Dobrá máma, dobrá žena, dobrá hospodyňka… všechno najednou, všechno s úsměvem. Všechno zvládej a hlavně si nestěžuj. Nemáš na co. Podívej se na tuhle, tamtu, na mě… ale ty jsi pohodě.

Měj uklizeno, měj navařeno, nevzbuď si dítě a každou minutu se mu věnuj. Smysluplně samozřejmě. A respektuj ho. „Tohle nemůže dělat, takhle házet hračkama přeci.“ „Proč se vzteká?“ „Co mu je?“ Na všechno musíš znát odpověď, vše okamžitě vyřeš. Ty jsi totiž máma. Ty jsi žena. Dodatečně krásné MDŽ vám přeji…

A co měl tenhle výlev na úvod znamenat? Spoustu myšlenek, které mám v hlavě za poslední dny. Začněme tou hospodyňkou. Ráda si na uklízení dělám plán, hrozně si přeji mít ho zorganizované, zapisuju si ho do diáře. Ale tak, jak chci já. JÁ! Aby mi to vyhovovalo a dávalo prostor. Tak aby mě to nestresovalo, nepadalo to na mě a hlavně ne tak, že se to ode mě očekává jako od ženy. Na tohle jsem úplně alergická. Haló! Já v té domácnosti nežiju sama. Nepoužívám sama záchod, vanu, nádobí. Nejsem jediná, kdo má hlad a potřebuje jíst. Žijeme v době, kdy pracuje muž i žena. Oba přináší do rozpočtu peníze. A stejně tak i já mám občas chuť to nedělat. I já jsem občas unavená a je mi jedno, jestli je na lince támhle hrneček od kafe a támhle prkénko a támhle kus obalu. A bohužel jsou s malým dítětem občas dny, kdy jsem unavená častěji než občas. A ano, klobouk dolu před generací našich maminek, které to jistojistě tak dokonale zvládaly, jak nám tvrdí. Ale pro mě tohle není životní cíl. A ani to není cíl mého týdne či dne.

A největší kapitola je sféra „máma“. Poslední dobou mám pocit, že je tu zase tolik věcí, co dělám špatně. Jak jezdí v autosedačce, co jí a nebo naopak ještě nejí. Co pije. Nočník. Co vše má naočkované a proč. Jak ho uspávám. Dudlík a jaký dudlík. Proč šeptám, když usne. Proč má vyrážku. Jak se chová – ne, pardon – jak ho nechám se chovat. Je toho zase za poslední dobu tolik, že bych se nejraději rozeběhla někam na skálu jako v Románu pro ženy a křičela. Řvala z plných plic. Zatím jsem zmohla jen na to zrušit sledování několika profilů. Maminek i těch zaměřených na výchovu. Pomohlo to. Ale bohužel nejvíc člověka vysilují tyhle debaty, když je vede přímo.

Ano, rozhazuje hračky. Ano, má dudlík. Ano, jezdí nějakým způsobem oblečený v sedačce. Ano, pije teď dětskou šťávu, aby vůbec pil… a spoustu a spoustu dalších ano. A víte, co? Je to moje věc. Vychovávám ho já. Vy vychováváte nebo jste vychovávali v jiné době svoje. Milujete je. A já toho svého taky. Fyzicky mu neubližuju. A to je jediné, co je důležité. Tak se, prosím, naučme starat se o sebe a nepoučovat, neodsuzovat a necpat ostatním názory, o které nestojí. A vy babičky, rozmazlujte a milujte jako my. Ale respektujte, co si přejeme.

Ke každému bodu bych toho mohla za poslední dobu ze svého aktuálního života napsat mraky, ale nechci. Půjdu to vyřvat na tu skálu. Anebo víte co? Tohle pomohlo.

Mám nový diář, který mě velice pěkně a nenásilně donutil popřemýšlet nad rokem 2023, svými plány, cíli, vizemi… Už dva roky jsem na tohle kašlala, protože covid a lidé kolem mě mě naučili si nic neplánovat a nesnít.

Letos jsem si to dovolila. A dokonce jsem si dovolila i trochu snít. V diáři totiž mám prostor pro nástěnku vizí na rok 2023 a 108 cílů. Řeknu vám, že napsat 108 cílů byla fuška, ale dala jsem to. Jsou tam velké ambiciózní plány, ale i malé drobnosti. Jsou tam věci, na kterých chci pracovat a vím, že to třeba nedám na 100 %, ale důležité je, že vůbec chci. Jsou tam i věci, které odškrtnu snadno i bez velké snahy. A je tam i pár snů a přání. Třeba to vyjde.

A pak jsem pracovala na nástěnce vizí a díky tomu, že jsem si představila celý ten rok a sebe v 108 bodech, bylo to celkem snadné. Nástěnku vizí vnímám jako něco, co bych chtěla v dalším roce změnit, prožít, na co se zaměřit. Abych si přesně o těch fotkách a obrázcích, co jsem použila, mohla na konci roku říct, tak tohle jsem vlastně prožila.

Rozdělila jsem si je na několik oblastí. První z nich jsme my dva. A ačkoliv jsem pořád stejně šťastná za to, koho mám vedle sebe, chci na našem vztahu pracovat, protože to by měl vždy a každý. Nedávno jsme měli výročí a já jsem si večer říkala, že tohle je vztah, kde poprvé nemám v hlavě žádné co by kdyby. Vedle mě je člověk, který tam má být. I když se občas pořád poznáváme a jsme překvapení. Při každém takovém poznávání totiž vím, že nechci měnit vůbec nic. Že takhle to má být. A to jsem před tím necítila několik let a několik vztahů. A tak si přeji, aby to bylo jen a jen lepší bez jakéhokoliv tření. Chci, abych v srpnu říkala ano s největším klidem, pokorou a láskou. Abychom si naslouchali, užívali si sami sebe a uměli vybalancovat svůj volný čas.

S posledními slovy předchozí věty vlastně souvisí druhá oblast mého vysněného roku 2023. Čas pro sebe. Snažím se ho zařazovat i teď a myslím, že mi to jde. Najít si několikrát týdně čas na klidné kafe, tvoření v diáři, večerní seriál či film. A vlastně i těch pár hodin týdně v práci. Nabíjí mě to. Pocit, že nejsem jenom máma. Měla jsem období, kdy jsem se bála tohle říct nahlas, protože by to o mně vypovídalo, že jsem špatná máma, když chci strávit pár chvil o samotě. Ale tak to není. Neznamená to, že mám skřítka o to méně ráda. Možná právě naopak. Chci pro něj šťastnou mámu, která si čas s ním bude užívat co nejvíc naplno. Samozřejmě to tak není vždy (a pojďme si tuhle věc přiznat), ale s těmi chvilkami, které během týdne mám, je to čím dál tím lepší. Moc si ale přeji, aby mě nejbližší lidé kolem mě pochopili a pomohli.

Možná tyhle dva odstavce působí jako bych pro skřítka na své nástěnce neměla místo. Je pravda, že tam tolik není, protože ve vztahu s ním si nepřeji měnit vůbec nic. A to, že si přeji pár chvilek, které si užije on s někým jiným a já tak, jak zrovna potřebuji, na tom vůbec nic nemění. Pořád je on ten největší důvod, proč se každý den usměju.

Poslední důležitou věcí, kterou vlastně obsáhla jedna samolepka, je velké přání a velká cesta (a asi i dřina). A to je smířit se s tím, jaká jsem a nebýt smutná z toho, že nějaká nejsem. Že se neoblékám tak, jak by se to možná líbilo jemu nebo trendům. Že jsem už na některé věci stará. Že už něco nechápu a nepochopím. Že je naprosto zbytečné si zakazovat koukat tolik do mobilu nebo jíst večer čokoládu. Prostě smířit se s tím, že jsem dlouho pracovala na tom, aby mě nikdo neměnil, vrátit se k tomu a doufat, že i tak bude vše, jak má být.

A pak už jsem pár obrázků věnovala práci, diářům, blogu a tvoření. Ale to ze sebe nepotřebuji vypsat. Tam je vše v mé hlavě jasné.

Přeji vám, abyste měli i vy v hlavě jasné vše, na rozdíl ode mě, ve všech oblastech. Přeji vám krásný nový rok, ve kterém se ty vaše vize, cíle, přání a sny budou plnit raz dva. A světu přeji klidný a vlastně takový obyčejný rok bez nečekaných událostí.

Když jsem ve čtvrtek v noci vstala ke skřítkovi a na hodinkách viděla tu svítící jedničku, měla jsem najednou radost. 1. září. Je to tu. Podzim. Něco nového ve vzduchu.

O tom, že září vnímám jako přelomový měsíc, už jsem jednou psala. Letos jsem ale opravdu cítila radost. Úlevu. Nějak nevím, kde se vzala. Možná je to nějaké očekávání. O to víc se bojím, pokud to bude jiné.

Léto bylo náročné, ale na druhou stranu se spoustu věcí ustálilo. Hodně se toho událo. Hodně hezkého i náročného. A i když mi teď do sdíleného kalendáře nalítalo spoustu termínů s nadpisem služební cesta, na podzimní dny se těším. Nikdy jsem podzim ráda neměla a před dvěma lety se to nějak změnilo. Přišel nový nádech, byla jsem si tenkrát jistá, že zvládnu být sama. Že vím, co chci. Ukončila minulé vztahy, vazby, vyřešila si vše v hlavě. A bum. Přišel on, a možná právě proto, a všechno se změnilo. Mělo to tak být.

A tak se i teď těším na ten nový podzimní nádech. Asi potřebuju trochu režim ve svém životě, proto možná tolik vyhovuje i skřítkovi. Bude v tomhle po mně. Těším, až začneme zase chodit někam pravidelně na dětské kroužky a čeká mě jedno odpoledne v týdnu v práci. Zároveň si ale užijeme babí léto, doufám, že dvě super dámské jízdy s dětmi a první noc, kdy budeme bez skřítka. To bude velká výzva. V říjnu jeho první narozeniny, na které se těším a na druhou stranu to bude zase trénink na moji komfortní zónu, co se týče rodinných oslav.

Podzim mám prostě naplánovaný až do listopadu a pak už přijde to nejkrásnější období v roce. Doufám. Těším se na to vše.

S tím podzimním nádechem doufám přijde i zklidnění mé hlavy, která to zase nějak moc roztáčela. Stejně jako před dvěma lety je na čase vrátit se k sobě samotné. Být mnou, být mámou. Ostatní přijde samo stejně tak jako tehdy.

…I’m trying to be somebody else

I’m finding it hard to love myself

I’ve wanted to be somebody new

But that is impossible to do…

Zase jsem to všechno našla v písničce… krásný podzim i vám!

dneska to bude pro tebe. Veřejně. Ať to každý slyší! (To je z Pelíšků, lásko, ale neboj, to všechno spolu doženeme.)

Tak se tak nějak stalo, že do našich chvilek vstoupil skřítek a my občas nestíháme sami sebe. A když jsi mi řekl, že kdybychom se pro něj nerozhodli, třeba bychom spolu nebyli, zatrnulo mi. Vím, že jsi nemohl vůbec předvídat, jak tuhle větu pochopím já, ale ta představa…

Pořád si jasně pamatuji ty pocity, které jsem na začátku měla, a dokážu je dost často mít i teď. I když si to možná nemyslíš.

Pořád si vybavím

…když ses na mě podíval a poprvé mě políbil. Pamatuju si, jak mi během té minichvilky prolítlo hlavou, že strašně chci, aby to byla dobrá pusa. A ona byla skvělá. Ona byla tak skvělá, že jsem věděla, že tohle bude pokračovat.

…když jsme si psali celé dny a já se strašně těšila na večer až tě uvidím. Chtěla jsem s tebou být každý den a zároveň jsem se bála, že ti nedám prostor pro sebe, tak jsem si to nechala pro sebe. Zároveň mě ale tak nějak vnitřně uklidňovalo, že je to v pořádku, protože to všechno přijde a my se uvidíme jednou až až.

…když jsi mi poprvé řekl, že mě miluješ…vybavuju si to do detailu. I to jak jsme oba věděli, že je bláznivé tohle po měsíci cítit.

…když jsme spolu strávili první Vánoce, klidné, pohodové a Silvestra stejně klidného. První svátky po dlouhé době bez napětí a dusna. A taky si pamatuji, jak si řekl, že do 33 budu mít dítě. Done.

…když jsme si řekli, že se pokusíme o miminko a do dneška nechápu, že se ten zázrak stal hned a tak křehká věc se povedla.

…když jsi mi řekl: “zavolal jsem jim, že koupíme  ten dům” a já jsem si ten samý den udělala druhý těhotenský test. Ta druhá čárka už byla o dost zřetelnější…

A i když se možná tohle všechno odehrálo rychleji, než jsme čekali, jsem za vše vděčná. Nemyslela jsem si, že mohu být ve vztahu takhle šťastná a spokojená. A proto mě představa, že bych tě neměla, vyděsila. I přes to všechno, co si občas řekneme…

Vím, že jsi mě probudil, že jsem díky tobě v pořádku. Že prožívám normální vztah, kde mě pořád jeho normálnost překvapuje. Třeba že ta plechovka piva je v lednici tak dlouho, až ji dáš tátovi… 

A věř, že i když to snad dostatečně nekřičím do světa, jsi ten nejlepší chlap na světě. Od maličkostí jako, že mi vždycky večer připravíš pro skřítka jídlo a ložnici, po velké věci, kdy mi plníš sny. Jako třeba koncertem IMAGINE DRAGONS. Teď to chápeš jenom ty.

Dobře víš, že jsi mi splnil mnohem větší sny. Dal jsi mi pocit klidu, bezpečí, štěstí a lásky. Dal jsi mi důvod pro úsměv na rtech každý den. Dal jsi mi rodinu.

Nejde mi teď popsat vše, možná pro to, že je to jen naše. A doufám, že napořád.

I když přesto všechno…. nikdy tě nezapomenu milovat

Sice jsem si dala předsevzetí, že budu psát článek každý měsíc, kde shrnu, co jsem dělala, jak jsem se měla. Ale v květnu jsem zjistila, že o dubnu moc není co psát. Dny jsou docela stejné, hezčí počasí, procházky, Velikonoce, co jsme ještě moc neprožívali, a kromě pláče v kanceláři ČEZu kvůli nedoplatku, až mi vypadla čočka a s paní jsme ji hledaly v tom nejvíc špinavém koberci na světě, se fakt celkem nic nedělo. A v květnu jsme pro změnu jen odsávali nudle.

Vidíte, jeden odstavec. A na Netflixu sleduju takový kraviny, že to snad ani nebudu psát veřejně. KROMĚ jedné věci. Muž mě zatáhl do Stranger Things. A vlastně taky kamarádi lomeno sousedi lomeno moje další spřízněná duše, co tu mám. Je to jeden z těch seriálů, co musíte vidět, abyste vlastně mohli sociálně žít. Ale do Hry o trůny už mě nenavezete. To fakt ne.

V červnu se toho dělo mnohem víc a mnohem víc i v mé hlavě. Možná začnu od konce a tedy prvním koncem školního roku, který se mě netýkal. Psala mi kamarádka: Jaké to pro tebe je?

Bylo to zvláštní a zároveň krásné. Procházela jsem se v parku s kočárkem a věděla, že prožívám krásné období, že se na mě směje z kočárku můj syn. Můj syn. Říkám si to tu teď tak hrdě a dojatě.

Zároveň mi ale práce chybí. A zjistila jsem, že je trochu hřích to ve společnosti přiznat. V září se vracím na jedno odpoledne do práce a lidi, kterým to říkám, ta informace zaráží, překvapuje a setkala jsem se i s tím, že mi to chtějí vymlouvat a pak se pohorší, že přijdu o chvilky se svým dítětem.

Vezmu to postupně. Vracím se tam z několika důvodů. Prvním je, že na mateřské prostě opravdu potřebujete vidět i jiné lidi, než je vaše dítě a muž. Potřebujete mluvit s jinými lidmi. Potřebujete se občas hezky oblíct. Namalovat se a umýt vlasy i z jiného důvodu, než že už to je sakra třeba (a to nejsem holka, co o sebe nedbá – doufám – ale někdy to prostě je těžké stíhat a i mít na to chuť). Potřebujete mít pocit, že jste ještě k něčemu. Osobně mě hodně překvapilo, jak moc potřebuju se v životě nějak pracovně realizovat. Vždycky jsem si myslela, že jsem ten nejvíc maminkovský typ a budu chtít být doma co nejdéle a nejvíc. A musela jsem se trochu poprat s myšlenkou, že to tak není. Trvalo mi to několik měsíců, ale teď už se nijak nestydím o tom mluvit a uvědomila jsem si, že pro ostatní lidi je to pouze holý fakt. A za to jsem na sebe vlastně trochu hrdá, že jsem se naučila přiznat si věci, které jsou ve společnosti leta zažité jinak a umím si je obhájit. Sama sobě. A někdy i ostatním.

A to, že rodičovský příspěvek je v téhle době naprostá almužna, vám asi nemusím vysvětlovat. A já se vnitřně opravdu nedokážu naplno smířit s tím, že jsem závislá na někom dalším. Vím, že jinak to momentálně nejde. Vím, že jsme rodina. Ale chci mít pocit, že jsem se i tak snažila něco přihodit do rozpočtu (i když to celé prokávičkuju s dalšíma maminkama – zase v rámci duševního zdraví).

A ty chvilky, o které přijdu… přijdu o tři hodiny týdně, které mě ale neskutečně nabijí energií. Vím to. Od dubna jsem chodila jednou týdně na hodinu pomáhat učit ukrajinské žáky. Šťastní jsme v tu chvíli byli oba, protože on měl plnou pozornost při hraní (a tu u mě opravdu 24 hodin denně nemá – nelžeme si) a já se vracela s tím, že se těším si s ním zase užít čas.

Budu-li mít pocit, že o něco přicházím, změním to. Stejně jako jsem to udělala teď.

Psala bych ještě o dalších věcech, kterými si teď moje hlava prochází, ale nechám si to na příště. Ať těch těžkých témat není zase moc.

Užívejte letní dny a klidně mi ty, které jste maminkami, napište, jak jste tohle vnímaly vy. 

Dnešní den slavím poprvé. Teda vlastně ho slavím sama, ten skřítek to ještě netuší a muž zase netuší, že by to mělo být i na něm. 

Nedávno jsem dostala otázku, jestli jsem si zvykla být mámou. Nemám na to odpověď. Tohle není nic, na co si zvykáte. Neustále vás bude něco překvapovat, vyvádět z míry, nervovat. Pořád budete mít strach. Každý den budete pochybovat samy o sobě, jestli děláte vše správně.

Takže zvykla jsem si jedině na to, že nic není dané. Každý den se může plán změnit z minuty na minutu. Vlastně je nejlepší žádný plán nemít. A jak jiné to tedy je?

Můj nejlepší rádce je google a pročítám zkušenosti maminek na facebooku, emiminu a modrém koníkovi (i když jsem si stokrát řekla, že to číst nebudu). Můj další “přítel” je pediatr, se kterým si píšu smsky a na každou návštěvu se strašně těším. (Nemá rád tabulky, píše do očkováku, že skřítek je pěkné dítě, je boží a vždycky mě – plašanku největší – dokonale uklidní.) Na internetu na mě skáčou už jen reklamy na dětské věci. Jsem šťastná, že existují internetové televize a zpětné přehrávání. Nespím víc jak dvě a půl hodiny v kuse už půl roku, poslední týdny spím maximálně hodinu. Pak vstávám, podávám dudlík nebo vyprošťuju zaklíněného skřítka. Nestěžuju si, protože znám horší noci, než jen minutové vyrušení. Většinu mého ranního zkrášlovacího procesu tvoří pouze gumička a kartáček na zuby. Občas řasenka. Když otvírám šuplík s make-upem, rtěnkami, linkami, stíny, jen si povzdechnu, že dřív jsem bývala i hezká a jdu. To samé vzdychnutí proběhne u šatníku. Tričko si měním i třikrát denně, protože je neustále poblemcané.

V týdnu jsem si přečetla na sítích dvě věci od mých kamarádek. Jedna dala na sítě svou dcerku s popiskem, že by za nic na světě nevyměnila čas s strávený s ní. Připadala jsem si v tu chvíli jako hrozná matka, protože se občas na čas bez skřítka těším. A přiznám to tu veřejně, protože takových chvilek moc nemám. Když se poštěstí, mám tak 2 – 3 hodiny za týden. A druhá okomentovala nějaký post jedné maminky ve smyslu, že všechno to nám přeci děti vracejí mnohonásobně.

Ano, je to pravda. Když se na mě ráno usměje, je zapomenutá noc. Když mě chytne za ručičku a usíná, je zapomenutá zkroucená poloha, abych ho mohla držet. Když mě chytne kolem krku a přitulí se, je zapomenuto, že mi u toho vyrval sto vlasů. 

Každý den si díky němu uvědomím, že být mámou je dar. Těžký, zodpovědný, náročný a nepopsatelně nádherný.

Páni, musím vám říct, že březen měl pro mě asi 80 dní, ve kterém se moje emoce střídaly a houpaly jako na Matějské. Mimochodem, na Matějské jsem byla jen jednou v životě, je to ostuda?

Naštěstí mám ty několikakilometrové denní procházky s kočárkem, tak jsem si v posledním týdnu hodně utřídila myšlenky a dokázala si pojmenovat nějaké věci.

Za prvé jsem zjistila, že nemám ráda společenské události s rodinou, i když se na ně těším. (Byli jsme na vítání občánků.) Nevím proč, neznám důvod, ale zjistila jsem, že ho znát nepotřebuji. Zatím. Prvním krokem pro mě bylo vůbec to pojmenovat. Možná to znáte také. Na něco se těšíte, nebo vás něco čeká a vy si to v hlavě přesně naplánujete. A pak vás možná rozhodí každá maličkost, která vybočuje. Tak to mám já. A teď jsem si to uvědomila a dokážu s tím příště pracovat. (Mám to třeba i o Vánoce, když něco není podle plánu.)

A pak jsem dospěla k dalším mnoha věcem, ale nějak je neumím uchopit, popsat… přemýšlela jsem, že poslední dobou nemám tu “schopnost” se z věcí vypsat. A přitom bych si potřebovala utřídit tolik myšlenek. No, jak řikám, březen byl emočně celkem nabitý.

Naštěstí to vše vykompezovalo teplé počasí, takže procházky začaly být fajnovější. Rozkoukala jsem seriál Sedmilhářky a doporučuju všema deseti. Začala jsem sledovat Peče celá země a jako výzvu mám vždycky něco z toho další týden upéct. Na oddych jsem měla Láska je slepá Japonsko a bylo zajímavé sledovat, jak je ta kultura úplně jiná. Vše bylo takové milé, nenásilné, křehké a slovo arigató používají opravdu často. Myslím, že v tomhle se máme co učit.

Dále jsem po vzoru Báry z instagramového profilu @zorganizovano začala třídit dokumenty. Zařídila jsem složky každému zvlášť a jednu pro dům a auta. Ještě to nemám hotové (a bohužel ani tak pěkné jako Bára), ale krok kupředu to je. Stejně tak jsem pořádně projela skřítkovi šatník a malé věci roztřídila do krabic podle velikosti. Ve zbytku jsem udělala pořádek a snad i nějaký systém, abychom dávali věci pořád na stejné místo. Také jsem projela povlečení a ručníky a přebytek darovala místním ukrajinským rodinám. To je takový tip pro vás. V dubnu mě čeká moje šatní skříň, protože tam jsem po stěhování všechno jen naházela a pořád to není ono.

Měla jsem určitě ještě pár tipů, ale když si to nepíšu průběžně, zapomenu to. Mám na jaro spoustu cílů, ale taky vím, že potřebuju zklidnit svoji hlavu a duši. Nějak nevím, jak na to. Tak snad najdu chuť všechny ty cíle plnit a taky chuť psát.

Hezký duben vám přeji

“Mně se líbí, že je vám jedno, když máte třeba na plotně hrnec.”

Tahle věta ve mně rozjela neskutečný proud únorových myšlenek. Od první chvíle, kdy jsem si řekla, no sakra, vždyť jsme se před pěti dny nastěhovali, z toho dva dny jsem tu měla ukňourané tříměsíční miminko po očkování, po myšlenky typu, že je mi to úplně fuk.

Mno… úplně fuk mi to asi nebylo. Poslední dobou se totiž peru s pocitem, že “tohle” je teď přeci moje práce, dostávám za ní dokonce zaplaceno. Za péči. O dítě, o dům, o svého muže. Sen každé ženy. Přece to byl sen i můj. Ten největší. O Č E K Á V Á se, že tohle všechno zvládnu, protože to zvládly generace přede mnou přeci. Bez keců. Bez jakékoliv pomoci chlapů.

No ale takhle já to nechci. Já svůj život chci žít pro sebe. V našem domě, kde se nechci stresovat, jestli je někde zapomenutý hrnek, neutřený prach nebo měsíc nepřevlečená postel. Chci se radovat ze chvil, které tam prožíváme. Ze všech skřítkových poprvé, kterých je teď víc a víc. 

Přestávám se pasovat do roli hospodyňky jen proto, že se to O Č E K Á V Á. Budu to dělat jen, když já budu chtít. A to je můj úkol na březen, protože se, upřímně, s těmi pocity peru i teď.

Jinak jsme si v únoru užívali chvilky spolu, dodělávali, co se dalo a muž si opravdu máknul, abychom se tu cítili opravdu doma. Byli jsme spolu na rande bruslit na zimáku a bylo to skvělý. Já si užívala procházky po novém okolí a začala to tu mít opravdu ráda. Se skřítkem chodíme na cvičení s miminky a ačkoliv jsem na tyhle aktivity moc nebyla, byl to nejlepší nápad, co mohla má kamarádka mít. Už chápu, proč je občas pokec s ostatními maminkami tak důležitý.

Sledovala jsem Láska je slepá (no jo no) a opět bizárek. Rozečetla dvě knížky, jedna je sbírka poezie, tak to by mohlo klapnout, že to i dočtu, a opět si sedla k diáři a plánovala březen.

A určitě jsem toho měla na srdci a v hlavě mnohem víc, ale to bych to zase nesměla dopisovat v půlce (!) března. Bezpochyby ale vím, že mi to vypsání moc pomáhá. Stejně jako reakce na minulý článek, díky vám holky, jsme prostě všechny dobré, protože pro ty drobky děláme to nejlepší. Snad i ten dnešní hospodyňkový výkřik k něčemu bude.

Kristova léta. Je to tu. A mně je to úplně fuk. Vždycky jsem byla člověk, co se těšil na své narozeniny. Cítila jsem se vyjímečně. A ještě víc ráda jsem je slavila. Pak už ale nějak přešla chuť, přišlo mi, že není co slavit.

První narozeniny, o kterých mi bylo smutno, byly ty 29. Seděla jsem ten večer sama doma a svíčku si dala do toustu se sýrem. Já totiž o narozeniny musela vždycky sfouknout svíčku na dortu, vždyť bych pak o to přání přišla. Ten pořádný zvrat přišel s 30. narozeninami, kdy jsem věděla, že v mém životě není spoustu věcí tak, jak jsem si vysnila, že ve 30 budou. A navíc když mi došlo, že výjimečná nejsem (zvláště pro toho nejbližšího v mém životě) ani trochu. A ty 31. byly v tomhle směru ještě mnohem horší. A tak jsem je přestala mít ráda.

A hořkosladká chuť přetrvává i teď. Když se všechny velké sny splnily. Už jsem prostě “velká holka”, co vyrostla z těch snů. A i když je mi smutno, že už ve mně ta romantická duše tolik není, přijala jsem a vítám tu druhou. Konečně. A mám ji ráda. Naučila mě totiž radovat se z drobností. Vážit si maličkostí. A i když je třeba neříkám a neděkuji, vím o nich. A jsem vděčná.

Za poslední týden jsem vděčná za…

…uklizenou chodbu a vymalovanou koupelnu

…za dvoje hlídání, kdy jsem měla čas pro sebe

…za sluníčko

…za procházky s kočárkem s holkama

…za makronky

…za sestavenou skříň

Ale taky za každý skřítkův úsměv, lásku, zdraví, rodinu, přátele…

Protože vydávat o tomhle článek, když jsem se před pár dny vzbudila a první, co mi můj muž řekl, bylo: “Je válka” je najednou zvláštní, malicherné, bezpředmětné. Dívám se na skřítka vedle mě a myslím na to, kolik takových skřítků je tam, co je čeká a co čeká toho našeho. Doufám, že mír. Letošní přání při sfouknutí svíčky je jasné…

Víte, když si mohla psát deníček Bridget Jones a postavit na tom úspěšné filmy a knížky, tak můžu ve svém věku i já. Občas mám něco v hlavě, ale není to na celý článek. Občas bych s vámi chtěla sdílet nějakou myšlenku (samozřejmě super chytrou) nebo událost mého života. A občas mám v hlavě i nějaký tip.

No tak jsem si na sebe ušila předsevzeťový bič. Shrnu každý měsíc roku. Co se dělo, co mě napadalo, co mě potěšilo, trápilo. Tak snad budu mít každý měsíc co říct.

Leden byl pro nás neuvěřitelně hektický a vlastně moc nechápu, kam utekl. Čekalo nás dodělat co nejvíc na domě a přestěhovat se. A posledního ledna jsme poprvé spali v našem domě. Na gauči v obýváku s postýlkou vedle nás a strašně jsme se nasmáli. Ten večer si chci pamatovat.

V lednu jsme byli se skřítkem hodně sami, užívali si poslední městské procházky a já se viděla s mnoha lidmi po delší nebo hodně dlouhé době. Během toho jsem si leccos uvědomila. Poslední dobou mi přijde, že není in být obyčejnou mámou. A tak já tu veřejně přiznávám, že…

…jsem máma, co nekojí

…jsem máma, co používá jednorázové plenky, podložky a ubrousky

…jsem máma, co dává skřítkovi dudlík

…jsem máma, co očkuje povinným očkováním a pravděpodobně nechá dítě očkovat i všemi nepovinnými, u kterých to bude dávat smysl

…jsem máma, co první dvě noci v porodnici neměla skřítka u sebe a byla ráda, protože byla ve stavu, kdy se o něj nezvládla postarat

…jsem máma, co nechala své dítě hned po porodu vyšetřit, protože se o něj bála

…jsem máma, co koupe ob den – ani každý den ani méně, protože skřítek má koupání rád

…jsem máma, co naprosto důvěřuje pediatrovi

…jsem máma, co se snaží co nejvíc nechávat spát skřítka v postýlce

…jsem máma, co mu říká, že je šikovný

…jsem máma, co nevypíná televizi

…jsem máma, které se zatím nejvíc zamlouvá začít s tradičními příkrmy a ne BLW metodou

…jsem máma, co ale také mění své názory dost často, protože je to prostě pro mě všechno nové a zjišťuji si informace.

A přesto všechno jsem taky máma, co skřítka miluje. Dělám všechno s láskou, pokorou a tak, jak to momentálně cítím. A tak, jak si myslím, že to je pro skřítka nejpříjemnější, přirozené. Respektuji ostatní maminky, které to dělají jinak, protože vím, že to dělají se stejnou láskou jako já.

No a kromě toho, že jsem tedy zrušila sledování hodně účtů na Instagramu, díky nimž jsem si právě připadala jako extrémně špatná máma v téhle době, jsem také rozkoukala nebo dokoukala nějaké seriály jako And Just Like That (no jedním slovem trapárna, ale stejně na to koukám dál), Skandál po anglicku (doporučuju!), sledujeme pořad Survival (k tomu už vůbec nemá smysl se vyjadřovat, to je největší bizár měsíce) a plakala jsem u Harry Potter 20th Anniversay: Return to Hogwarts.

Dala jsem si tři měsíční cíle, chodit minimálně 8 000 kroků denně, čistit si zuby elektronickým kartáčkem a každý den procvičovat angličtinu na Duolingo. Až na tu angličtinu se mi dařilo. Nějak mě to Duolingo nebavilo, zato elektrický kartáček mě chytl moc. Díky Ježíšku.

Tak takový byl leden. A stejně šílený bude i únor, protože žijeme ve velkém provizóriu. Proto taky tenhle článek vychází až teď. Klidně mi napište, jaký start roku jste měli vy a doufám, že byl o mnoho klidnější.