přijít na to, jaká jsem. Takže tahle věta mě vlastně vyděsila. Ale začala jsem nad tím přemýšlet, a protože se k tomuhle snažím už půl roku dojít, začala jsem si to trochu třídit v hlavě. Znáte takové ty kolonky: napište něco o sobě? Pro mě je to totální stres. Naposledy jsem to měla vyplnit pro fleppi.cz a poslat to mi trvalo asi měsíc! A tam jsem se naštěstí věnovala jen sféře notýsků, diářů, lepíků a fixek.
Kdo mě zná i v osobním životě, ví, že jsem si teď ošklivě poranila ruku (o tom ještě napíšu) a najednou jsem byla “donucena” překopat své plány a úplně zpomalit. A proto teď možná je ideální čas zjistit, kdo teda jsem. Zatim jsem přišla na tohle:
Jsem ráda holka – žena. Říkejme tomu po třicítce, jak chceme. Ale ráda nosím sukně, ráda si navlním vlasy a ano, sobecky přiznávám, že mi dělá dobře, když mi někdo řekne, že mi to sluší. Zvlášť chlap.
Zároveň ale nechci, aby mě měli chlapi za holku, která nic neudělá sama. Ale zase mám svý hranice. Chci se sama postarat o svoje auto, ráda řídím, chci rozumět počítačům (!), opravit si drobnosti v bytě, nastavit wifinu… nechci být na muži závislá. A divili byste se, kolik z nich to nemá rádo.
Jsem holka, co ráda poslouchá hudbu a má k většině písniček vztah. Skoro každou písničku mám s něčím spojenou. Často něco slyším a někoho si vybavím. Často to taky těm lidem posílám. A mám ráda skupinu Kryštof a myslím si, že jejich texty jsou češtinářsky zajímavý. Tak a je to venku!
Mám ráda pohyb. Do teď jsem to nevěděla. Potřebuju si jít občas zaběhat, vybít se na volejbale a nebo si jít zatancovat. A nebo se projet na kole. Nikdy by mě nenapadlo, jak si u těhle věcí čistim hlavu. A musí to být rychlý pohyb. O karanténu jsem zjistila, že třeba jóga neni nic pro mě.
Nepiju proto, abych se opila. A tohle je pro spoustu lidí velká zvláštnost. Prostě si dám ráda skleničku dobrého vína, nějaký drink, v létě jedno pivo a panáka si dám maximálně, když si jdu s někým připít k narozeninám, narození dítěte, na svatbě nebo když jsem hooodně mimo kvůli něčemu. Ale dám si jednoho. Nepiju, abych se zlila a mohla druhý den skuhrat, že je mi blbě a jak super večer to byl. Dokážu se bavit i bez toho, abych byla úplně na mol. Stačí mi málo, abych zpívala s holkama v práci karaoke.
Mám ráda chvilky, kdy jsem sama a něco si tvořím. Maluju, píšu, nebo si organizuju diář. Asi to nemusím dál vysvětlovat.
Mám ráda svou práci. A často o ní mluvím. Bohužel. Dělat práci, která mě baví, je pro mě jednou z důležitých životních hodnot. A celkově mám jasno ve svých životních hodnotách a vím, co je pro mě důležité.
Jsem netrpělivá, ale snažím se s tím něco dělat. Takže když něco nejde tak rychle, nebo né podle plánu, umí mě to vykolejit a já zase pak umím být slušně vzteklá a nevrlá.
Ve vypjatých situacích umím reagovat s klidem. Analyzuju. Dělám, co je třeba. A zhroutím se, až když jsem sama nebo s někým blízkým. A pak si to musím prožít.
S tím souvisí, že často brečím. Nejen smutkem, ale často se dojímám, brečím u pohádek, filmů, reklam, na koncertech, brečím, když se mi něco nepovede i povede, když děti mají vystoupení, když někdo něco dokáže a já vím, že si splnil sen… prostě často.
Jo a s tímhle zase souvisí, že se často bojím. Strach mě umí pohltit. Bojím se velkých a vážných věcí a stejně i prkotin. Ale i když by to do mě spoustu lidí neřeklo, v tomhle jsem se za posledních 5 let neskutečně posunula kupředu a často si řikám, že kdo se bojí…no pojďme říct, nesmí do lesa!
Plánuju a organizuju. Všechno a všechny. A v dobrém i špatném. Ale zase se snažím to trochu měnit k lepšímu já.
Používám zvláštní slova. Často se jim lidi smějou. A taky hrozně zkoumám, jakým dialektem lidi mluví. Celkově o slovech, nářečích a jazyku bych mohla s někým mluvit hodiny a hodiny.
Mám věci, na kterých lpím, ale nejsem úplně typ, kterému dělá problém něco vyhodit nebo poslat dál.
Jsem bordelářka, ale miluju mít uklizeno. Snad tomuhle někdo rozumí.
Nesnáším, když si lidi desetkrát do hodiny dělají srandu z toho, že jsem blondýna, ženská, učitelka… párkrát to snesu, dobrým vtipům se zasměju, pravdivé věci potvrdím, ale když je toho moc, jsem vztahovačná a naštvaná.
No a protože nechci psát už všechny nesmysly, co mě napadají, zakončím to tím, že jsem romantička, co prostě věří na tu opravdovou lásku. A neumím se s mířit s tím, že TO PRAVÉ neexistuje.
A já poprvé v životě cítila, že když něco nechci, můžu to napsat. Že to, že chci být doma, zalezlá u telky se svými diářky a čokoládou není nic špatného. A že mi to přestalo vadit.
A nechci teď vůbec přemýšlet nad tím, jestli bych se toho měla bát, že jsem si zvykla tu být sama. Protože je mi fajn. Protože sice znám nazpaměť všechny díly HIMYM a ujíždím na seriálu Vyprávěj, ale těším se z toho.
Protože vím, jaký to bylo na začátku.
Už to znám na dně a nechci zpátky. Už vím, že mám na výběr. A samozřejmě nic není jen tak. Musíte mít vždycky nějaký důvod jít dál. Jenže to bych nemohla být já, aby to bylo všechno jen tak. A tak se řídím tím, co jsem si přivezla od té mé jihočeské duše – dělej jen to, co cítíš, že dělat chceš. Protože… když začnu přemýšlet, je to naprd…
