Jen chtít se nebát…

Dnešní článek bude trošku jiný. Bude o strachu. 

Sleduji jednu sympatickou holku, která píše fejetony a články na svůj blog. A nedávno napsala na instagram prosbu, aby se jí lidé svěřili s největšími strachy. Přišlo jí prý strašně moc zpráv. Já sama jí také napsala. Je totiž zvláštní, jak se dokážete jednoduše svěřit někomu přes zprávu na instagramu. Někomu cizímu. Někomu, kdo vás nebude soudit, komu je tohle jedno.

Svěřila jsem se jí se svým strachem. A myslím teď ten sobecký strach, který je jen o vás. Samozřejmě, že mám strach o své blízké, o zdraví a to, že se někomu kolem mě něco zlého stane, ale teď jde o ten niterní strach. Napsala jsem jí, že největší strach mám ze samoty. Z toho, že budu sama. Že i přes veškerou snahu, kterou investuji do druhých, budu usínat každý večer sama. Že nebudu mít rodinu, o které sním, nebudu mít komu vyprávět a vlastně ani co.

A strašně mě překvapila její odpověď. Odepsala mi totiž, že má strach ze stejné věci. A já si k tomu dodala, že se bojím i té samoty, když jste sami vedle někoho jiného, protože jsem ji zažila a bylo to to nejsmutnější období, které jsem prožila. A tak mě napadlo, kde se tenhle strach bere. Kdy se slovo strach stalo nejskloňovanějším slovem ve všech citátech? Kde se všechny ty naše obavy vzaly? Byly tu vždy, nebo se objevily až teď? Přemýšlela jsem nad tím a většina z mých strachů způsobuje závist. Všude kolem sebe člověk vidí dokonalý život na fotkách a o my o něj pak neustále bojujeme. Jenže víte co? Nikdo z nás ten dokonalý život jako na fotkách nemá. Každý z nás umí nastajlovat fotky tak, aby si ostatní mysleli, že jsme šťastně zamilovaní, že nás baví naše práce, že neustále sportujeme, vaříme zdravá a krásná jídla, chodíme do těch nejhipsterštějších kaváren, cestujeme a máme dokonalé děti. A já to dělám také, vím to. A lidi kolem mě také. A asi všichni víme, že je to špatně, ale nevyčítám si to. Prostě taková je doba a já jsem taková.

Ale proč mě vůbec napadlo psát o strachu, je to, že jsem si teď prožila opravdový strach.  Ten, kdy vám z ničeho nic vyhrknou slzy do očí a nedokážete ovládat svoje tělo. Strach z nějaké vaší fobie. Stalo se mi to dvakrát v životě. Jednou to byl strach z výšky, ale zvládla jsem ho a byla jsem pak na sebe pyšná a teď v úterý to byl strach z hadů. Píšu o tom proto, že jsem absolutně netušila, že ten strach mám. Nikdy mi nevadilo prohlížet si hady v teráriích (třeba na pavouky se dívat fakt nejdu), nebo když mi někdo dal pohladit nějakého škrtiče. A o to víc mě to překvapilo. Stála jsem naprosto paralyzovaná na cestičce široké asi tak půl metru, pod sebou sráz a řeku a nad sebou skály. Nemohla jsem jít ani zpátky ani pokračovat. Jen jsem stála, rychle dýchala a po tvářích mi tekly slzy. A v tu chvíli se stalo něco, na co nikdy nezapomenu. Chytl mě za ruce a donutil jít. Pevně mě držel a já věděla, že to zvládnu, že to bude dobré, protože je tu se mnou, i když jsem u toho hystericky brečela. Po strašně dlouhé době jsem zažila tenhle pocit. Ten, že je vedle vás někdo, kdo vás podrží. Že nemusím všechno zvládnout sama.

A i když to byl strašný zážitek, ulevilo se mi. Nejsem sama, teď ne. A přeju si užívat každou chvilku toho, jaké to teď je, bez tohohle svého strachu. Protože k řešení je toho i tak dost. Mohla bych psát ještě dál a dál, ale stačí asi už jen rada nebo spíš přání pro ty, co takový strach mají, i když nemusejí. Neděste se něčeho, co se neděje a užívejte si to krásné, co máte, naplno.

 

PS pro znalce: Vypadáš nějak bledý. Nenapadl tě Strachopud?

PS 2: Poslední dobou mě ty nadpisy prostě napadají jen, když slyším nějakou písničku.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *