Dneska se pustím do pro mě trochu citlivého tématu a vlastně ani nevím, jak začít. Chtěla jsem ale psát o “lásce na sociálních sítích” a ono to asi bez toho mého ÚPLNÉHO pohledu na věc nepůjde. Nadpis je trochu zavádějící, protože ta naše láska vlastně na Instagramu vznikla, ale o tom to dneska nebude.

Kdykoliv totiž někam s někým jdu, nebo někoho potkám, dostávám dvě otázky. Jednu celkem normální a druhou podle mě dost neomalenou. Ta první je, ať ukážu fotku svého milého. A samozřejmě nejlépe společnou a to je ten kámen úrazu. My prostě žádnou nemáme. A teď přichází ten úsek, kdy musím s pravdou ven, aniž bych chtěla, ale tenhle blog byl vždycky hlavně o mých pocitech. Samozřejmě totiž, že mě to mrzí a je mi z toho smutno. A možná i častěji než bych chtěla. A teď to důležité! Není mi to líto proto, že bych s tím potřebovala otravovat na sociálních sítích (i když co si budeme, když víte, že s předchozími vztahy to tak bylo, trochu vás to hryže), ale proto, že nebudu mít na tyhle první chvíle vzpomínky. Já si totiž pořád vyvolávám fotky a dělám alba. Protože mě to baví a jsem prostě takový “vzpomínkový” typ.

Za poslední dva týdny jsem si ale všimla, že tohle je lepší než ten druhý extrém a že jich je hodně. Určitě máte v okolí taky někoho, kdo solí na Instagram jednu zamilovanou fotku za druhou a vy dobře víte, že za zavřenými dveřmi to tak není. Ono totiž občas fakt platí, že čím víc to potřebujete ukazovat lidem v okolí, tím víc nejistí si doopravdy tím vztahem jste.

Druhá otázka, kterou dostávám, je jestli jsme plánovali miminko. O svém těhotenství jsem tu vůbec nechtěla psát, protože je to pro mě to nejkřehčí, nejvzácnější a nejosobnější. Ale jelikož se mi to nestalo jen jednou, nedá mi to. S každým novým vztahem jsem byla vždy zodpovědná. Vzhledem k tomu, co kde slýchám, jsem možná byla až výjimka, ale mám to tak a vždy jsem o tom s tím druhým mluvila. A bylo mi vždy trochu proti srsti, když “si prostě jen dávali pozor.” Takže se v tomhle považuji opravdu za zodpovědnou (nenašla jsem k tomu slovu synonymum, takže tu bude často) a tak nějak si říkám, že v mém věku už bych i měla sakra vědět. Tím samozřejmě nechci říct, že se to nemůže dospělému člověku stát, ovšem že ano. A i když všichni ví, že moje biologické hodiny tikají už delší dobu, kdybych si nebyla jistá, nikdy bych do toho nešla, protože to není jako, když si koupíte s někým psa. Takže mě vlastně až vytáčí, když si někdo myslí, že bych v tomhle byla nezodpovědná. I když to ti druzí třeba nemyslí špatně. Je to jen můj vnitřní pocit a problém, protože zodpovědnost mám v žebříčku svých hodnot strašně vysoko. Takže možná to zní pro někoho neuvěřitelně, ale tohle miminko vzniklo z lásky a našeho rozhodnutí. A že se to povedlo, je ten největší zázrak.

Jestli to bylo brzy, jestli jsme blázni, protože se přeci tolik neznáme, nepřísluší soudit nikomu jinému než nám. Myslím, že jsme spolu předtím strávili víc času, než mnozí ostatní, co jsou spolu třeba rok. A já věřím svému a jeho úsudku mnohem víc, než čemukoliv, co říkají druzí.

A i když mě uklidnilo, že jsem to vše vyventilovala ven, není to nic, co by mě trápilo. Protože všechno, co se děje, se děje správně a já jsem si poprvé po tolika letech absolutně jistá.