Je ve mně monstrum

Vím to. Cítím ho. Dere se na povrch s každou další maličkostí a naprosto nečekaně.

Nevím, jak ho mám zastavit. Jsou věci, na které se nikdy nepřipravíte, i když se sakramentsky snažíte a říkáte si, jak jste s tím vším počítali. Nejde to, pokud celou situaci nekontrolujete vy sami. Ani on. Ani my dva dohromady.

To monstrum se jmenuje strach. Asi. Úplně přesně to nevím. I když asi to i vím, ale nechci to říct nahlas. Je to ta nejzákeřnější věc v mé duši, o které vím. Vlastnost, která nezmizí. Nejlepší kamarádka podlosti a podezřívavosti.

Jsou chvíle, kdy se vydrápe a sevře mi hrdlo. Dnes jsem dokonce nezvládla dojíst večeři. Jsou to prostě zvláštní nečekané situace. A vy se musíte nadechnout a dělat jakoby nic. A když už mi to nešlo, začala jsem psát. Beru jako úspěch, že to umím vyřešit aspoň takhle. Protože vybouchnout a říct něco, co nechci a co by mi bylo líto, je opravdu snadné.

Musím to vyřešit jinak. Sama v sobě. Nevím, jak na tom pracovat, ale musím. Stejně jako on pracuje na té miliardě věcí, co vadí mně. Teda aspoň doufám, že na nich pracuje. Říkal to. Věřím mu. A teď musím věřit i sobě. Bez toho to asi nepůjde.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *