Kdybych dostala facku, bolelo by to méně

“Pořád čekám, že přijdeš…” řekla jsem smutně

“A přišel jsem?”

Kdybys mi dal facku, bolelo by to méně. Možná bych v tu chvíli, kdys to vyslovil, tu facku brala radši. A doufám, že to nebude trvat dlouho a řeknu si, že jsem si tu facku měla dát já.

A i když jsem stála jak opařená a do očí se mi opět hrnuly slzy… i když jsem nechápala, i když jsem nerozuměla vůbec ničemu za poslední dva měsíce a možná i dlouhou dobu předtím, uvědomila jsem si, že jsem tohle potřebovala.

Potřebovala jsem, aby se to stalo. Každý z nás má mnoho stránek a já ty jeho znám moc dobře. A tuhle nemám ráda. A děsí mě, že najednou neumím odhadnout, jestli tohle není vlastně doopravdy on. A ta stránka, kterou milujete tolik let, je teď pryč. A najednou chápete spoustu věcí.

Celý víkend mi bylo smutno, ale jiné. Takové prázdné smutno. Doma jsem neplakala. Uvědomění číslo nevím kolik. Já ho přeci takového nechci. Chci toho, který mě miloval. Chci toho, co mě bude milovat. A sakra musí někde být!

Jsem zmatená z něj, z jeho tváří, jeho postojů vůči mně i ostatním, ale co s tím můžu dělat? Nic. A proto si toho musím přestat všímat. A makat na sobě. A já si myslím, že makám víc než kdy jindy. A je na čase to dělat pro sebe a ne pro něj.

Takže ufňukaná, zhrzená a ztrápená Ali je zpět a vy jste to stejně už všichni věděli…

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *