Když se z vašeho snu stává noční můra

Kobliha koukal na nějaký pořad v televizi o akrobatickém létání (nebo co to bylo) a jeden z pilotů řekl: Musíte mít sen, ale nesmíte se za ním hnát, pak by se totiž z toho snu mohla stát noční můra. A to je možná celý problém toho všeho, co momentálně cítím.

Dneska to bude hodně osobní a zase už několik dní bojuju s pocitem, co s těmi napsanými řádky vlastně udělat. Na jednu stranu vím, že je to něco, co by nemělo jít ven, na druhou stranu doufám v to, že konečně řeknu, co cítím.

Když jsem do tohohle vztahu skočila, byla jsem naprosto šťastná z toho, že spoustu věcí je tak přirozených. Nepřetvařovala jsem se a měla po strašně dlouhý době TEN pocit, co mi tak chyběl. To, že máte vedle sebe někoho, s kým to někam vede. Vychutnávala jsem si, že mě někdo po probuzení pohladí, řekne mi dobré ráno, že s někým snídám, mám komu vyprávět, co jsem celý den dělala a jiné tyhle pitomé zamilované věci. Ale ty růžové brýle mi slítly z nosu strašně brzy.

Tenkrát mě opustil, protože nechtěl, abych se kvůli němu rozvedla a mně se čím dál tím častěji honí v hlavě: Opustím ho, protože nechci, aby se kvůli mě rozvedl? Protože nezvládnu pořád analyzovat, proč se chová takhle a takhle? Nechci, aby si to vyčítal, a to bude. Také to tak mám. Nebudu lhát. Časem zapomínáte na to špatné, a ještě vám navíc spoustu věcí přijde čím dál více malichernější. Ale když jsem se rozváděla já, byla jsem sama, moje rozhodnutí, žádný „nátlak“.  Ale ačkoliv se snažím se neptat a nechat mu v tomhle soukromí, jsem tu. A mám strach z výčitek.

A ten strach mě natolik ovládá, že se opět přestávám chovat v tomhle vztahu normálně. Těžko se to vysvětluje. Vyčítám, protože se mi vybavují nesmysly z minulosti, začínám žárlit a neustále něco očekávám. A to je přesně to, o čem jsem psala na začátku. Pořád se honím za snem mít vedle sebe někoho. Ale ne jen tak někoho, ale vytvořila jsem si v hlavě pohádku o dokonalém vztahu, kde se navzájem milujeme a jsme pro sebe absolutně jako stvoření. Udělala jsem z toho středobod svého vesmíru a nechápu, jak je to možné. A nejhorší na tom všem je, že už v té noční můře jsem, protože nedokážu překousnout, že ani po tom všem, co jsme oba prožili a prožíváme, tu vysněnou pohádku nežiju.

A tak se snažím přijít na to, jak z toho ven a jediné, co mě napadá je věnovat se sobě. A na druhou stranu je to to, co mě šíleně děsí. Upřímně totiž nevím, jak daleko bych mohla zajít, protože někdy mě vážně napadá, že jsem měla utéct od všeho opravdu daleko a začít jinde. A tohohle Hyda ve mně se opravdu bojím.

Tell me you love me, come back and haunt me, oh, and I rush to the start…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *