Kolik náhod ještě můžu považovat za náhody?

Občas mě to až děsí, protože poslední dobou to je fakt síla.

Jasně, chápu, jsem po rozchodu a vidím ho všude, tak to prostě funguje, protože mi chybí.

Ale když se vám do týdne přihodí tolik náhod, které s ním souvisí, je to divné. Hlídala jsem synovce a neteř a chtěla s nimi vybarvovat omalovánky. Otevřu to a tam – divočák (složité na vysvětlování, ale prostě to s ním sakra souvisí!). Přestaly mi jít hodiny, vyměnila jsem baterku, ale od té doby leží na stole, protože on byl očividně jediný, kdo je uměl pověsit (jako fakt, nechápu to, ale prostě mi to na tý zdi nedrží). Nikdy jsem neviděla, kdy je online a najednou to vidím (blbost, já vim, ale když už jste paranoidní…) A teď jdou v televizi ukázky na film Americký sniper, který budou dávat v sobotu – rok od našeho prvního rande – a je to film, na který jsme se spolu koukali poprvé spolu a padla při něm první pusa. Nedá se to úplně vysvětlit, ale při těch ukázkách mi projela po těle husí kůže.

A jediné, co se mi honí hlavou, je milionkrát proč. Proč on to nemá stejně. Proč mu nechybím. Proč ten rozchod neměl pořádný důvod. Proč se to vlastně stalo. A jsou to otázky, na které mi už asi nikdo neodpoví, protože bůhví, jestli on odpověď zná.

Do toho všeho jsem nemocná. Po 14 letech (to nekecám!) jsem dostala opravdovou echt chřipku s teplotou, bolestí těla, kašlem. Jistě, nemohl přijít lepší okamžik než po rozchodu.

A já vám řeknu úplně upřímně, že už jsem zase byla na dně. Každou noc se budím kvůli šíleným snům o něm, o tom, jak se ke mně vrátil, o tom, jak jsme pořád spolu a smějeme se našim kravinám. Budím se a tečou mi po tvářích slzy a pot. A došlo mi, že jsem tam zpátky. Že jsem se rok drápala nahoru a zase spadla, protože neříkejte mi, že může být ještě hůř.

A tak si přeji, abych dneska usnula a spala až do rána. A vzbudila se o malý kousek silnější. Fyzicky i psychicky. A takhle si to prosím každý den. Dneska mi totiž přišla zpráva od holky, kterou vlastně osobně ani neznám, že každá změna, ačkoliv se může zdát zprvu nepříjemná, je pro naše dobro a vždycky nám pomůže na cestě za lepší budoucností. Zatím tomu neumím věřit, protože s ním mi bylo krásně. Byla jsem s ním zase sama sebou a nemám sílu ani myslet na to, že by to tak někdy mělo být s někým jiným. Ale třeba to jednou uznám jako pravdivé.

Držme si palce!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *