Fňukám, protože na nic jiného prostě nemám

Dneska mám pocit, že mi praskne hlava. A srdce.

Tak jo. Fňukám. Zase. Mám kolem sebe spoustu klišé a nesmyslů, co mi lidé říkají, a mě to štve.

„Musíš dát šanci někomu jinému, vždyť ty nikomu nechceš dát šanci“

To je podle mě výherní hláška, protože je to nesmysl od začátku do konce. Za prvé, nechci dávat šanci někomu jinému, protože mě to prostě bolí a dokud ta bolest nepřejde, budu naivně sedět doma a čekat, že zase zazvoní a obejme mě. A za druhý, fakt tu nemám 20 nápadníků v řadě, který bych odmítala. Hahaha.

„Já vim, že si někoho najdeš. Někoho, kdo…“

si tě zaslouží, kdo tě bude mít rád, kdo tě bude chtít vzít za ruku…atd. Dobře. Jak to víte? Máte nějakou kříšťálovou kouli, která vám to řekla? Protože já tomu nevěřím. Pojďme si totiž shrnout fakta. Jsem rozvedená a to fakt mezi klukama úplně netáhne. Za dva týdny mi bude 29. To znamená, že počet volných kluků v mé kategorii je opravdu nízký. Většina z nich už má rodiny, přítelkyně, staví domy, cestují spolu po světě a fakt nejsou volný. A když jsou, psychouše ani moc nechtěj.

„Pochop, že jsi mu ukradená.“

Ehm…díky. To fakt pomáhá, aby to míň bolelo.

„Musíš prostě věřit, že to tak bylo správně.“

Doprčic nebylo to správně, když se cítím tak, jak se cítím. Správně to je, když se vám aspoň trochu uleví. Když se nadechnete a víte, že jednou to bude dobrý. A ne, když zase sedíte z ničeho nic na zemi a brečíte. A nejhorší na tom je to slovo zase. Když jsem se tu hroutila poprvé v polovybaveném bytě, doufala jsem, že se brzy vrátím zpátky k manželovi a bude všechno dobrý. To se nestalo a já to zvládla. Když jsem se hroutila podruhé, napsal mi zrovna on, že mi přeje šťastný nový rok. A já měla naději a zase to zvládla.  A dneska se tu hroutím právě kvůli té naději, která zhasíná. Jsem v tom namočená už tak dlouho a tak silně, že nad tím neumím jen tak mávnout rukou. A tentokrát to neumím zvládnout.

Takže jsem prostě teď zoufalá, protivná, nepříjemná, protože JSEM NA DNĚ. Takhle jednoduché to je. A pomůže mi jen to, že se ke mně vrátí nebo čas. Nic jiného. Protože na to, abych bojovala sama, teď nemám sílu. Už nemám. Omlouvám se vám, ale tak to je.

A všechno tohle ze sebe dostávám, protože dneska je to rok od prvního rande. A i když se pak stalo ještě hodně věcí, než jsme do toho skočili, já jsem se ten loňský 11. únor zamilovala s těmi motýlky v břiše, které jsem myslela, že už nepoznám. A ti motýlci mi moc chybí. A mně je moc smutno…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *