Tohle mi přistálo ve zprávách na instagramu spolu s odkazem na příspěvek nereálné_realistky. Když jsem si to četla, plakala jsem. Viděla jsem sebe v dubnu, jak jsem potřebovala vědět, že jednou to bude dobré. Že ty oči budou zářit. A tak jsem najednou potřebovala vypsat svoje myšlenky. Opět trochu zmatené, ale zároveň plné naděje. Snad i pro vás.
Pak jsem to četla podruhé a viděla jsem sebe celé předchozí tři roky. Věděla jsem, že mě to ničí, ale nikdy jsem si asi neuvědomila, jak moc mě ty roky lámaly. A jak moc mě zlomil začátek tohohle roku. Bolest, která se vrývala čím dál víc do mě každým dnem, každým nesplněným očekáváním, každou hádkou, každou další absurditou, která se stala. Ta bolest mě ale ničila i potom, protože ona bohužel nikdy jen tak nezmizí mávnutím kouzelného proutku. I když je vám sebekrásně. Protože ta bolest ve vás vypěstuje strach.
I když jsou ty oči veselé, i když je mi tak, jak mi nebylo už roky (možná nikdy), pořád je tu ohromný strach. Vyplouvá na povrch nečekaně a já se ho bojím. Takový začarovaný kruh. Bát se strachu. Přejde to někdy? Věřím, že ano, ale bude to stát spoustu mojí práce a odhodlání a spoustu jeho trpělivosti.
Když jsem si ten profil prohlížela, našla jsem tohle:
Ano, konečně to vím, že jsem udělala vše a že mě to vyčerpalo.Odpustit si to neumím. Nechala jsem to zajít moc daleko. Tak daleko, že se pořád bojím. Snad jednou, až ten strach odejde. Až budu věřit, že tohle všechno je opravdu skutečné, že se to opravdu jednou může dít i mně a až budu věřit, že na mě za rohem nečeká další pád.
Moc vám přeji, abyste si odpustili vše, co nevyšlo. Moc vám přeji, abyste našli sílu nenechat si ubližovat. Abyste nečekali na změnu, o které víte, že nepřijde. Udělejte ji vy. A já vím, že to bolí, že vám bude hrozně, že budete plakat, že budete doufat, že se všechno vrátí zpátky… ale myslete na to, že jednou ty oči už nebudou smutný. A budete na sebe hrdí. Věřte mi.
