Nesnáším větu „Já nevím“

Když nepíšu, má to dva důvody. Buď jsem moc šťastná, a nebo jsem naopak moc na dně. Bohužel je to teď ten druhý stav.

A v něm přichází chvilky, kdy se z toho chci vypsat. A ty se střídají s chvilkami, kdy si říkám, že to prostě nikoho nezajímá, nikdo to číst nechce, to, jak pořád fňukám.

„Já už jsem z toho dost v p*deli,“ řekla jsem včera a s tím druhým to snad nic neudělalo. Nevím. Neumím v něm číst. Jak může někdo, kdo tvrdí, že vás má rád a že mu chybíte, být zároveň někdo, komu nezáleží na tom, že vám ubližuje? Jak můžete mít tak moc ráda někoho, kdo s vámi nechce mluvit? Jak můžete být schopní tolik dávat tomu druhému a čekat zpátky tak málo? Jak dlouho to vydržíte? Jak dlouho to bude bolet, když to ukončíte vy? Protože už tohle strašně bolí. To, když nevíme. Já nevím, co jsme. On neví, co chce, abychom byli.

„Já nevím“ je ta nejodpornější věta, kterou teď znám. Pořád v hlavě slyším, jak ji opakuje, pořád dokola. A chci to z té hlavy dostat pryč. Je to sobecká věta. Nedává tomu druhému šanci. Žádnou. Protože když nevíte, co má ten druhý dělat? On to za vás vyřešit nemůže. A přitom já bych tak moc chtěla, ale nemůžu. Je to na něm. Někdy bych si tak moc přála, aby mu někdo/něco otevřelo oči a on viděl, že jsme spolu vlastně šťastní. Že se spolu tolik nasmějeme, že si máme co vyprávět, že spolu rádi usínáme, probouzíme se, vaříme, jíme… že tohle bylo správně. A já vím, že to tak bylo. Vím to.

Včera jsem si uvědomila, že před rokem mi bylo taky mizerně. Na datum přesně. Ten samý den o rok dříve jsem čekala na telefon, na zprávu, na cokoliv, co bude znamenat: chci s tebou být. Na cokoliv, co bude znamenat, že budu šťastná. Že prožiju hezké Vánoce. A nebude to tak. Už druhý advent prožívám v úplném pekle a je to fňukání, ano, ale chci to ze sebe dostat. Je mi jedno, jak moc klesnu před těmi, kteří to čtou, že s tím jdu ven, protože to moc bolí a já už to sama nezvládám. Je neuvěřitelné, jak ta bolest je silnější a silnější. Není to tak, že s jedním zklamáním se obrníte na další. Naopak! Srazí vás to ještě níž. A já mám strašný strach, že to nezvládnu. Že se stane něco, co mě už tak pohltí, že přestanu normálně fungovat. Protože už teď se nechovám normálně. A bojím se toho.

A do toho všeho – sněží. Když sněží, mají se mi dít hezké věci! Vždycky to tak bylo. Moje znamení, že všechno bude dobré. Ale dneska se sesypalo nejvíc sněhu a všechen mi přinesl jen slzy.

Děkuji vám za to, že to čtete. Že si třeba uvědomíte, jak je láska důležitá. A jak moc je důležitá ta opětovaná.

(Najít úvodní fotku mi dneska trvalo asi deset vteřin. Prostě tam byla. Se vším, co teď cítím.)

1338803039414111180317

6 komentářů u „Nesnáším větu „Já nevím“

  1. Martin

    Ahoj Alice. I ty nejhezci diamanty vznikaji brousenim 😉… A ty nejpevnejsi konstrukce se musi postavit. Na stavbu vztahu musi byt dva, ale musi stavet stejnym smerem. 😊…. V jedne hezke knizce jsem cetl ze lasku nejde vlastnit a ze naopak cim vetsi svobodu ji das a prestanes ocekavat tim vic si ji dokazes uzit…aneb davej bez ptani ale pripominej si svou hodnotu a sleduj jestli partnerovi zalezi na tom co te trapi… A posledno citat “pamatuj ze vychovat silne dite je snazsi nez zocelit slabeho dospeleho”… Me to pomohlo… Tak good luck!

    1. Ali Autor příspěvku

      Milý Martine,
      napsal jsi, že čím větší svobodu dám lásce a čím více přestanu očekávat, tím více si ji dokážu užít. Já už jsem ale bohužel v takové situaci, že očekávám opravdu málo. A nedostávám ani to málo. Navíc svobodu ten druhý má až moc velkou, podle mne tedy ano. Bez ptaní dávám, ale svou hodnotu jsem si přestala uvědomovat. Bohužel není tak lehké ji v sobě vidět. Ale věřím, že si to vše jednou uvědomím. Bohužel – jak se říká, láska je slepá. Děkuji moc a také přeji hodně štěstí a hlavně trpělivosti a síly zvládat situace, se kterými se člověk musí poprat, aniž by je čekal.
      Ali

  2. Hermiona

    Nemyslim si, že by ses v očích někoho shodila, když tady tohle píšeš. Ani mi to nezní jako fňukání. Fakt. Je jasný, že tohle by dostalo každýho. A ještě teď, v tomhle období, kdy všude v reklamách, filmech a v rádiu mluvěj o štěstí a pohodě… Když jsi smutná, tak buď a neschovávej to. Ale na Štědrej den si udělej od toho smutku volno, vypni mobil, zapni pohádky nebo se běž projít ven (do sněhu, doufejme!) a nezkaž si tenhle jeden den. Měj krásné Vánoce, prosím!

    1. Ali Autor příspěvku

      Neboj Hermionko moje, tyhle už si nenechám zkazit. Vím že to pořád nebude ono. Ale budu s lidmi, které mám ráda a oni mají rádi mě. A o tom to je. Ano, samozřejmě nebudu tvrdit, že to něco mi pořád bude chybět, ale nikdy nechci přestat věřit, že jednou to zase budou Vánoce se vším všudy. ♥

  3. Vasek

    Ahoj,vim co citis…mam to same.milujes a jedine ci vis,ze nevis nic…dal bych za ni zivot…udelal bych cokoliv,aby byla stastna…laska je svine a hrozne boli…az moc boli!!!chteli jsme rodinu,miminko,zit spolu porad..najednou vse v pr….proc tak najednou?vse se da resit,problem se ma resit…ja to neresil.mel jsem problem v praci a bouzel jsem to nerikal doma….uz je na vse pozde.rad bych vse napravil a mluvil o vsem…uz nemam sanci a taaak moc ji miluju!!!!vazne bych udelal vse,co je v mych silach pro to,abych vse napravil…je pozde :-( boli to

    1. Ali Autor příspěvku

      Milý Vašku,
      ano, rozumím ti. Jediné co víš, je, že nevíš nic. To jsi napsal přesně. A je to ten nejvíc zoufalý pocit. Čím víc se člověk snaží, tím více mu to přijde marné. Ale pokud ji miluješ, nezvdávej to. Tu bolest znám, znám ji ze všech stran, ale doufám, že jednou bude všechno dobré. Že čas je opravdu největším léčitelem. A nejvíc ze všeho věřím tomu, že vše se děje z nějakého důvodu. Věřím, že každá zkušenost nás někam posouvá, i když je někdy těžké tomu věřit. Držím ti palce a protože vím, jaké to je, opravdu moc ti přeji, aby vše bylo zase dobré.
      Ali

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *