I got guns in my head and they won’t go….

To jsme tu dlouho neměli, že? Název článku podle písničky.

Dny plynou a nějak není, o čem bych mohla psát. Asi to máte všichni stejně. Ale nedávno jsem si (ve sprše, tam já často přicházím na velké myšlenky) uvědomila jednu věc. V mém předchozím dlouhodobém vztahu jsem často slyšela, že má ten druhý často pocit, že mě zklamává a bylo to tak. Pořád jsem na něco čekala, něco si přála, po něčem toužila. Aby nám bylo lépe, abych se cítila “ve vztahu”, abych cítila podporu, cítila, že to tak chce i do budoucna. V dalším vztahu, který jsem měla, jsem při rozchodu slyšela, že to jednou budu mít hodně těžké, najít to, co chci. Takže jsem nabyla pocitu, že chci moc. Že chci něco nereálného. A ve finále to místo toho, abych se uklidnila a snížila požadavky, rozpoutalo ještě větší chaos a strach v mé hlavě. Protože jsem někde uvnitř sebe nechtěla ty požadavky snižovat.

No a v té sprše jsem si uvědomila, že ty strachy slábnou. Všechno to, co jsem si přála, co jsem chtěla předtím, je tu naprosto automaticky. A přijde mi absurdní, že jsem někdy měla pocit, že to někomu vyčítám, když o tom mluvím. Poznala jsem, že pokud funguje opravdu oboustranná láska, tohle všechno přichází samo. A i když tu ten strach párkrát byl (a určitě ještě přijde), ukázal se jako zbytečný, nesmyslný a neměl z čeho pramenit. Je to neskutečná úleva.

A ano, může se stát cokoliv. Vždycky. Pořád je to pro mě křehké a neuvěřitelné. Pořád jsem každý den vděčná, že mě to potkalo.

Možná jste ve vztahu, kdy jste si nejistí, mluvte a bojujte. Ale možná jste ve vztahu, kdy mluvíte, bojujete, ale stejně to nejde. Je to rok a já vím, že jsme bojovali oba, ale byli jsme na pokraji sil. Je těžké si to přiznat, ale čím dříve budete upřímní k sobě, tím dříve potkáte to pravé. Také jsem tomu nevěřila. A pokud jste teprve před budováním vztahu a víte, že nemůžete tomu druhému dát to, co si přeje, že vás to děsí, že vás to bude stát víc, než jste si jistí, že zvládnete, popřemýšlejte, zda tomu druhému víc neublížíte, když bude žít v naději, že to jednou bude lepší. Až se stane to a to… slovo až do pravé lásky nepatří.

Jsou pryč… ty “zbraně”, ty “duše”, co mě trápily… A trvalo to 4 roky. Děkuji Ti! A prosím, nenechejme je nikdy vrátit.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *