Když “zahrady světa rozkvetou”…

Dneska je u nás koncert místní kapely, který se v tuto dobu koná každý rok. A já jako nostalgická osůbka hodně vzpomínám. Loni byl totiž ten koncert moc důležitý, i když jsem si tu opravdovou důležitost uvědomila až později. 

Před rokem jsem tam totiž zažila něco, co by mě nikdy nenapadlo, že ještě ve svých 31 letech zažiju. Bylo to ponižující a vnitřně to strašně bolelo. Ne ten samotný akt, to by člověk asi v naštvání hodil za hlavu, ale uvědomila jsem si tam, že možná fakt vedu zbytečný boj. Že je to pořád stejné, ať se snažím jakkoliv, ať to lámu přes koleno, co nejvíc můžu (což teď vím, že byla ta chyba, lámali jsme to asi oba.) Takže jsem potom byla celkem bez energie do čehokoliv, co se týče vztahů.

Jenže na tom koncertě byl i on. Muž, o kterém teď můžu říct, že je muž mého života. Ten večer jsme se jen pozdravili. Jako každý ten koncert. Vlastně jsme se potkávali poslední 4 roky jen tam. O pár týdnů později, když jsme si přestali trapně srdíčkovat fotky na Instagramu, ale začali si i psát, mi napsal, že jsem se na tom koncertě netvářila úplně hezky. Takže ve chvíli, kdy mi bylo vlastně úplně na nic, se rodilo něco úžasného, ale já to ještě nevěděla.

Jsou to přesně ty chvíle, které se musely stát, abyste byli tam, kde jste, ale uvědomíte si to až později. A za takovéhle jsem vděčná.

Ale s některými se neumím poprat. Přišla jsem na to nedávno, protože jsem pořád měla sny, kde jsem se vracela do minulosti. Štvalo mě to. A zjistila jsem, že se neumím poprat s tím, jak jsem rok a půl žila v tom, že cokoliv dělám, je špatně. Ve strachu, co zase nebude pochopeno, co mi bude vyčteno, co jsem špatného řekla či provedla. Po každém tom snu se tyhle pocity strachu vracely.

A až když jsem se o tom bavila s kolegyní, svěřila se jí, že někdy bych chtěla slyšet omluvu, že to nebyla jen moje vina, že jsem vlastně poslouchala jen lži ještě dlouhou dobu potom, ulevilo se mi. A taky mi pomohlo, když mi řekla, že jsem silná žena. Nejdřív jsem se usmála, ale ona má pravdu. Jsem. A vy také! Neporovnávejte se s ostatními osudy či příběhy. Pokud vás něco skolilo a vy jste stejně zvládli vstát (a je jedno, jak dlouho to trvalo) jste silní. A možná se mi o něco víc chce napsat: jste silné!

Buďme silné pořád, buďme hrdé, věřme si. Já jsem k tomu potřebovala báječného chlapa, který přinesl do mého života klid a lásku. To je ale kýč co? Ale pravdivý.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *