sníh

Lásky jedné plavovásky aneb jak se učím…

…být tolerantní nebo naopak svá.

Venku sněží! Miluju to, zbožňuju to. Jsem jako malá holčička. Když jsem dneska ty vločky viděla z okna, jak padají v záři lampy (to je poetické, co?), měla jsem slzy v očích. Ze spousty důvodů (myslím, že o tom, proč zbožňuju zimu vám napíšu článek), ale hlavním byl ten, že jsem to měla komu napsat.

Čekala jsem celý den. Můj sněžný nos byl v pohotovosti už dva týdny, v pátek dokonce zčervenal (haha, ale vážně jsem poslední dobou s pletí jak puberťák). A když mi dneska mobil jasně ukázal sněhové vločky, lítala jsem k oknu každou hodinu. A konečně je to tu a já to měla s kým sdílet. Něco, co miluji…

Mám za sebou hodně zvláštní týden, který mě ale asi i hodně naučil. Neumím být takhle „chytrá“, abych mohla říkat „No, to jsem se poučila.“ nebo „Tenhle okamžik mě posunul dále.“, „Teď jsem chytřejší, protože mám tu zkušenost.“ apod. Nejsem si jistá, že jsem tohohle schopná, ale kdo ví. Třeba ano, protože v tomto týdnu se něco změnilo a netrvalo to jen den, dva, jak je u mě zvykem.

Staly se věci, na které jsem měla být připravená, ale nebyla. Slyšela jsem slova, která sice byla krásná, ale bolela mě. A v půlce toho šíleného týdne jsem si uvědomila, že i když to může být vám či druhému nepříjemné, musíte se umět svěřovat s bolestí, kterou máte. Tak jsem ji vypustila a strašně se mi ulevilo. Najednou mi všechny ty věci, které mi předtím chyběly, nepřišly tak důležité. To, že to teď není tak, jak jsem si naivně vysnila, neznamená, že to tak nemůže jednou být. Protože ta chvíle, kdy jsem mohla ležet u něj v objetí a vypovídat se, byla to, co jsem nejvíc potřebovala.

A tak se učím. Učím se být trpělivá, mít radost z maličkostí (třeba z čokoládového andílka, protože ho prostě viděl a koupil mi ho, vždyť je to nádherné, ne?), nebýt tak vztahovačná, nepřekrucovat, nepřemýšlet nad něčím, co není vyřčené, ale rovnou se napřímo zeptat. Některé věci mi jdou pomaleji a o některých vím, že nikdy úplně nezmizí, ale snažím se.

Ale zároveň jsem si uvědomila, že aby to fungovalo, musím i já být sama sebou. Nedělat, že mi něco nevadí, když vadí. Nehrát v pohodě holku, když mě něco zamrzí. A je to mnohem lepší.  A občas to holt i znamená být jako bláznivá malá holka, co v půl jedenáctý otravuje s smskou plnou sněhových vloček a slovem jupíííí. A když vám přijde odpověď, u které se zasmějete, víte, že je všechno v pořádku. A je úplně jedno, že ta smska uletěla jenom 200 metrů, protože je to přesně tak, jak to má být. ♥

Držte mi palce, ať se nemusím bát tomu celému věřit.

Krásné prosněžené dny vám přeji

1338803039414111180317

 

2 komentáře u „Lásky jedné plavovásky aneb jak se učím…

  1. Poníček

    Kdyby jsi bývala chytila jednu vločku a podívala se na ní docela zblízka, uviděla bys, že je složena ze stovek malých srdíček. Někdy se prostě sypou. Protože je ten pravý čas. ♥

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *