Už asi třikrát jsem chtěla začít tohle všechno psát, ale nějak to nejde a zároveň mě to vnitřně ubíjí. Víte, jak já umím být chytrá, když radím druhým, když radím tady. Ale přitom tam uvnitř mám pořád strachy a myšlenky, co mi dokážou zkazit i tu nejkrásnější chvilku.

Nenávidím je za tu nejistotu, kterou ve mně vypěstovali. Nenávidím, i když vím, jak silné slovo to je. Ale je to můj pocit. Moje hlava. Moje pochyby. Moje strachy. A nenávidím sebe zato, že tohle připouštím. Že se o nás bojím. Že nechám tu nejistotu ve mně zase vylézat. Není to jako předtím. Dřív jsem měla strach a věděla, že to, co se děje v mých vztazích, není správně. Teď vím, že je to to nejsprávnější, co jsem kdy zažila, a bojím se, že o to přijdu.

Chvilky, které jsou pro většinu samozřejmost, jsou pro mě něčím novým. Řekl mi: ” Ale tohle je normální, lásko.” Není. Nic z toho, co dělá, říká, plánuje, pro mě není normální. Je to podruhé, co se mnou někdo chce opravdu žít. Už nevím, jaké to je. Už nevím, jaké to má být. Takže to pro mě není normální. A učím se tomu všemu věřit. Každý den si totiž aspoň jednou řeknu, že to, co se děje, je neuvěřitelný. A nikdy vlastně nechci, abych tyhle chvíle brala jinak.

Děkuju za ten klid, co mám. Za všechno to naše normální. A slibuju, že s tím rozbitým uvnitř mě bojuju. Ze všech sil! Protože teď mám konečně důvod. A protože teď je to, doufám, poprvé v mém životě, kdy vím, že je to jen zbytečná nejistota uvnitř mě, kterou tam vypěstoval někdo jiný. A je už na čase, aby odešla.