Je jen na vás, jak se budete sbírat ze země

Všechno má fáze, ale každý z nás je má úplně jiné.

Odjela jsem teď na čtyři dny do Budapešti. Před odjezdem jsem byla natěšená, že si pročistím hlavu, uteču před tím, všechno si urovnám a třeba si i konečně naplno uvědomím, že takhle to správně nebylo. Dva dny před odjezdem jsem seděla s kolegyní na večeři, domlouvaly jsme si jí věky. Byl to parádní večer. Ale pak vám stačí 5 minut a otočí se vám psychika o 180°.

A za všechno můžou jen drby, jen pitomé drby malého města. Jen to, jak lidi komentují věci, do kterých nevidí. A protože pořád nejste psychicky v pořádku, donutí vás to napsat smsku, tu hysterickou smsku, ale chcete prostě vědět, jestli to je pravda. Chcete to slyšet od něj. A když vám přijde odpověď, že ne, věříte mu a tečka. Protože jste si věřili celou dobu. Protože to, že nemáte padesát fotek na facebooku, neznamená, že jste spolu netrávili čas. A bohužel, až po téhle smskové scéně jsem se dozvěděla, že to celé bylo trochu jinak a je to založeno jen na domněnkách. A tak moc ráda bych mu to celé vysvětlila i s tím, že jeho nepodvedl mi stačilo k tomu, abych to hodila za hlavu a věřila mu, ale vím, že o to nestojí, vím, že by to ani ničemu nepomohlo, vím, že se mnou mluvit nechce.

Tak jsem byla ráda, že odjíždím, že budu daleko od všeho, co mi ho připomíná, a vrátila jsem se o kus silnější, protože jsem se vrátila s vírou a nadějí. Že jednou bude zase dobře. Že prostě musím vstát a bojovat. A tak jsem bojovala!

Ale tohle všechno si můžete myslet až do chvíle, než ho opravdu potkáte. Takže se taky může stát, že všechno to vaše odhodlání a síla se vytratí s tím, když zajedete v autě pod palubní desku a pak důležitě štelujete rádio, jen abyste se nekoukli na auto, které zaparkovalo vedle vás. A doma si zalezete do deky od něj, zachumláte se a víte, že je to jen další fáze, která vás zase o kus posune.

A tak se sbírám, ale sama v sobě. Během posledního týdne začínajícího tou večeří jsem se totiž o sobě od druhých dozvěděla spoustu věcí. O tom, jak na ně působím, jak mě vnímají. Většina z toho bylo úplně jinak, než to cítím. Ale uvědomila jsem, že je to vlastně jedno. Že je jen moje věc, jak se sbírám a jaké jsou ty moje fáze. Každý z nás si tím prošel a každý dělal věci, co ostatní nechápali, možná je i dokonce odsuzovali. Tak to má ale být. Takže si jakoukoliv bolest prožívejte tak, jak ji chcete cítit a jak ji chcete dostat ven. Plakejte, dělejte hysterické scény, upínejte se na cokoliv, mluvte o tom, mlčte o tom, otravujte s tím ostatním, duste to v sobě, flámujte, cestujte, fňukejte, hledejte….nebo se zachumlejte do jeho deky. Prostě cokoliv, co víte, že v tu chvíli potřebujete.

Držme si palce!

A na závěr písnička, která to shrnuje… a kousek slov, které ze mě křičí, při každém jejím poslechu.

You got me sippin’ on something
I can’t compare to nothing
I’ve ever known I’m hoping
That after this fever I’ll survive
I know I’m acting a bit crazy
Strung out, a little bit hazy
Hand over heart, I’m praying
That I’m gonna make it out alive

Save your advice ’cause I won’t hear
You might be right but I don’t care
There’s a million reasons why I should give you up
But the heart wants what it wants
The heart wants what it wants

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *