Co mi jaro přineslo… a co mě naučilo

Sice jsem si dala předsevzetí, že budu psát článek každý měsíc, kde shrnu, co jsem dělala, jak jsem se měla. Ale v květnu jsem zjistila, že o dubnu moc není co psát. Dny jsou docela stejné, hezčí počasí, procházky, Velikonoce, co jsme ještě moc neprožívali, a kromě pláče v kanceláři ČEZu kvůli nedoplatku, až mi vypadla čočka a s paní jsme ji hledaly v tom nejvíc špinavém koberci na světě, se fakt celkem nic nedělo. A v květnu jsme pro změnu jen odsávali nudle.

Vidíte, jeden odstavec. A na Netflixu sleduju takový kraviny, že to snad ani nebudu psát veřejně. KROMĚ jedné věci. Muž mě zatáhl do Stranger Things. A vlastně taky kamarádi lomeno sousedi lomeno moje další spřízněná duše, co tu mám. Je to jeden z těch seriálů, co musíte vidět, abyste vlastně mohli sociálně žít. Ale do Hry o trůny už mě nenavezete. To fakt ne.

V červnu se toho dělo mnohem víc a mnohem víc i v mé hlavě. Možná začnu od konce a tedy prvním koncem školního roku, který se mě netýkal. Psala mi kamarádka: Jaké to pro tebe je?

Bylo to zvláštní a zároveň krásné. Procházela jsem se v parku s kočárkem a věděla, že prožívám krásné období, že se na mě směje z kočárku můj syn. Můj syn. Říkám si to tu teď tak hrdě a dojatě.

Zároveň mi ale práce chybí. A zjistila jsem, že je trochu hřích to ve společnosti přiznat. V září se vracím na jedno odpoledne do práce a lidi, kterým to říkám, ta informace zaráží, překvapuje a setkala jsem se i s tím, že mi to chtějí vymlouvat a pak se pohorší, že přijdu o chvilky se svým dítětem.

Vezmu to postupně. Vracím se tam z několika důvodů. Prvním je, že na mateřské prostě opravdu potřebujete vidět i jiné lidi, než je vaše dítě a muž. Potřebujete mluvit s jinými lidmi. Potřebujete se občas hezky oblíct. Namalovat se a umýt vlasy i z jiného důvodu, než že už to je sakra třeba (a to nejsem holka, co o sebe nedbá – doufám – ale někdy to prostě je těžké stíhat a i mít na to chuť). Potřebujete mít pocit, že jste ještě k něčemu. Osobně mě hodně překvapilo, jak moc potřebuju se v životě nějak pracovně realizovat. Vždycky jsem si myslela, že jsem ten nejvíc maminkovský typ a budu chtít být doma co nejdéle a nejvíc. A musela jsem se trochu poprat s myšlenkou, že to tak není. Trvalo mi to několik měsíců, ale teď už se nijak nestydím o tom mluvit a uvědomila jsem si, že pro ostatní lidi je to pouze holý fakt. A za to jsem na sebe vlastně trochu hrdá, že jsem se naučila přiznat si věci, které jsou ve společnosti leta zažité jinak a umím si je obhájit. Sama sobě. A někdy i ostatním.

A to, že rodičovský příspěvek je v téhle době naprostá almužna, vám asi nemusím vysvětlovat. A já se vnitřně opravdu nedokážu naplno smířit s tím, že jsem závislá na někom dalším. Vím, že jinak to momentálně nejde. Vím, že jsme rodina. Ale chci mít pocit, že jsem se i tak snažila něco přihodit do rozpočtu (i když to celé prokávičkuju s dalšíma maminkama – zase v rámci duševního zdraví).

A ty chvilky, o které přijdu… přijdu o tři hodiny týdně, které mě ale neskutečně nabijí energií. Vím to. Od dubna jsem chodila jednou týdně na hodinu pomáhat učit ukrajinské žáky. Šťastní jsme v tu chvíli byli oba, protože on měl plnou pozornost při hraní (a tu u mě opravdu 24 hodin denně nemá – nelžeme si) a já se vracela s tím, že se těším si s ním zase užít čas.

Budu-li mít pocit, že o něco přicházím, změním to. Stejně jako jsem to udělala teď.

Psala bych ještě o dalších věcech, kterými si teď moje hlava prochází, ale nechám si to na příště. Ať těch těžkých témat není zase moc.

Užívejte letní dny a klidně mi ty, které jste maminkami, napište, jak jste tohle vnímaly vy. 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *