Doufám v nový začátek

Aneb jak jsem se stala opičkou. Jeho opičkou.

„Jak se to vlastně stalo?“ zeptala jsem se, když jsem měla propletenou ruku v jeho a pořád nechápala, že se to děje. „No, prostě jsem si tě vybojoval,“ odpověděl s úsměvem a měl pravdu. Bojoval dlouho a mnohokrát jsem mu řekla ne. A bojoval hlavně o to, aby sundal silnou vrstvu strachu z mého srdce.

Několikrát jsem mu řekla, že to nejde, že to, co jsem cítila kdysi, už tam není, že potřebuju cítit motýlky v břiše, že se potřebuju přestat bát, že to takhle není správně a nikdy nebylo, že chci začít znova nějaký čistý vztah. A opravdu jsem o tom byla přesvědčená. Ale ono to tam někde uvnitř bylo, jen jsem to zatlačila, co nejhlouběji to šlo. Ta bolest po jeho odchodu byla tak velká, že to ani jinak nešlo. A on to navíc dokázal každým zvratem v jeho životě srážet níž a níž.

Můj poníček mi jednou napsal, že jednou přijde někdo, kdo mi bude psát, že mu chybím, kdo mi bude šeptat do vlasů hezká slova… strašně jsem si to přála, ale nevěřila tomu. A před dvěma týdny jsem si začala uvědomovat, že on by to dělal. Že se o mě postará, že nemusím být sama…a pak jsem najednou jeden večer myslela jen na to, že ho chci slyšet, že mu potřebuju aspoň zavolat. A ten večer mi došlo, že to tam někde je a pustit to nechci já, protože mám strach.

Ten strach mám pořád. Šílený. Bojím se, že si neuvědomuje, co všechno budeme muset vybojovat. A bojím se, že já ty boje, které nás čekají, nezvládnu. Nemám ráda, když mě lidi soudí a teď budou. A nevím, jestli má ponětí o tom, kolik toho bude muset se mnou přetrpět.

„Ono to vlastně dává smysl. Po tom všem, co jste prožili,“ řekl náš společný kamarád.

Tak moc doufám, že tenhle začátek už bude poslední. A že vy mě soudit nebudete, že budete se mnou věřit, že už vždycky budu jeho opičkou a on moje kobliha…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *