A co ti je? Z čeho jsi unavená? Proč jsi unavená?

Tohle se mi každý rok v červenci špatně vysvětluje. A za ty roky jsem i tak nějak zjistila, že to ani nechci někomu vysvětlovat. První rok učení mě v červnu skolil zánět průdušek a antibiotika. Druhý rok jsem 30. června předávala vysvědčení s horečkou přes 38 a pak spala jak zabitá. Tak jsem si řekla, že v červnu musím víc poslouchat svoje tělo.

Letos jsem na to ale asi trochu zapomněla, nebo si spíš neuvědomila, že bych ho měla poslouchat dvojnásob. Bohužel jsem člověk, který vnímá stres a svou psychiku velmi intenzivně. A dost často se odráží na mém zdraví. Někdo to umí potlačit, někdo si toho umí nevšimnout a pak vlastně ve finále zvládne zdravotní omezení lépe. Mně ale v hlavě okamžitě začne blikat červený vykřičník a hledám příčinu. Takže jakmile mi něco je a já vím, že pro to není důvod, o kterém vím, snažím se hlavně být v klidu a odpočívat. Jenže teď to nešlo a nejde. Nedokážu uklidnit svou hlavu, srovnat si, že spoustu věcí není priorita, protože chci a “musím” udělat vše. Protože se toho tolik musí ještě udělat. Přeci mám volno, musím dodělat všechny resty a můžu tu být pro všechny. Takhle to vždycky všichni berou a já to přijala. Musím mít přeci uklizeno, navařeno, postarat se o tohle i tohle. Vždy přeci nic nedělám. Mám přeci “prázdniny”. Ale já prostě letos nějak nemůžu.

V práci mě čeká ještě hodně věcí k protřídění a k úklidu. Nedokázala jsem vůbec pořádně vstřebávat poslední dny, užít si atmosféru, smát se s holkama a dělat blbiny jako každý rok. A jeden den, když jsem šla dolů ze schodů, jsem se zastavila, rozhlídla se a v hlavě mi to prolítalo všechno jedno přes druhé. Zmatené a občas děsivé. První třídnictví, první zodpovědnost, se kterou jsem se nějak ze začátku neuměla poprat, velká přátelství, co začala vznikat. A pak největší zvrat v mém životě. Nevěra. Výčitky. A zároveň zamilovanost, co bolela. Všechno tohle rozjelo kolotoč mého života, který už znáte. Konec plánů a začátek nových. Neustálé padání a zvedání se zpátky. A pořád jsem si říkala, že to vše se muselo stát, že všechno se děje z nějakého důvodu. Že mě to vše posiluje.

Tak jsem tak stála a rozhlížela se a najednou mi došlo, že za ty dva, tři roky může být všechno jinak, že se sem možná vracet nemusím. Že i když to tam miluju, těch jizev je hodně. Cítila jsem úlevu. Úlevu, že teď se můžu rozhodovat tak, jak to budu cítit.

Každý občas cítí, že potřebuje změnu, já už to cítím pár let, ale ovládal mě strach. Nakonec tu změnu přineslo něco, o čem se mi nesnilo. Původně jsem chtěla psát právě o tomhle. O vděčnosti, že vedle mě je někdo takový, kdo mi splnil sny. Bohužel mě ale stres posledních dní tak svalil, že marně hledám energii na cokoliv. Věřím, že se vrátí. Tak jako vždycky. A pak vám dám vědět, co mi pomohlo.

Sedm měsíců… je to neuvěřitelný. Pořád jsem vykulená z toho, jak rychle jsem věděla, že tohle je ono. Jak rychle jsme spolu začali bydlet. Plánovat budoucnost.

V den našeho prvního rande jsem před odchodem trochu vyšilovala a namlouvala na messengeru kamarádce, že jdu za klukem, se kterým jsem čtyři roky nemluvila, že se bojím, aby to nebylo trapné. Namluvila mi zpátky, že ať si jdu po náročném dnu (ten den byl sakra náročný, pamatuju si to hodně dobře) užít večer, že jdu přeci na Harryho Pottera. A že to vždycky byl hodný kluk.

A já si řekla, vždyť co, i kdybych měla získat kamaráda, podívat se na film a mít fajn večer, bude to to nejlepší za posledních pár dní, co se mi stane. Tak jsem udělala muffiny, protože co já vím, co se nosí do bytu chlapům, a šla. A za celý večer jsem se necítila ani jednu chvilku divně, seděla jsem s ním na gauči a přišlo mi, že ho musím znát leta. Že nechápu, proč jsme se nebavili víc a bylo mi vlastně líto, že jsem o ty roky povídání s ním přišla.

Vyprovodil mě domů a před domem nečekaně políbil, do teď se diví, že jsem tu pusu nečekala, když to přeci bylo rande. Jedna pusa a já věděla, že tohle je ono. Že spolu přeci musíme něco začít. Že to všechno zapadlo. A během měsíce jsem se zamilovala. Bez varování a neuvěřitelnou rychlostí. Moje poklička.

Kluk, co vždycky pozná, že mi něco je a řekne tu správnou věc. Kluk, co mě zklidnil a udělal šťastnou. Kluk, pro kterého na nic nebylo moc brzy, nečekal na žádné až, ale vše řekl spontánně tak, jak to cítil. Kluk, kterého si vážím. Kluk, pro kterého tu vždycky chci být na 100 %.

A i když jsem věděla, že to je opravdu ono, nikdy by mě nenapadlo, že po sedmi měsících budeme každou volnou chvilku trávit rekonstrukcí našeho nového domu, objednávat kuchyň  a vybírat střechu. A už vůbec by mě nenapadlo, že mi po sedmi měsících bude hladit bříško…

Díky covide! Vlastně jsi to všechno tak krásně urychlil.

Článek jsem začala psát  v průběhu března. A i když už teď dochází k rozvolnění, nechám ho, jak je. Třeba bude jednou hezké si vzpomenout. VZPOMENOUT. To zdůrazňuji. Doufám totiž, že to nebude standard, co se opakuje rok co rok.

Nebudu psát o práci, protože už jsem opravdu zoufalá, chybí mi to od a do zet. Nebudu ani mluvit o tom, že mi vadí, jak se o ničem jiném nemluví. O tom, že někdy člověk ani neví, co dělat, čemu věřit, jak se vlastně chovat. Budu psát o naprosto povrchních, sobeckých věcech, které mi chybí.

• Chybí mi jít na kosmetiku a ke kadeřnici.
• Chybí mi jít do restaurace. Zvlášť naše páteční popracovní obědy.
• Chybí mi jet na výlet kamkoliv chci.
• Chybí mi jít jen tak ošmatlávat oblečení do obchodu.
• Chybí mi si dát kafe (a dort) v kavárně a třeba i sama. Číst si nebo pracovat. A tohle jsem se naučila zrovna až nedávno. Dřív jsem se cítila divně sedět někde na kafi sama.
• Chybí mi jet o své volno za kamarádkou, která bydlí nejen v jiném okrese, ale i kraji.
• Chybí ji plánovat si dovolenou KDEKOLIV.
• Chybí mi možnost si kdykoliv zarezervovat wellness. (S holkama z práce jsme termín posunuly už třikrát.)
• Chybí mi chodit do Sokola a na šití.
• Chybí mi jít do kina nebo do divadla nebo na koncert.
• Chybí mi jít na brunch. Tááák moc!

Ale taky mi udělalo v posledních pár dnech uvolnění několik věcí šílenou radost:

• Pobíhající děti z prvního stupně ráno před naší základkou. Měla jsem slzy v očích. A podruhé hned odpoledne, když jsem viděla, jak běží a objímají družinářku.
• Teplo a čas na sukně a jarní bundu.
• Zpívající ptáci.
• Pečení buřtů.
• Cvrkot, který se line z oken základní umělecké školy. Tolik týdnů tam bylo ticho a najednou rozezpívání, flétny, bubny, klavír… ach.
• Vnímání, jak se prodloužil den.
• Naše zahrada. Konečně jsme dostali klíče od našeho domu a já mám poprvé vlastní zahradu. Seděla jsem na studni a držela sedmikrásky a uvědomila si, jak se na to všechno moc těším.
• A samozřejmě spoustu dalších tajnůstek a plánů, které s tím vším souvisí.

To jsme tu dlouho neměli, že? Název článku podle písničky.

Dny plynou a nějak není, o čem bych mohla psát. Asi to máte všichni stejně. Ale nedávno jsem si (ve sprše, tam já často přicházím na velké myšlenky) uvědomila jednu věc. V mém předchozím dlouhodobém vztahu jsem často slyšela, že má ten druhý často pocit, že mě zklamává a bylo to tak. Pořád jsem na něco čekala, něco si přála, po něčem toužila. Aby nám bylo lépe, abych se cítila “ve vztahu”, abych cítila podporu, cítila, že to tak chce i do budoucna. V dalším vztahu, který jsem měla, jsem při rozchodu slyšela, že to jednou budu mít hodně těžké, najít to, co chci. Takže jsem nabyla pocitu, že chci moc. Že chci něco nereálného. A ve finále to místo toho, abych se uklidnila a snížila požadavky, rozpoutalo ještě větší chaos a strach v mé hlavě. Protože jsem někde uvnitř sebe nechtěla ty požadavky snižovat.

No a v té sprše jsem si uvědomila, že ty strachy slábnou. Všechno to, co jsem si přála, co jsem chtěla předtím, je tu naprosto automaticky. A přijde mi absurdní, že jsem někdy měla pocit, že to někomu vyčítám, když o tom mluvím. Poznala jsem, že pokud funguje opravdu oboustranná láska, tohle všechno přichází samo. A i když tu ten strach párkrát byl (a určitě ještě přijde), ukázal se jako zbytečný, nesmyslný a neměl z čeho pramenit. Je to neskutečná úleva.

A ano, může se stát cokoliv. Vždycky. Pořád je to pro mě křehké a neuvěřitelné. Pořád jsem každý den vděčná, že mě to potkalo.

Možná jste ve vztahu, kdy jste si nejistí, mluvte a bojujte. Ale možná jste ve vztahu, kdy mluvíte, bojujete, ale stejně to nejde. Je to rok a já vím, že jsme bojovali oba, ale byli jsme na pokraji sil. Je těžké si to přiznat, ale čím dříve budete upřímní k sobě, tím dříve potkáte to pravé. Také jsem tomu nevěřila. A pokud jste teprve před budováním vztahu a víte, že nemůžete tomu druhému dát to, co si přeje, že vás to děsí, že vás to bude stát víc, než jste si jistí, že zvládnete, popřemýšlejte, zda tomu druhému víc neublížíte, když bude žít v naději, že to jednou bude lepší. Až se stane to a to… slovo až do pravé lásky nepatří.

Jsou pryč… ty “zbraně”, ty “duše”, co mě trápily… A trvalo to 4 roky. Děkuji Ti! A prosím, nenechejme je nikdy vrátit.

Dnešní článek je trochu jiný, ale poslední týdny jsem toho všeho zase tak plná, že mi možná pomůže se z toho vypsat. Tak jako dřív ze všech svých trápení. Budu totiž psát o práci, čemuž jsem se dost vyhýbala.

Dneska je to rok, co jsem přišla z dětmi z hudebního vzdělávacího pořadu a viděla zástupkyni s pohledem, který jsem nikdy dřív neviděla. A řekla, že zavírají školy. Ve sborovně nastal chaos, protože jsme měli tolik otázek, na které nikdo neznal odpověď. Pamatuju si, jak kolegyně nepříčetně kopírovala pracovní listy na doma, druhá vyjmenovávala témata a říkala, že nic nemůže vynechat. A já jen řekla dětem, zda všichni znají svá hesla na mail, protože jsem nevěděla, co jiného dělat a doufala, že opravdu jde jen o těch 14 dní.

Během března jsem prožívala nejhorší pracovní pocity. Nevěděla jsem, co mám dělat a pořád hledala cesty. A hledám je dodnes. Možná víc než cesty, jsou to teď obměny, aby je to ještě bavilo. A dneska je to rok. Rok od poslední “normální” hodiny. Měla jsem hudebku a úplnou náhodou to opravdu byla ta nejlepší hudebka, kterou jsem zažila.

Upřímně přestávám věřit tomu, že se letošní školní rok vrátíme do lavic v běžném režimu. Přestávám věřit tomu, že budu moct dělat svou práci tak, jak ji mám ráda. A tolik věcí mi chybí.

Chybí mi děti. Jejich energie, nálady, jejich mimika, smích. Nedokážu vysvětlit, jak je odlišné to teď je. Pochopí to jen učitelé. Když vejdete do třídy, podíváte se na ně a víte. Víte, jestli mají dobrý den nebo ne, jestli se dneska zasmějete nebo to bude dřina. Teď se připojíte a je to vždycky dřina, protože ta energie mezi námi není. Nemůže být. Kameru si zapínají pravidelně 3-4 děti a když vidím, že se občas usmějí, je to nejkrásnější chvilka, kterou v online hodinách zažívám.

Chybí mi kolegové. Máme ve škole skvělý kolektiv a opět, kdo učí, ví, jak moc je to důležité. Tady je to ale jiné. Smějeme se každý den. Podporujeme se. Objímáme, když je to třeba a NIKDY NA NIC NEJSTE SAMI. Cítím podporu nejen jich, ale i vedení. Vymýšlíme výlety, kulinářské soutěže, tematické dny. A sama cítím, jak to opadlo. Ty chvíle, kdy jsme mohli učit, už nebyly takové. Ten stres a strach z toho, co může kdykoliv nastat, nás ovládl.

Chybí mi volnost. Dovolit si udělat jinou hodinu. Dovolit si hodinu slohu, kde si budeme povídat a trénovat tak argumentaci, aniž by to věděli. Dovolit si hodinu literatury, kdy si lehneme na koberec a celou hodinu potichu čteme. Dovolit si pustit film a další hodinu o něm mluvit. Teď mám pocit, že musím každou minutu využít na maximum. A i tak vím, že většina nedává pozor.

Chybí mi energie. Jsem unavená z toho řešit, proč se nepřipojují, proč nedělají úkoly, proč nedávají pozor, když je vyvolám. Nemám energii říkat minimálně pětkrát, na jaké straně jsme, nemám energii je třikrát vyvolávat a dělat, že jim věřím, že zrovna nešel zapnout mikrofon, že jsem se zrovna sekla… a poslouchat od těch nepohotových, že museli jít pomoct mámě, že museli jít na záchod, pustit psa ven, jít se napít nebo hledat učebnici.

Chybí mi moje práce strašně moc. Věci, které jsem považovala za běžnou samozřejmost. A přiznávám se, že kvůli tomu občas pláču. Bezmocí a steskem. A pokud tohle čte nějaký učitel, vím, jak vám je. A vím, že všechno, co ostatní říkají, jsou jen utěšující kecy, ale dokud nebudeme zpátky před tabulí s dětmi a bez roušek, nebude nám nikdy dobře.

Jak to já mám s Valentýnem? Nikdy jsem nebyla jako na trní, co se jako 14. února stane, ale na druhou stranu ráda daruju čokoládu, nějakou sladkost, uvařím něco dobrého. Myslím, že to rozhodně nijak neprožívám, ale ani nepatřím k těm, co to odsuzují jako americký svátek a podobně. Pamatuju si Valentýn už od dětství, dokonce jsme si s jednou kamarádkou posílaly poštou Valentýnky, protože bydlela daleko. To mi vlastně ukázalo, že to není jen svátek lásky jako takové, ale i to, že máte někoho rádi.

A protože se mi posledních pár týdnů honí hlavou několik věcí, za které bych chtěla poděkovat, kdy jindy je poslat do světa, než právě dnes. A když je ten Valentýn, nechám jich tu rovnou 14.

1. Děkuji, že je s tebou domov opravdu domov.
2. Děkuji, že sníš všechno, co uvařím.
3. Děkuji, že mi každý večer zahříváš nohy.
4. Děkuji, že mi nosíš dobrůtky.
5. Děkuji, že mě ráno pohladíš.
6. Děkuji za parkovací místo, abych nemusela odmetat sníh.
7. Děkuji, že na všechny mé strachy máš odpověď, že to zvládneme.
8. Děkuji, že i přesto, že jsme pořád spolu, nepřestáváme dělat, co nás baví.
9. Děkuji, že se mnou hraješ hry.
10. Děkuji, že máš rád lidi kolem mě.
11. Děkuji, že si vždycky najdeme seriál, na který budeme koukat, a je to naše hezká tradice.
12. Děkuji za to, že mi říkáš, že se ti líbím.
13. Děkuji, že jsi tu vždycky pro mě. S čímkoliv, co potřebuji. A často ještě dřív.

14. Děkuji, že mi plníš sny. Všechny.

Stěhování. To je ale věc. Když jsem se stěhovala poprvé, vlastně už ani nevím, jak to probíhalo. Byla jsem dost mimo, plná slz, zoufalství a strachu, že dělám největší chybu svého života, ale zároveň ve mně byla nějaká zvláštní naděje, že se stane něco, díky čemu nám oběma bude lépe.

A teď to není od lásky, ale za láskou. Proto mě překvapilo, že se objevil i smutek. Vlastně ho pořád nedokážu definovat. Je to kapka strachu, kapka nostalgie a kapka dojetí, že jsem to zvládla. Psala jsem kamarádce, že mě překvapilo, jak špatně nesu životní změny. Jí to rozesmálo, protože ji překvapilo, že mě to překvapilo. Někdy vás mají ostatní opravdu přečtené víc, než se máte vy sami.

Ta změna je ale zároveň výzvou začít novou kapitolu a já jsem každým dnem překvapenější, jak hladce to jde. Jak i přes to všechno, že rveme dva byty do jednoho, nic neříká. Jak i přesto, že vidí, jak jsem z toho rozhozená, mě obejme. 

Když jsem se stěhovala předtím, vzala jsem prostě bedny se svými věcmi a někam je dala. Teď jsem ale musela vzít do ruky každou věc a rozhodnout se, jestli ji potřebuji, nebo jestli chci, aby byla se mnou. A přesně jak říká Marie Kondo, nejhorší a vlastně i nejbolestnější byla krabice nostalgických věcí “na památku”. Bylo tam všechno. To, čím jsem kdysi byla. Všechny naděje a odhodlání, které jsem do každého předchozího vztahu dala. Fotky, dopisy, adventní kalendář s 24 vzkazy pro mě… o tom jaká jsem, o tom, co na mě miluje…  Je neuvěřitelné, jak se o sebe dokážeš postarat… Není to neuvěřitelné, nic jiného mi nikdy nezbylo. Vždycky to rozhodli za mě. Nedali mi jinou možnost. A já se ztrácela každým dnem. A až teď zjišťuju, že je v pořádku se občas nestarat, protože vedle vás je někdo, kdo vás v tom konečně nenechává. A já se poprvé po čtyřech letech nadechuju a najednou se nemusím bát si říct o pomoct nebo sdílet svoje trable. Ještě mi to chvíli potrvá, ale neskutečně si toho vážím. Nerada se vzdáváš… ano, svých snů, svých plánů, ale někdy je na čase se vzdát – vzdát se minulosti. Takže bylo na čase spálit mosty, vzdát se těch vzpomínek. Místo pálení nastoupila skartovačka a já se bála, jestli mi nebude smutno, že jsem to všechno tak jednoduše zahodila, protože nikdy předtím jsem to neudělala. A není, tohle je jiné. A stačí tak málo.

Stačí, že mě ráno budí pohlazením po tváři, protože ví, že mi v noci nebylo dobře. A vzpomínky jsou pryč. Protože vím, že teď si vytvářím ty nejkrásnější a moc se těším na další.

Na rok 2020 nezapomene asi nikdo z nás, a proto jsem se rozhodla, že napíšu něco, co normálně nedělám. Bilanci tohohle roku. Nejzvláštnějšího a nejpodivnějšího. Pro nás pro všechny a pro mě o něco víc.

Vlastně mě k tomu inspirovala i Míša se svou clipbook výzvou, kterou jsem poctivě plnila celý rok. A protože jsem typ, co si rád vše zaznamenává a fotí, aby se k tomu mohl vracet a vzpomínat, vlastně jsem ráda, že tenhle rok někde zaznamenám, protože událostmi vydal za pět let, a to i přesto, že jsme skoro nic dělat nemohli (nebo právě proto?).

Ještě klidná zima

Hned na začátku roku jsem se poprvé projedla Českými Budějovicemi a zopakovala jsem si to hned na začátku července. A zase se těším na příště. Byla jsem na výstavě Malého prince – sama. Tam už mi vlastně došlo, že jsem už opravdu sama, i když vedle sebe někoho mám. Měli jsme poslední dvě taneční vystoupení, i když jsme v tu chvíli netušili, že jsou poslední. Splnila jsem si jeden ze svých snů a byla na kurzu kaligrafie. Zažila jsem krásný den, kde třešničkou na dortu bylo divadelní představení Malý princ. Bylo to vlastně naposledy, kdy jsme si spolu tak moc užili den. Takhle bych mohla pokračovat s každým dalším měsícem, ale tenhle rok byl tolik jiný, že i tohle povídání bude jiné…

Narozeniny – nejzvláštnější v mém životě. Stejně jako tenhle rok. Jsou plné hořkých vzpomínek i snahy vidět to dobré. Ten den už jsem věděla, že jsou věci, se kterými nemůžu já už udělat vůbec nic. V ten den mi vlastně nejkrásněji popřál ten, kterého jsem o půl roku později poprvé a naposledy políbila. A díku tomu jednomu polibku pochopila spoustu věcí.

Nejdelší jaro

Když si od března do června projedu fotky v mobilu, nebo si vzpomenu na nějakou událost, sevře se mi břicho. Během tří týdnů se mi zhroutil celý svět. Práce z domova, strach vycházet, úzkost. A ve chvíli, kdy jsem to nečekala, rozchod a ta nejhorší bolest. Myslím, že mě ještě nic takhle nesrazilo a asi o tom nedokážu psát, protože i teď, když už je po všem a já cítím, že v klidu dýchám, vím, že mě to ovlivnilo a způsobuje to tolik mých strachů. Jen ti, které mám blízko sebe a kteří se mnou opravdu prožili poslední tři roky, dokážou snad trochu chápat, jak může rozchod někoho tak zadupat do dna. A možná mohou i chápat, proč mi tak dlouho trvalo zvednout hlavu.

Takže i když se dny vlekly, i když bych o tomhle dokázala psát na tisíc stran, nemůžu se k tomu vracet. Chci to totiž zadupat někam do nejvzdálenějšího koutku v mojí hlavě. Zapomenout to nechci, díky tomu si totiž vážím toho, co mám teď.

Léto, co určitě nemělo jen tři měsíce

Jelikož se na jaře můj život zastavil a v létě jsem konečně začala pomalu žít, snažila jsem se do něj narvat co nejvíc zážitků. Procestovaly jsme s kolegyní a jejími dětmi kus Polska, což byl jeden z nejkrásnějších zážitků tohohle roku. A zjistila jsem, že dokážu zase něco cítit k někomu druhému. A i když to byl vztah, který nevyšel, jsem ráda, že přišel. Začala jsem se zase usmívat a pochopila, že na všechno nemusím být sama.

A protože jsem v létě šla do všeho naplno, hodně mě překvapilo, když jsem díky úrazu musela zpomalit na minimum. Byl to první vážný úraz v mém životě. První strach o to, jestli budu moct fungovat jako dřív. První šílená fyzická bolest. Ale taky neskutečná vlna pomoci a pochopení od mých přátel. A vím, že  i tohle mělo do mého života přijít. Protože od sprna jsem si začala uvědomovat, že všechno má svůj čas. Všechno. A něco prostě nejde uspíšit. Musí to přijít samo. A přišlo. Uzdravení ruky i duše.

Překvapivý podzim

Nikdy jsem neměla ráda podzim. Všechno se táhlo, byla zima, ale žádný sníh… takové období nic moc. Ale tenhle podzim nabral jiný směr. Tenhle podzim jsem potkala to, v co jsem už nevěřila, ve chvíli, kdy jsem to absolutně nečekala. Po tolika letech vím, co je láska. Poprvé vím, co je intenzivní láska bez ale, bez podmínek, bez hádek, ale zato plná smíchu, touhy, klidu, bezpečí a pocitu, že vše je přesně tak, jak má být. Celý říjen jsem chtěla bdít víc než spát.

Rok 2020 přinesl do celého světa změnu, strach a neskutečné omezení. Mně přinesl bolest, změny a odhodlání. A zároveň neskutečně úžasné zážitky, nové výzvy, spoustu splněných snů, krásné léto a ten nejkrásnější podzim.

Přinesl mi tebe… a to znamená, že někdy se vánoční přání plní už v říjnu…

Roku 2020 děkuji za vše, posunul jsi mě o mnoho dál, než jsem si doteď vůbec uvědomila.

Už asi třikrát jsem chtěla začít tohle všechno psát, ale nějak to nejde a zároveň mě to vnitřně ubíjí. Víte, jak já umím být chytrá, když radím druhým, když radím tady. Ale přitom tam uvnitř mám pořád strachy a myšlenky, co mi dokážou zkazit i tu nejkrásnější chvilku.

Nenávidím je za tu nejistotu, kterou ve mně vypěstovali. Nenávidím, i když vím, jak silné slovo to je. Ale je to můj pocit. Moje hlava. Moje pochyby. Moje strachy. A nenávidím sebe zato, že tohle připouštím. Že se o nás bojím. Že nechám tu nejistotu ve mně zase vylézat. Není to jako předtím. Dřív jsem měla strach a věděla, že to, co se děje v mých vztazích, není správně. Teď vím, že je to to nejsprávnější, co jsem kdy zažila, a bojím se, že o to přijdu.

Chvilky, které jsou pro většinu samozřejmost, jsou pro mě něčím novým. Řekl mi: ” Ale tohle je normální, lásko.” Není. Nic z toho, co dělá, říká, plánuje, pro mě není normální. Je to podruhé, co se mnou někdo chce opravdu žít. Už nevím, jaké to je. Už nevím, jaké to má být. Takže to pro mě není normální. A učím se tomu všemu věřit. Každý den si totiž aspoň jednou řeknu, že to, co se děje, je neuvěřitelný. A nikdy vlastně nechci, abych tyhle chvíle brala jinak.

Děkuju za ten klid, co mám. Za všechno to naše normální. A slibuju, že s tím rozbitým uvnitř mě bojuju. Ze všech sil! Protože teď mám konečně důvod. A protože teď je to, doufám, poprvé v mém životě, kdy vím, že je to jen zbytečná nejistota uvnitř mě, kterou tam vypěstoval někdo jiný. A je už na čase, aby odešla.