Neslibuji, co nemůžu splnit

„A nakonec to byl docela hezký den, ne?“ A v tu chvíli mi došlo, jak dobře umím hrát.

Pondělí

Práce, volejbal, nakoupit, domu a připravit cheescake na zítra. Protože v systému to všichni vidí. Zablokovat na facebooku přidávání příspěvků na zeď, datum už tam nemám déle.

Cheescake v lednici, myju nádobí, poslouchám písničky. „…Moc dobře víš, můj milý, že většinu tvých stavů beru, ale tohle nechci, teď platím příliš, jen za důvěru….“ a najednou se zhroutím na zem a pláču. Mám chuť ten dort z té lednice vyndat a vší silou s ním hodit. Nechci to slavit.

Úterý

Ráno vstávám a v koupelně mě děsí nateklé oči. Musím vypadat dobře, očekává se to. Snídám horalku, nic speciálního. Proč taky. Na všechny, co mi přejí, se směju, všem odpovídám, mile děkuji, očekává se to. Rozbaluji dárky, chlubím se dárky od dětí, očekává se to. Mám radost, ale zároveň cítím i smutek, že bych si to chtěla vychutnat lépe.

Po cestě domů si uvědomuji, že je kolem mě spoustu lidí, co mě mají rádi. A já jim to neumím vrátit. Neumím jim zpátky dát tu stejnou energii, kterou vkládají do mě. A strašně mě to mrzí.

„Slib mi, že dneska nebudeš plakat!“ Nemůžu slíbit, co nedokážu splnit.

Večer jsem plakala. Svíčku jsem si píchla do toustu, abych si vůbec mohla něco přát. Byly to ty nejsmutnější narozeniny. Byla jsem ráda, když se na mobilu objevilo 28. února. Nový rok. dvacátý devátý.

Středa

Včera jsem se vyspala z mnoha pocitů a strašně mi to pomohlo. A to, jaký ten dvacátý rok bude, je jen v mých vlastních rukou. Pokud se rozhodnu, že ho profňukám, bude to hrozný rok. A to nechci. Takže se jdu snažit, aby to tak nebylo.

Krásný březen vám přeji! ♥

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *