Archiv pro rubriku: Psaní

První den matek

Dnešní den slavím poprvé. Teda vlastně ho slavím sama, ten skřítek to ještě netuší a muž zase netuší, že by to mělo být i na něm. 

Nedávno jsem dostala otázku, jestli jsem si zvykla být mámou. Nemám na to odpověď. Tohle není nic, na co si zvykáte. Neustále vás bude něco překvapovat, vyvádět z míry, nervovat. Pořád budete mít strach. Každý den budete pochybovat samy o sobě, jestli děláte vše správně.

Takže zvykla jsem si jedině na to, že nic není dané. Každý den se může plán změnit z minuty na minutu. Vlastně je nejlepší žádný plán nemít. A jak jiné to tedy je?

Můj nejlepší rádce je google a pročítám zkušenosti maminek na facebooku, emiminu a modrém koníkovi (i když jsem si stokrát řekla, že to číst nebudu). Můj další “přítel” je pediatr, se kterým si píšu smsky a na každou návštěvu se strašně těším. (Nemá rád tabulky, píše do očkováku, že skřítek je pěkné dítě, je boží a vždycky mě – plašanku největší – dokonale uklidní.) Na internetu na mě skáčou už jen reklamy na dětské věci. Jsem šťastná, že existují internetové televize a zpětné přehrávání. Nespím víc jak dvě a půl hodiny v kuse už půl roku, poslední týdny spím maximálně hodinu. Pak vstávám, podávám dudlík nebo vyprošťuju zaklíněného skřítka. Nestěžuju si, protože znám horší noci, než jen minutové vyrušení. Většinu mého ranního zkrášlovacího procesu tvoří pouze gumička a kartáček na zuby. Občas řasenka. Když otvírám šuplík s make-upem, rtěnkami, linkami, stíny, jen si povzdechnu, že dřív jsem bývala i hezká a jdu. To samé vzdychnutí proběhne u šatníku. Tričko si měním i třikrát denně, protože je neustále poblemcané.

V týdnu jsem si přečetla na sítích dvě věci od mých kamarádek. Jedna dala na sítě svou dcerku s popiskem, že by za nic na světě nevyměnila čas s strávený s ní. Připadala jsem si v tu chvíli jako hrozná matka, protože se občas na čas bez skřítka těším. A přiznám to tu veřejně, protože takových chvilek moc nemám. Když se poštěstí, mám tak 2 – 3 hodiny za týden. A druhá okomentovala nějaký post jedné maminky ve smyslu, že všechno to nám přeci děti vracejí mnohonásobně.

Ano, je to pravda. Když se na mě ráno usměje, je zapomenutá noc. Když mě chytne za ručičku a usíná, je zapomenutá zkroucená poloha, abych ho mohla držet. Když mě chytne kolem krku a přitulí se, je zapomenuto, že mi u toho vyrval sto vlasů. 

Každý den si díky němu uvědomím, že být mámou je dar. Těžký, zodpovědný, náročný a nepopsatelně nádherný.

V hlavě: Bez nadpisu, bez nápadu, bez chuti…

Páni, musím vám říct, že březen měl pro mě asi 80 dní, ve kterém se moje emoce střídaly a houpaly jako na Matějské. Mimochodem, na Matějské jsem byla jen jednou v životě, je to ostuda?

Naštěstí mám ty několikakilometrové denní procházky s kočárkem, tak jsem si v posledním týdnu hodně utřídila myšlenky a dokázala si pojmenovat nějaké věci.

Za prvé jsem zjistila, že nemám ráda společenské události s rodinou, i když se na ně těším. (Byli jsme na vítání občánků.) Nevím proč, neznám důvod, ale zjistila jsem, že ho znát nepotřebuji. Zatím. Prvním krokem pro mě bylo vůbec to pojmenovat. Možná to znáte také. Na něco se těšíte, nebo vás něco čeká a vy si to v hlavě přesně naplánujete. A pak vás možná rozhodí každá maličkost, která vybočuje. Tak to mám já. A teď jsem si to uvědomila a dokážu s tím příště pracovat. (Mám to třeba i o Vánoce, když něco není podle plánu.)

A pak jsem dospěla k dalším mnoha věcem, ale nějak je neumím uchopit, popsat… přemýšlela jsem, že poslední dobou nemám tu “schopnost” se z věcí vypsat. A přitom bych si potřebovala utřídit tolik myšlenek. No, jak řikám, březen byl emočně celkem nabitý.

Naštěstí to vše vykompezovalo teplé počasí, takže procházky začaly být fajnovější. Rozkoukala jsem seriál Sedmilhářky a doporučuju všema deseti. Začala jsem sledovat Peče celá země a jako výzvu mám vždycky něco z toho další týden upéct. Na oddych jsem měla Láska je slepá Japonsko a bylo zajímavé sledovat, jak je ta kultura úplně jiná. Vše bylo takové milé, nenásilné, křehké a slovo arigató používají opravdu často. Myslím, že v tomhle se máme co učit.

Dále jsem po vzoru Báry z instagramového profilu @zorganizovano začala třídit dokumenty. Zařídila jsem složky každému zvlášť a jednu pro dům a auta. Ještě to nemám hotové (a bohužel ani tak pěkné jako Bára), ale krok kupředu to je. Stejně tak jsem pořádně projela skřítkovi šatník a malé věci roztřídila do krabic podle velikosti. Ve zbytku jsem udělala pořádek a snad i nějaký systém, abychom dávali věci pořád na stejné místo. Také jsem projela povlečení a ručníky a přebytek darovala místním ukrajinským rodinám. To je takový tip pro vás. V dubnu mě čeká moje šatní skříň, protože tam jsem po stěhování všechno jen naházela a pořád to není ono.

Měla jsem určitě ještě pár tipů, ale když si to nepíšu průběžně, zapomenu to. Mám na jaro spoustu cílů, ale taky vím, že potřebuju zklidnit svoji hlavu a duši. Nějak nevím, jak na to. Tak snad najdu chuť všechny ty cíle plnit a taky chuť psát.

Hezký duben vám přeji

V hlavě: A nejsem ani dobrá hospodyňka

“Mně se líbí, že je vám jedno, když máte třeba na plotně hrnec.”

Tahle věta ve mně rozjela neskutečný proud únorových myšlenek. Od první chvíle, kdy jsem si řekla, no sakra, vždyť jsme se před pěti dny nastěhovali, z toho dva dny jsem tu měla ukňourané tříměsíční miminko po očkování, po myšlenky typu, že je mi to úplně fuk.

Mno… úplně fuk mi to asi nebylo. Poslední dobou se totiž peru s pocitem, že “tohle” je teď přeci moje práce, dostávám za ní dokonce zaplaceno. Za péči. O dítě, o dům, o svého muže. Sen každé ženy. Přece to byl sen i můj. Ten největší. O Č E K Á V Á se, že tohle všechno zvládnu, protože to zvládly generace přede mnou přeci. Bez keců. Bez jakékoliv pomoci chlapů.

No ale takhle já to nechci. Já svůj život chci žít pro sebe. V našem domě, kde se nechci stresovat, jestli je někde zapomenutý hrnek, neutřený prach nebo měsíc nepřevlečená postel. Chci se radovat ze chvil, které tam prožíváme. Ze všech skřítkových poprvé, kterých je teď víc a víc. 

Přestávám se pasovat do roli hospodyňky jen proto, že se to O Č E K Á V Á. Budu to dělat jen, když já budu chtít. A to je můj úkol na březen, protože se, upřímně, s těmi pocity peru i teď.

Jinak jsme si v únoru užívali chvilky spolu, dodělávali, co se dalo a muž si opravdu máknul, abychom se tu cítili opravdu doma. Byli jsme spolu na rande bruslit na zimáku a bylo to skvělý. Já si užívala procházky po novém okolí a začala to tu mít opravdu ráda. Se skřítkem chodíme na cvičení s miminky a ačkoliv jsem na tyhle aktivity moc nebyla, byl to nejlepší nápad, co mohla má kamarádka mít. Už chápu, proč je občas pokec s ostatními maminkami tak důležitý.

Sledovala jsem Láska je slepá (no jo no) a opět bizárek. Rozečetla dvě knížky, jedna je sbírka poezie, tak to by mohlo klapnout, že to i dočtu, a opět si sedla k diáři a plánovala březen.

A určitě jsem toho měla na srdci a v hlavě mnohem víc, ale to bych to zase nesměla dopisovat v půlce (!) března. Bezpochyby ale vím, že mi to vypsání moc pomáhá. Stejně jako reakce na minulý článek, díky vám holky, jsme prostě všechny dobré, protože pro ty drobky děláme to nejlepší. Snad i ten dnešní hospodyňkový výkřik k něčemu bude.

Už i Havlovy děti dospěly do Kristových let

Kristova léta. Je to tu. A mně je to úplně fuk. Vždycky jsem byla člověk, co se těšil na své narozeniny. Cítila jsem se vyjímečně. A ještě víc ráda jsem je slavila. Pak už ale nějak přešla chuť, přišlo mi, že není co slavit.

První narozeniny, o kterých mi bylo smutno, byly ty 29. Seděla jsem ten večer sama doma a svíčku si dala do toustu se sýrem. Já totiž o narozeniny musela vždycky sfouknout svíčku na dortu, vždyť bych pak o to přání přišla. Ten pořádný zvrat přišel s 30. narozeninami, kdy jsem věděla, že v mém životě není spoustu věcí tak, jak jsem si vysnila, že ve 30 budou. A navíc když mi došlo, že výjimečná nejsem (zvláště pro toho nejbližšího v mém životě) ani trochu. A ty 31. byly v tomhle směru ještě mnohem horší. A tak jsem je přestala mít ráda.

A hořkosladká chuť přetrvává i teď. Když se všechny velké sny splnily. Už jsem prostě “velká holka”, co vyrostla z těch snů. A i když je mi smutno, že už ve mně ta romantická duše tolik není, přijala jsem a vítám tu druhou. Konečně. A mám ji ráda. Naučila mě totiž radovat se z drobností. Vážit si maličkostí. A i když je třeba neříkám a neděkuji, vím o nich. A jsem vděčná.

Za poslední týden jsem vděčná za…

…uklizenou chodbu a vymalovanou koupelnu

…za dvoje hlídání, kdy jsem měla čas pro sebe

…za sluníčko

…za procházky s kočárkem s holkama

…za makronky

…za sestavenou skříň

Ale taky za každý skřítkův úsměv, lásku, zdraví, rodinu, přátele…

Protože vydávat o tomhle článek, když jsem se před pár dny vzbudila a první, co mi můj muž řekl, bylo: “Je válka” je najednou zvláštní, malicherné, bezpředmětné. Dívám se na skřítka vedle mě a myslím na to, kolik takových skřítků je tam, co je čeká a co čeká toho našeho. Doufám, že mír. Letošní přání při sfouknutí svíčky je jasné…

V hlavě – leden aneb jaká jsem (špatná) máma

Víte, když si mohla psát deníček Bridget Jones a postavit na tom úspěšné filmy a knížky, tak můžu ve svém věku i já. Občas mám něco v hlavě, ale není to na celý článek. Občas bych s vámi chtěla sdílet nějakou myšlenku (samozřejmě super chytrou) nebo událost mého života. A občas mám v hlavě i nějaký tip.

No tak jsem si na sebe ušila předsevzeťový bič. Shrnu každý měsíc roku. Co se dělo, co mě napadalo, co mě potěšilo, trápilo. Tak snad budu mít každý měsíc co říct.

Leden byl pro nás neuvěřitelně hektický a vlastně moc nechápu, kam utekl. Čekalo nás dodělat co nejvíc na domě a přestěhovat se. A posledního ledna jsme poprvé spali v našem domě. Na gauči v obýváku s postýlkou vedle nás a strašně jsme se nasmáli. Ten večer si chci pamatovat.

V lednu jsme byli se skřítkem hodně sami, užívali si poslední městské procházky a já se viděla s mnoha lidmi po delší nebo hodně dlouhé době. Během toho jsem si leccos uvědomila. Poslední dobou mi přijde, že není in být obyčejnou mámou. A tak já tu veřejně přiznávám, že…

…jsem máma, co nekojí

…jsem máma, co používá jednorázové plenky, podložky a ubrousky

…jsem máma, co dává skřítkovi dudlík

…jsem máma, co očkuje povinným očkováním a pravděpodobně nechá dítě očkovat i všemi nepovinnými, u kterých to bude dávat smysl

…jsem máma, co první dvě noci v porodnici neměla skřítka u sebe a byla ráda, protože byla ve stavu, kdy se o něj nezvládla postarat

…jsem máma, co nechala své dítě hned po porodu vyšetřit, protože se o něj bála

…jsem máma, co koupe ob den – ani každý den ani méně, protože skřítek má koupání rád

…jsem máma, co naprosto důvěřuje pediatrovi

…jsem máma, co se snaží co nejvíc nechávat spát skřítka v postýlce

…jsem máma, co mu říká, že je šikovný

…jsem máma, co nevypíná televizi

…jsem máma, které se zatím nejvíc zamlouvá začít s tradičními příkrmy a ne BLW metodou

…jsem máma, co ale také mění své názory dost často, protože je to prostě pro mě všechno nové a zjišťuji si informace.

A přesto všechno jsem taky máma, co skřítka miluje. Dělám všechno s láskou, pokorou a tak, jak to momentálně cítím. A tak, jak si myslím, že to je pro skřítka nejpříjemnější, přirozené. Respektuji ostatní maminky, které to dělají jinak, protože vím, že to dělají se stejnou láskou jako já.

No a kromě toho, že jsem tedy zrušila sledování hodně účtů na Instagramu, díky nimž jsem si právě připadala jako extrémně špatná máma v téhle době, jsem také rozkoukala nebo dokoukala nějaké seriály jako And Just Like That (no jedním slovem trapárna, ale stejně na to koukám dál), Skandál po anglicku (doporučuju!), sledujeme pořad Survival (k tomu už vůbec nemá smysl se vyjadřovat, to je největší bizár měsíce) a plakala jsem u Harry Potter 20th Anniversay: Return to Hogwarts.

Dala jsem si tři měsíční cíle, chodit minimálně 8 000 kroků denně, čistit si zuby elektronickým kartáčkem a každý den procvičovat angličtinu na Duolingo. Až na tu angličtinu se mi dařilo. Nějak mě to Duolingo nebavilo, zato elektrický kartáček mě chytl moc. Díky Ježíšku.

Tak takový byl leden. A stejně šílený bude i únor, protože žijeme ve velkém provizóriu. Proto taky tenhle článek vychází až teď. Klidně mi napište, jaký start roku jste měli vy a doufám, že byl o mnoho klidnější.

To jednou pochopíš…

Všechny mámy tohle říkají. Dneska ale nechci psát o strachu, který vám automaticky naskočí už s dvěma čárkami na testu a nevyčíslitelně se znásobí, když na vás toho drobečka položí. Chci psát o té změně. Potřebuji o ní psát.

Minulý týden jsem si přečetla článek od jedné maminky o šestinedělí a poporodní depresi. Vnímala jsem její slova velmi silně. V mnoha věcech jsem se našla, cítila je stejně.

Ano, o poporodní depresi se začíná více mluvit, ale stále je to obaleno pocitem, že je s vámi něco špatně. Přitom mnoho těch pocitů prožívá možná každá máma, jen to neřekne, možná to zvládne bez pomoci. A možná jí to trvá mnohem déle a je zbytečně nešťastná. 

Myslím, že k tomu říct si o odbornou pomoc jsem byla jen krůček, i když to nikdo okolo mě neví. Pomohlo mi paradoxně to, že jsem přestala kojit. Nešlo ani tak o kojení samotné, ale o to, že ON řekl: “A dost! Končíš a pořádně se najez.” To, jak mě podpořil, pomohl mi rozhodnout něco, co jsem sama nedokázala, protože “Jak to vysvětlím ostatním? Vždyť správné je kojit.”, mi poskytlo první obrovskou úlevu.

Ta maminka v článku popsala pocity, jak nenáviděla svého muže, když odcházel do práce, protože může žít dál svůj život a pak sebe, že tyhle pocity má. Přistihla jsem se několikrát, že mám vztek ze stejného důvodu. Že může odejít, že může zapnout počítač a hrát hry, prosedět večer u mobilu, mít dál své koníčky, pokračovat v běžném životě. Přitom dělal hodně, aby mi s miminkem pomohl.

Neboj, lásko, tyhle pocity už nemám.

Pomohl čas a zajetí rutiny. Pomohlo si každý den dát za cíl něco, kdy se budu věnovat sobě. Začalo to úplnými maličkostmi, kravinami – ostříhat si nehty a postupně jsem přidávala, hledala cesty, jak to zvládnout a jde to. Diářuju, třídím šatník, peču a začínám zase šít. Půjde to! I přesto jsem ale počítala dny do konce šestinedělí a musím říct, že se to opravdu začalo v mé hlavě víc uklidňovat až po těch šesti týdnech. A nejvíc pomohlo otevřít občas pusu a říct: “prosím, vezmi si ho teď”. Děkuju, že je vedle mě muž, který se zapojil každým dnem víc a víc a dneska se nemusím bát nechat ty mé chlapy chvíli jen spolu. Bez něj bych se rozhodně cítila daleko hůř a déle by to trvalo.

Pořád není každý den růžový. Chybí mi, kým jsem byla. Chybí mi práce, chybí mi se hezky obléct a nalíčit, chybí mi lidi, chybí mi koníčky, chybí mi jen tak někam jít, k někomu na návštěvu, pokecat, zahrát si hry, nekoukat na hodinky, chybí mi nemít zodpovědnost za nikoho jiného, chybí mi spánek. Strašně mi chybí spánek. Každé ráno jsem šťastná, že jsem zvládla další noc.

Ale tohle všechno jde každým dnem nějak víc do pozadí. S každým jeho pohledem, úsměvem, žvatláním. Vlastně si nedokážu představit, že bych cokoliv dělala bez něj. Potřebuje maminku a já potřebuji jeho. A to je to, co se nedá popsat. Pochopila jsem to, co tím všechny myslely.

A s tím chybějícím spánkem taky začínám pracovat. Přestávám mít špatný pocit, když s ním dopoledne dospávám a snažím se přestat počítat, kolik jsem v noci naspala.

A nejvíc mi pomohlo, když jsem včera usínala v posteli a uvědomila si, že ten nejlepší chlap, kterého jsem poznala, mě hladí po vlasech a ten druhý nejbáječnější chlap je z druhé strany v postýlce. Jsem vlastně neskutečně šťastná a vděčná!

Děkuji, že jste mi přišli do života. Jsem máma.

Když “zahrady světa rozkvetou”…

Dneska je u nás koncert místní kapely, který se v tuto dobu koná každý rok. A já jako nostalgická osůbka hodně vzpomínám. Loni byl totiž ten koncert moc důležitý, i když jsem si tu opravdovou důležitost uvědomila až později. 

Před rokem jsem tam totiž zažila něco, co by mě nikdy nenapadlo, že ještě ve svých 31 letech zažiju. Bylo to ponižující a vnitřně to strašně bolelo. Ne ten samotný akt, to by člověk asi v naštvání hodil za hlavu, ale uvědomila jsem si tam, že možná fakt vedu zbytečný boj. Že je to pořád stejné, ať se snažím jakkoliv, ať to lámu přes koleno, co nejvíc můžu (což teď vím, že byla ta chyba, lámali jsme to asi oba.) Takže jsem potom byla celkem bez energie do čehokoliv, co se týče vztahů.

Jenže na tom koncertě byl i on. Muž, o kterém teď můžu říct, že je muž mého života. Ten večer jsme se jen pozdravili. Jako každý ten koncert. Vlastně jsme se potkávali poslední 4 roky jen tam. O pár týdnů později, když jsme si přestali trapně srdíčkovat fotky na Instagramu, ale začali si i psát, mi napsal, že jsem se na tom koncertě netvářila úplně hezky. Takže ve chvíli, kdy mi bylo vlastně úplně na nic, se rodilo něco úžasného, ale já to ještě nevěděla.

Jsou to přesně ty chvíle, které se musely stát, abyste byli tam, kde jste, ale uvědomíte si to až později. A za takovéhle jsem vděčná.

Ale s některými se neumím poprat. Přišla jsem na to nedávno, protože jsem pořád měla sny, kde jsem se vracela do minulosti. Štvalo mě to. A zjistila jsem, že se neumím poprat s tím, jak jsem rok a půl žila v tom, že cokoliv dělám, je špatně. Ve strachu, co zase nebude pochopeno, co mi bude vyčteno, co jsem špatného řekla či provedla. Po každém tom snu se tyhle pocity strachu vracely.

A až když jsem se o tom bavila s kolegyní, svěřila se jí, že někdy bych chtěla slyšet omluvu, že to nebyla jen moje vina, že jsem vlastně poslouchala jen lži ještě dlouhou dobu potom, ulevilo se mi. A taky mi pomohlo, když mi řekla, že jsem silná žena. Nejdřív jsem se usmála, ale ona má pravdu. Jsem. A vy také! Neporovnávejte se s ostatními osudy či příběhy. Pokud vás něco skolilo a vy jste stejně zvládli vstát (a je jedno, jak dlouho to trvalo) jste silní. A možná se mi o něco víc chce napsat: jste silné!

Buďme silné pořád, buďme hrdé, věřme si. Já jsem k tomu potřebovala báječného chlapa, který přinesl do mého života klid a lásku. To je ale kýč co? Ale pravdivý.

Láska z Instagramu

Dneska se pustím do pro mě trochu citlivého tématu a vlastně ani nevím, jak začít. Chtěla jsem ale psát o “lásce na sociálních sítích” a ono to asi bez toho mého ÚPLNÉHO pohledu na věc nepůjde. Nadpis je trochu zavádějící, protože ta naše láska vlastně na Instagramu vznikla, ale o tom to dneska nebude.

Kdykoliv totiž někam s někým jdu, nebo někoho potkám, dostávám dvě otázky. Jednu celkem normální a druhou podle mě dost neomalenou. Ta první je, ať ukážu fotku svého milého. A samozřejmě nejlépe společnou a to je ten kámen úrazu. My prostě žádnou nemáme. A teď přichází ten úsek, kdy musím s pravdou ven, aniž bych chtěla, ale tenhle blog byl vždycky hlavně o mých pocitech. Samozřejmě totiž, že mě to mrzí a je mi z toho smutno. A možná i častěji než bych chtěla. A teď to důležité! Není mi to líto proto, že bych s tím potřebovala otravovat na sociálních sítích (i když co si budeme, když víte, že s předchozími vztahy to tak bylo, trochu vás to hryže), ale proto, že nebudu mít na tyhle první chvíle vzpomínky. Já si totiž pořád vyvolávám fotky a dělám alba. Protože mě to baví a jsem prostě takový “vzpomínkový” typ.

Za poslední dva týdny jsem si ale všimla, že tohle je lepší než ten druhý extrém a že jich je hodně. Určitě máte v okolí taky někoho, kdo solí na Instagram jednu zamilovanou fotku za druhou a vy dobře víte, že za zavřenými dveřmi to tak není. Ono totiž občas fakt platí, že čím víc to potřebujete ukazovat lidem v okolí, tím víc nejistí si doopravdy tím vztahem jste.

Druhá otázka, kterou dostávám, je jestli jsme plánovali miminko. O svém těhotenství jsem tu vůbec nechtěla psát, protože je to pro mě to nejkřehčí, nejvzácnější a nejosobnější. Ale jelikož se mi to nestalo jen jednou, nedá mi to. S každým novým vztahem jsem byla vždy zodpovědná. Vzhledem k tomu, co kde slýchám, jsem možná byla až výjimka, ale mám to tak a vždy jsem o tom s tím druhým mluvila. A bylo mi vždy trochu proti srsti, když “si prostě jen dávali pozor.” Takže se v tomhle považuji opravdu za zodpovědnou (nenašla jsem k tomu slovu synonymum, takže tu bude často) a tak nějak si říkám, že v mém věku už bych i měla sakra vědět. Tím samozřejmě nechci říct, že se to nemůže dospělému člověku stát, ovšem že ano. A i když všichni ví, že moje biologické hodiny tikají už delší dobu, kdybych si nebyla jistá, nikdy bych do toho nešla, protože to není jako, když si koupíte s někým psa. Takže mě vlastně až vytáčí, když si někdo myslí, že bych v tomhle byla nezodpovědná. I když to ti druzí třeba nemyslí špatně. Je to jen můj vnitřní pocit a problém, protože zodpovědnost mám v žebříčku svých hodnot strašně vysoko. Takže možná to zní pro někoho neuvěřitelně, ale tohle miminko vzniklo z lásky a našeho rozhodnutí. A že se to povedlo, je ten největší zázrak.

Jestli to bylo brzy, jestli jsme blázni, protože se přeci tolik neznáme, nepřísluší soudit nikomu jinému než nám. Myslím, že jsme spolu předtím strávili víc času, než mnozí ostatní, co jsou spolu třeba rok. A já věřím svému a jeho úsudku mnohem víc, než čemukoliv, co říkají druzí.

A i když mě uklidnilo, že jsem to vše vyventilovala ven, není to nic, co by mě trápilo. Protože všechno, co se děje, se děje správně a já jsem si poprvé po tolika letech absolutně jistá.

3, 2, 1… zvoní. Konečně!

A co ti je? Z čeho jsi unavená? Proč jsi unavená?

Tohle se mi každý rok v červenci špatně vysvětluje. A za ty roky jsem i tak nějak zjistila, že to ani nechci někomu vysvětlovat. První rok učení mě v červnu skolil zánět průdušek a antibiotika. Druhý rok jsem 30. června předávala vysvědčení s horečkou přes 38 a pak spala jak zabitá. Tak jsem si řekla, že v červnu musím víc poslouchat svoje tělo.

Letos jsem na to ale asi trochu zapomněla, nebo si spíš neuvědomila, že bych ho měla poslouchat dvojnásob. Bohužel jsem člověk, který vnímá stres a svou psychiku velmi intenzivně. A dost často se odráží na mém zdraví. Někdo to umí potlačit, někdo si toho umí nevšimnout a pak vlastně ve finále zvládne zdravotní omezení lépe. Mně ale v hlavě okamžitě začne blikat červený vykřičník a hledám příčinu. Takže jakmile mi něco je a já vím, že pro to není důvod, o kterém vím, snažím se hlavně být v klidu a odpočívat. Jenže teď to nešlo a nejde. Nedokážu uklidnit svou hlavu, srovnat si, že spoustu věcí není priorita, protože chci a “musím” udělat vše. Protože se toho tolik musí ještě udělat. Přeci mám volno, musím dodělat všechny resty a můžu tu být pro všechny. Takhle to vždycky všichni berou a já to přijala. Musím mít přeci uklizeno, navařeno, postarat se o tohle i tohle. Vždy přeci nic nedělám. Mám přeci “prázdniny”. Ale já prostě letos nějak nemůžu.

V práci mě čeká ještě hodně věcí k protřídění a k úklidu. Nedokázala jsem vůbec pořádně vstřebávat poslední dny, užít si atmosféru, smát se s holkama a dělat blbiny jako každý rok. A jeden den, když jsem šla dolů ze schodů, jsem se zastavila, rozhlídla se a v hlavě mi to prolítalo všechno jedno přes druhé. Zmatené a občas děsivé. První třídnictví, první zodpovědnost, se kterou jsem se nějak ze začátku neuměla poprat, velká přátelství, co začala vznikat. A pak největší zvrat v mém životě. Nevěra. Výčitky. A zároveň zamilovanost, co bolela. Všechno tohle rozjelo kolotoč mého života, který už znáte. Konec plánů a začátek nových. Neustálé padání a zvedání se zpátky. A pořád jsem si říkala, že to vše se muselo stát, že všechno se děje z nějakého důvodu. Že mě to vše posiluje.

Tak jsem tak stála a rozhlížela se a najednou mi došlo, že za ty dva, tři roky může být všechno jinak, že se sem možná vracet nemusím. Že i když to tam miluju, těch jizev je hodně. Cítila jsem úlevu. Úlevu, že teď se můžu rozhodovat tak, jak to budu cítit.

Každý občas cítí, že potřebuje změnu, já už to cítím pár let, ale ovládal mě strach. Nakonec tu změnu přineslo něco, o čem se mi nesnilo. Původně jsem chtěla psát právě o tomhle. O vděčnosti, že vedle mě je někdo takový, kdo mi splnil sny. Bohužel mě ale stres posledních dní tak svalil, že marně hledám energii na cokoliv. Věřím, že se vrátí. Tak jako vždycky. A pak vám dám vědět, co mi pomohlo.

Moje šťastná sedmička

Sedm měsíců… je to neuvěřitelný. Pořád jsem vykulená z toho, jak rychle jsem věděla, že tohle je ono. Jak rychle jsme spolu začali bydlet. Plánovat budoucnost.

V den našeho prvního rande jsem před odchodem trochu vyšilovala a namlouvala na messengeru kamarádce, že jdu za klukem, se kterým jsem čtyři roky nemluvila, že se bojím, aby to nebylo trapné. Namluvila mi zpátky, že ať si jdu po náročném dnu (ten den byl sakra náročný, pamatuju si to hodně dobře) užít večer, že jdu přeci na Harryho Pottera. A že to vždycky byl hodný kluk.

A já si řekla, vždyť co, i kdybych měla získat kamaráda, podívat se na film a mít fajn večer, bude to to nejlepší za posledních pár dní, co se mi stane. Tak jsem udělala muffiny, protože co já vím, co se nosí do bytu chlapům, a šla. A za celý večer jsem se necítila ani jednu chvilku divně, seděla jsem s ním na gauči a přišlo mi, že ho musím znát leta. Že nechápu, proč jsme se nebavili víc a bylo mi vlastně líto, že jsem o ty roky povídání s ním přišla.

Vyprovodil mě domů a před domem nečekaně políbil, do teď se diví, že jsem tu pusu nečekala, když to přeci bylo rande. Jedna pusa a já věděla, že tohle je ono. Že spolu přeci musíme něco začít. Že to všechno zapadlo. A během měsíce jsem se zamilovala. Bez varování a neuvěřitelnou rychlostí. Moje poklička.

Kluk, co vždycky pozná, že mi něco je a řekne tu správnou věc. Kluk, co mě zklidnil a udělal šťastnou. Kluk, pro kterého na nic nebylo moc brzy, nečekal na žádné až, ale vše řekl spontánně tak, jak to cítil. Kluk, kterého si vážím. Kluk, pro kterého tu vždycky chci být na 100 %.

A i když jsem věděla, že to je opravdu ono, nikdy by mě nenapadlo, že po sedmi měsících budeme každou volnou chvilku trávit rekonstrukcí našeho nového domu, objednávat kuchyň  a vybírat střechu. A už vůbec by mě nenapadlo, že mi po sedmi měsících bude hladit bříško…

Díky covide! Vlastně jsi to všechno tak krásně urychlil.