Archiv autora: Ali

3 diáře na rok 2022, nad kterými váhám

Zúžila jsem to na tři. Chápete? Jen na tři a trvalo to  teda dlouho. Tak jsem si řekla, že to sepíšu, možná hledáte inspiraci i vy. Na konec vám dám seznam všech, co mě zaujaly, třeba mezi nimi bude ten pravý pro vás.

A taky tak trochu doufám, že když si to sepíšu, tak mi to pomůže se definitivně rozhodnout a objednat.

Letos jsem používala Doller Bujo a určitě jsem se v bullet journalu našla, ale prostě mám strach, že na to příští rok nebudu mít tolik času. A pokud mi to bude chybět, mohu se k němu vrátit a začít kdykoliv v průběhu roku. Asi bych už nesáhla po Dolleru, ale koupila si prázdný čistý tečkovaný blok s vyšší gramáží papíru tak, aby zvládl i akvarel.

  1. Chaukiss

 Tohle byla láska na první pohled a asi si musím přiznat, že je to chtě nechtě můj favorit. A to abych se teda sakra rychle rozhodla, protože momentálně je vyprodaný a bude se doobjednávat. Chaukiss sleduju na Instagramu už dlouho a jejich kresby miluju. Letos používám jejich týdenní klasický stolní kalendář, co jsem dostala k Vánocům od kamarádky, a propracování je fakt krásné. Z ukázky diáře jsem nadšená. Velikost je A6, což je sice menší, než jsem poslední dobou používala, ale zase bych ho mohla nosit v případě potřeby v klidu s sebou i v menší tašce. 

https://www.chaukiss.cz/diar-2022/

Líbí se mi rozložení, které je týdenní po jedné straně a druhá vám dává prostor na poznámky a to do list. Dělá to takhle i Moleskine, se kterým jsem vlastně začínala, když jsem začala diář využívat i kreativně. Tady ale vyhrávají ilustrace. Kromě týdenního přehledu jsou zde i stránky pro dotvoření. Nevýhodou pro mě je, že dle popisu na stránkách a fotek v něm chybí měsíční přehled, ale je zde jen roční.

Cena je 390,-

https://www.chaukiss.cz/diar-2022/

2. Kreativ

Druhým tipem, a opravdu je pro mě na miskách vah na druhém místě, je návrat k diáři Kreativ. Vyhovovalo mi ho používat, jen mi trochu vadilo vertikální členění. Líbí se mi dostatek prostoru, který diář má a také to, že je trochu motivační. Na tenhle diář jsem přešla v půli minulého roku a moc mi pomohlo ho používat. Uvědomovala jsem si díky němu radostné chvilky, uměla ocenit maličkosti. Vlastně to vše je už v na jeho deskách, kde je napsané motto Každý den v pohodě.

https://eshop.kreativ.cz/diar-2022-ruze-p227

Letos je nabízen ve dvou designech (myslela jsem, že jich je víc, ale na webu jsem našla jen dva) a vyhrává to u mě ten s růžemi. K diáři jsou i samolepky a ty minulé byly úžasné. Velikost je A5, takže je větší než Chaukiss. Také nemá měsíční přehled, ale má na začátku měsíce prostor na zapsání poznámek a důležitých dat. Navíc přemýšlím o jejich plánovacím kalendáři, který jsem také jednou měla, a líbilo by se mi mít vše ve stejném designu. Nějak nemohu přijít na žádná negativa a díky tomu jsem zase na vážkách.

Cena je 365,-

https://eshop.kreativ.cz/diar-2022-ruze-p227

 

 

3. Můj diář

Poslední, který se dostal do užšího výběru, ale už teď vím, že asi nebude pro mě ten pravý, je diář od Terky ze značky můj. Opět jde o někoho, koho sleduji dlouho a opravdu moc fandím tomu, že se do vyrábění diáře pustila. Podpořila jsem dokonce i její tvorbu, když to potřebovala. Značka můj. nabízí možnost vybrat si vzhled diáře. Vybíráte z několika barev desek a několika barev gumiček (a letos jsou tam navíc i třpytivé – chápete, jak mě to láká?). Rozměr je opět A5 a vnitřku diáře není co vytknout, je tam přesně vše to, co bych využila a co od diáře očekávám – vision board, prostor pro důležité věci, roční přehled, u každého měsíce měsíční přehled a týdenní rozložení, které je horizontální a nabízí tolik prostoru pro kreativitu. Za každým měsícem jsou dvě tečkované stránky, které bych mohla využívat pro svůj “happy place” jako to používám teď či pro cokoliv jiného. Další výhodou jsou dvě stužky. Není tedy třeba hledat měsíční a týdenní přehled.

https://mujdiar.com/obchod/muj-velky-diar/?attribute_pa_barva-prebalu=orchid&attribute_pa_gumicka-pres-diar=ano&attribute_pa_barva-gumicek=trpytiva

Vypadá to naprosto idylicky a já už na začátku napsala, že ho asi vyloučím, takže jste možná trochu zmatení. Tím, že si ho personalizujete a Tereza dává výrobě opravdu srdce, je cena o dost vyšší a je naprosto pochopitelná. Jen nevím, jestli se mi chce letos do diáře investovat tolik, když si nejsem jistá jeho využitím v příštím roce. Nebo když si nejsem jistá, jestli se nevrátím k bullet journalu, kde bych při koupi kvalitnějšího bloku musela také sáhnout hloub do kapsy. Druhým negativem pro mě je materiál desek. Jde o knihařské plátno a nejde tedy omýt. Já jsem celkem čuník a bojím se, že první flíček bych prostě obrečela. A to myslím vážně, kdybyste tak věděli kvůli čemu všemu jsem schopná brečet.

Cena je 885,- 

https://mujdiar.com/product-category/datovane-diare/kapesni-diar/

Mám tedy rozhodně o čem přemýšlet, ale času už moc není. Přeci jen je půlka října a některé diáře mají dodací lhůty pár týdnů. Ach jo. Sledujte mě na instagramu, ať víte, jak jsem se se rozhodla nebo mi tam napište svoje zkušenosti a postřehy.

Dále mě zaujalo:

  • Filofax – tak to asi nemusim vysvětlovat. Je to sen a láska každé “plannerky”. Navíc když letos začaly s těmi krásnými motivy. Dokud se drželi jednobarevných desek, zvládala jsem odolat, ale do těch vzorů jsem se zamilovala. Diář Filofax byl dlouho v užším výběru, ale opět rozhodla cena a strach, že by se mi tu válel bez použití. A také si pořád nejsem jistá kroužkovou vazbou. Na druhou stranu ho můžete používat roky a měnit náplň, a to nejen diářovou.
  • A cup of style
  • Moleskine – především Harry Potter a Malý princ
  • Zábavný kalendář Kateřiny Winterové
  • Neobyčejný diář
  • Diář plný radosti 

Když “zahrady světa rozkvetou”…

Dneska je u nás koncert místní kapely, který se v tuto dobu koná každý rok. A já jako nostalgická osůbka hodně vzpomínám. Loni byl totiž ten koncert moc důležitý, i když jsem si tu opravdovou důležitost uvědomila až později. 

Před rokem jsem tam totiž zažila něco, co by mě nikdy nenapadlo, že ještě ve svých 31 letech zažiju. Bylo to ponižující a vnitřně to strašně bolelo. Ne ten samotný akt, to by člověk asi v naštvání hodil za hlavu, ale uvědomila jsem si tam, že možná fakt vedu zbytečný boj. Že je to pořád stejné, ať se snažím jakkoliv, ať to lámu přes koleno, co nejvíc můžu (což teď vím, že byla ta chyba, lámali jsme to asi oba.) Takže jsem potom byla celkem bez energie do čehokoliv, co se týče vztahů.

Jenže na tom koncertě byl i on. Muž, o kterém teď můžu říct, že je muž mého života. Ten večer jsme se jen pozdravili. Jako každý ten koncert. Vlastně jsme se potkávali poslední 4 roky jen tam. O pár týdnů později, když jsme si přestali trapně srdíčkovat fotky na Instagramu, ale začali si i psát, mi napsal, že jsem se na tom koncertě netvářila úplně hezky. Takže ve chvíli, kdy mi bylo vlastně úplně na nic, se rodilo něco úžasného, ale já to ještě nevěděla.

Jsou to přesně ty chvíle, které se musely stát, abyste byli tam, kde jste, ale uvědomíte si to až později. A za takovéhle jsem vděčná.

Ale s některými se neumím poprat. Přišla jsem na to nedávno, protože jsem pořád měla sny, kde jsem se vracela do minulosti. Štvalo mě to. A zjistila jsem, že se neumím poprat s tím, jak jsem rok a půl žila v tom, že cokoliv dělám, je špatně. Ve strachu, co zase nebude pochopeno, co mi bude vyčteno, co jsem špatného řekla či provedla. Po každém tom snu se tyhle pocity strachu vracely.

A až když jsem se o tom bavila s kolegyní, svěřila se jí, že někdy bych chtěla slyšet omluvu, že to nebyla jen moje vina, že jsem vlastně poslouchala jen lži ještě dlouhou dobu potom, ulevilo se mi. A taky mi pomohlo, když mi řekla, že jsem silná žena. Nejdřív jsem se usmála, ale ona má pravdu. Jsem. A vy také! Neporovnávejte se s ostatními osudy či příběhy. Pokud vás něco skolilo a vy jste stejně zvládli vstát (a je jedno, jak dlouho to trvalo) jste silní. A možná se mi o něco víc chce napsat: jste silné!

Buďme silné pořád, buďme hrdé, věřme si. Já jsem k tomu potřebovala báječného chlapa, který přinesl do mého života klid a lásku. To je ale kýč co? Ale pravdivý.

Láska z Instagramu

Dneska se pustím do pro mě trochu citlivého tématu a vlastně ani nevím, jak začít. Chtěla jsem ale psát o “lásce na sociálních sítích” a ono to asi bez toho mého ÚPLNÉHO pohledu na věc nepůjde. Nadpis je trochu zavádějící, protože ta naše láska vlastně na Instagramu vznikla, ale o tom to dneska nebude.

Kdykoliv totiž někam s někým jdu, nebo někoho potkám, dostávám dvě otázky. Jednu celkem normální a druhou podle mě dost neomalenou. Ta první je, ať ukážu fotku svého milého. A samozřejmě nejlépe společnou a to je ten kámen úrazu. My prostě žádnou nemáme. A teď přichází ten úsek, kdy musím s pravdou ven, aniž bych chtěla, ale tenhle blog byl vždycky hlavně o mých pocitech. Samozřejmě totiž, že mě to mrzí a je mi z toho smutno. A možná i častěji než bych chtěla. A teď to důležité! Není mi to líto proto, že bych s tím potřebovala otravovat na sociálních sítích (i když co si budeme, když víte, že s předchozími vztahy to tak bylo, trochu vás to hryže), ale proto, že nebudu mít na tyhle první chvíle vzpomínky. Já si totiž pořád vyvolávám fotky a dělám alba. Protože mě to baví a jsem prostě takový “vzpomínkový” typ.

Za poslední dva týdny jsem si ale všimla, že tohle je lepší než ten druhý extrém a že jich je hodně. Určitě máte v okolí taky někoho, kdo solí na Instagram jednu zamilovanou fotku za druhou a vy dobře víte, že za zavřenými dveřmi to tak není. Ono totiž občas fakt platí, že čím víc to potřebujete ukazovat lidem v okolí, tím víc nejistí si doopravdy tím vztahem jste.

Druhá otázka, kterou dostávám, je jestli jsme plánovali miminko. O svém těhotenství jsem tu vůbec nechtěla psát, protože je to pro mě to nejkřehčí, nejvzácnější a nejosobnější. Ale jelikož se mi to nestalo jen jednou, nedá mi to. S každým novým vztahem jsem byla vždy zodpovědná. Vzhledem k tomu, co kde slýchám, jsem možná byla až výjimka, ale mám to tak a vždy jsem o tom s tím druhým mluvila. A bylo mi vždy trochu proti srsti, když “si prostě jen dávali pozor.” Takže se v tomhle považuji opravdu za zodpovědnou (nenašla jsem k tomu slovu synonymum, takže tu bude často) a tak nějak si říkám, že v mém věku už bych i měla sakra vědět. Tím samozřejmě nechci říct, že se to nemůže dospělému člověku stát, ovšem že ano. A i když všichni ví, že moje biologické hodiny tikají už delší dobu, kdybych si nebyla jistá, nikdy bych do toho nešla, protože to není jako, když si koupíte s někým psa. Takže mě vlastně až vytáčí, když si někdo myslí, že bych v tomhle byla nezodpovědná. I když to ti druzí třeba nemyslí špatně. Je to jen můj vnitřní pocit a problém, protože zodpovědnost mám v žebříčku svých hodnot strašně vysoko. Takže možná to zní pro někoho neuvěřitelně, ale tohle miminko vzniklo z lásky a našeho rozhodnutí. A že se to povedlo, je ten největší zázrak.

Jestli to bylo brzy, jestli jsme blázni, protože se přeci tolik neznáme, nepřísluší soudit nikomu jinému než nám. Myslím, že jsme spolu předtím strávili víc času, než mnozí ostatní, co jsou spolu třeba rok. A já věřím svému a jeho úsudku mnohem víc, než čemukoliv, co říkají druzí.

A i když mě uklidnilo, že jsem to vše vyventilovala ven, není to nic, co by mě trápilo. Protože všechno, co se děje, se děje správně a já jsem si poprvé po tolika letech absolutně jistá.

3, 2, 1… zvoní. Konečně!

A co ti je? Z čeho jsi unavená? Proč jsi unavená?

Tohle se mi každý rok v červenci špatně vysvětluje. A za ty roky jsem i tak nějak zjistila, že to ani nechci někomu vysvětlovat. První rok učení mě v červnu skolil zánět průdušek a antibiotika. Druhý rok jsem 30. června předávala vysvědčení s horečkou přes 38 a pak spala jak zabitá. Tak jsem si řekla, že v červnu musím víc poslouchat svoje tělo.

Letos jsem na to ale asi trochu zapomněla, nebo si spíš neuvědomila, že bych ho měla poslouchat dvojnásob. Bohužel jsem člověk, který vnímá stres a svou psychiku velmi intenzivně. A dost často se odráží na mém zdraví. Někdo to umí potlačit, někdo si toho umí nevšimnout a pak vlastně ve finále zvládne zdravotní omezení lépe. Mně ale v hlavě okamžitě začne blikat červený vykřičník a hledám příčinu. Takže jakmile mi něco je a já vím, že pro to není důvod, o kterém vím, snažím se hlavně být v klidu a odpočívat. Jenže teď to nešlo a nejde. Nedokážu uklidnit svou hlavu, srovnat si, že spoustu věcí není priorita, protože chci a “musím” udělat vše. Protože se toho tolik musí ještě udělat. Přeci mám volno, musím dodělat všechny resty a můžu tu být pro všechny. Takhle to vždycky všichni berou a já to přijala. Musím mít přeci uklizeno, navařeno, postarat se o tohle i tohle. Vždy přeci nic nedělám. Mám přeci “prázdniny”. Ale já prostě letos nějak nemůžu.

V práci mě čeká ještě hodně věcí k protřídění a k úklidu. Nedokázala jsem vůbec pořádně vstřebávat poslední dny, užít si atmosféru, smát se s holkama a dělat blbiny jako každý rok. A jeden den, když jsem šla dolů ze schodů, jsem se zastavila, rozhlídla se a v hlavě mi to prolítalo všechno jedno přes druhé. Zmatené a občas děsivé. První třídnictví, první zodpovědnost, se kterou jsem se nějak ze začátku neuměla poprat, velká přátelství, co začala vznikat. A pak největší zvrat v mém životě. Nevěra. Výčitky. A zároveň zamilovanost, co bolela. Všechno tohle rozjelo kolotoč mého života, který už znáte. Konec plánů a začátek nových. Neustálé padání a zvedání se zpátky. A pořád jsem si říkala, že to vše se muselo stát, že všechno se děje z nějakého důvodu. Že mě to vše posiluje.

Tak jsem tak stála a rozhlížela se a najednou mi došlo, že za ty dva, tři roky může být všechno jinak, že se sem možná vracet nemusím. Že i když to tam miluju, těch jizev je hodně. Cítila jsem úlevu. Úlevu, že teď se můžu rozhodovat tak, jak to budu cítit.

Každý občas cítí, že potřebuje změnu, já už to cítím pár let, ale ovládal mě strach. Nakonec tu změnu přineslo něco, o čem se mi nesnilo. Původně jsem chtěla psát právě o tomhle. O vděčnosti, že vedle mě je někdo takový, kdo mi splnil sny. Bohužel mě ale stres posledních dní tak svalil, že marně hledám energii na cokoliv. Věřím, že se vrátí. Tak jako vždycky. A pak vám dám vědět, co mi pomohlo.

Moje šťastná sedmička

Sedm měsíců… je to neuvěřitelný. Pořád jsem vykulená z toho, jak rychle jsem věděla, že tohle je ono. Jak rychle jsme spolu začali bydlet. Plánovat budoucnost.

V den našeho prvního rande jsem před odchodem trochu vyšilovala a namlouvala na messengeru kamarádce, že jdu za klukem, se kterým jsem čtyři roky nemluvila, že se bojím, aby to nebylo trapné. Namluvila mi zpátky, že ať si jdu po náročném dnu (ten den byl sakra náročný, pamatuju si to hodně dobře) užít večer, že jdu přeci na Harryho Pottera. A že to vždycky byl hodný kluk.

A já si řekla, vždyť co, i kdybych měla získat kamaráda, podívat se na film a mít fajn večer, bude to to nejlepší za posledních pár dní, co se mi stane. Tak jsem udělala muffiny, protože co já vím, co se nosí do bytu chlapům, a šla. A za celý večer jsem se necítila ani jednu chvilku divně, seděla jsem s ním na gauči a přišlo mi, že ho musím znát leta. Že nechápu, proč jsme se nebavili víc a bylo mi vlastně líto, že jsem o ty roky povídání s ním přišla.

Vyprovodil mě domů a před domem nečekaně políbil, do teď se diví, že jsem tu pusu nečekala, když to přeci bylo rande. Jedna pusa a já věděla, že tohle je ono. Že spolu přeci musíme něco začít. Že to všechno zapadlo. A během měsíce jsem se zamilovala. Bez varování a neuvěřitelnou rychlostí. Moje poklička.

Kluk, co vždycky pozná, že mi něco je a řekne tu správnou věc. Kluk, co mě zklidnil a udělal šťastnou. Kluk, pro kterého na nic nebylo moc brzy, nečekal na žádné až, ale vše řekl spontánně tak, jak to cítil. Kluk, kterého si vážím. Kluk, pro kterého tu vždycky chci být na 100 %.

A i když jsem věděla, že to je opravdu ono, nikdy by mě nenapadlo, že po sedmi měsících budeme každou volnou chvilku trávit rekonstrukcí našeho nového domu, objednávat kuchyň  a vybírat střechu. A už vůbec by mě nenapadlo, že mi po sedmi měsících bude hladit bříško…

Díky covide! Vlastně jsi to všechno tak krásně urychlil.

11 povrchních věcí, co už mi chybí

Článek jsem začala psát  v průběhu března. A i když už teď dochází k rozvolnění, nechám ho, jak je. Třeba bude jednou hezké si vzpomenout. VZPOMENOUT. To zdůrazňuji. Doufám totiž, že to nebude standard, co se opakuje rok co rok.

Nebudu psát o práci, protože už jsem opravdu zoufalá, chybí mi to od a do zet. Nebudu ani mluvit o tom, že mi vadí, jak se o ničem jiném nemluví. O tom, že někdy člověk ani neví, co dělat, čemu věřit, jak se vlastně chovat. Budu psát o naprosto povrchních, sobeckých věcech, které mi chybí.

  • Chybí mi jít na kosmetiku a ke kadeřnici.
  • Chybí mi jít do restaurace. Zvlášť naše páteční popracovní obědy.
  • Chybí mi jet na výlet kamkoliv chci.
  • Chybí mi jít jen tak ošmatlávat oblečení do obchodu.
  • Chybí mi si dát kafe (a dort) v kavárně a třeba i sama. Číst si nebo pracovat. A tohle jsem se naučila zrovna až nedávno. Dřív jsem se cítila divně sedět někde na kafi sama.
  • Chybí mi jet o své volno za kamarádkou, která bydlí nejen v jiném okrese, ale i kraji.
  • Chybí ji plánovat si dovolenou KDEKOLIV.
  • Chybí mi možnost si kdykoliv zarezervovat wellness. (S holkama z práce jsme termín posunuly už třikrát.)
  • Chybí mi chodit do Sokola a na šití.
  • Chybí mi jít do kina nebo do divadla nebo na koncert.
  • Chybí mi jít na brunch. Tááák moc!

Ale taky mi udělalo v posledních pár dnech uvolnění několik věcí šílenou radost:

  • Pobíhající děti z prvního stupně ráno před naší základkou. Měla jsem slzy v očích. A podruhé hned odpoledne, když jsem viděla, jak běží a objímají družinářku.
  • Teplo a čas na sukně a jarní bundu.
  • Zpívající ptáci.
  • Pečení buřtů.
  • Cvrkot, který se line z oken základní umělecké školy. Tolik týdnů tam bylo ticho a najednou rozezpívání, flétny, bubny, klavír… ach.
  • Vnímání, jak se prodloužil den.
  • Naše zahrada. Konečně jsme dostali klíče od našeho domu a já mám poprvé vlastní zahradu. Seděla jsem na studni a držela sedmikrásky a uvědomila si, jak se na to všechno moc těším.
  • A samozřejmě spoustu dalších tajnůstek a plánů, které s tím vším souvisí.

 

I got guns in my head and they won’t go….

To jsme tu dlouho neměli, že? Název článku podle písničky.

Dny plynou a nějak není, o čem bych mohla psát. Asi to máte všichni stejně. Ale nedávno jsem si (ve sprše, tam já často přicházím na velké myšlenky) uvědomila jednu věc. V mém předchozím dlouhodobém vztahu jsem často slyšela, že má ten druhý často pocit, že mě zklamává a bylo to tak. Pořád jsem na něco čekala, něco si přála, po něčem toužila. Aby nám bylo lépe, abych se cítila “ve vztahu”, abych cítila podporu, cítila, že to tak chce i do budoucna. V dalším vztahu, který jsem měla, jsem při rozchodu slyšela, že to jednou budu mít hodně těžké, najít to, co chci. Takže jsem nabyla pocitu, že chci moc. Že chci něco nereálného. A ve finále to místo toho, abych se uklidnila a snížila požadavky, rozpoutalo ještě větší chaos a strach v mé hlavě. Protože jsem někde uvnitř sebe nechtěla ty požadavky snižovat.

No a v té sprše jsem si uvědomila, že ty strachy slábnou. Všechno to, co jsem si přála, co jsem chtěla předtím, je tu naprosto automaticky. A přijde mi absurdní, že jsem někdy měla pocit, že to někomu vyčítám, když o tom mluvím. Poznala jsem, že pokud funguje opravdu oboustranná láska, tohle všechno přichází samo. A i když tu ten strach párkrát byl (a určitě ještě přijde), ukázal se jako zbytečný, nesmyslný a neměl z čeho pramenit. Je to neskutečná úleva.

A ano, může se stát cokoliv. Vždycky. Pořád je to pro mě křehké a neuvěřitelné. Pořád jsem každý den vděčná, že mě to potkalo.

Možná jste ve vztahu, kdy jste si nejistí, mluvte a bojujte. Ale možná jste ve vztahu, kdy mluvíte, bojujete, ale stejně to nejde. Je to rok a já vím, že jsme bojovali oba, ale byli jsme na pokraji sil. Je těžké si to přiznat, ale čím dříve budete upřímní k sobě, tím dříve potkáte to pravé. Také jsem tomu nevěřila. A pokud jste teprve před budováním vztahu a víte, že nemůžete tomu druhému dát to, co si přeje, že vás to děsí, že vás to bude stát víc, než jste si jistí, že zvládnete, popřemýšlejte, zda tomu druhému víc neublížíte, když bude žít v naději, že to jednou bude lepší. Až se stane to a to… slovo až do pravé lásky nepatří.

Jsou pryč… ty “zbraně”, ty “duše”, co mě trápily… A trvalo to 4 roky. Děkuji Ti! A prosím, nenechejme je nikdy vrátit.

 

Rok na distančce…

Dnešní článek je trochu jiný, ale poslední týdny jsem toho všeho zase tak plná, že mi možná pomůže se z toho vypsat. Tak jako dřív ze všech svých trápení. Budu totiž psát o práci, čemuž jsem se dost vyhýbala.

Dneska je to rok, co jsem přišla z dětmi z hudebního vzdělávacího pořadu a viděla zástupkyni s pohledem, který jsem nikdy dřív neviděla. A řekla, že zavírají školy. Ve sborovně nastal chaos, protože jsme měli tolik otázek, na které nikdo neznal odpověď. Pamatuju si, jak kolegyně nepříčetně kopírovala pracovní listy na doma, druhá vyjmenovávala témata a říkala, že nic nemůže vynechat. A já jen řekla dětem, zda všichni znají svá hesla na mail, protože jsem nevěděla, co jiného dělat a doufala, že opravdu jde jen o těch 14 dní.

Během března jsem prožívala nejhorší pracovní pocity. Nevěděla jsem, co mám dělat a pořád hledala cesty. A hledám je dodnes. Možná víc než cesty, jsou to teď obměny, aby je to ještě bavilo. A dneska je to rok. Rok od poslední “normální” hodiny. Měla jsem hudebku a úplnou náhodou to opravdu byla ta nejlepší hudebka, kterou jsem zažila.

Upřímně přestávám věřit tomu, že se letošní školní rok vrátíme do lavic v běžném režimu. Přestávám věřit tomu, že budu moct dělat svou práci tak, jak ji mám ráda. A tolik věcí mi chybí.

Chybí mi děti. Jejich energie, nálady, jejich mimika, smích. Nedokážu vysvětlit, jak je odlišné to teď je. Pochopí to jen učitelé. Když vejdete do třídy, podíváte se na ně a víte. Víte, jestli mají dobrý den nebo ne, jestli se dneska zasmějete nebo to bude dřina. Teď se připojíte a je to vždycky dřina, protože ta energie mezi námi není. Nemůže být. Kameru si zapínají pravidelně 3-4 děti a když vidím, že se občas usmějí, je to nejkrásnější chvilka, kterou v online hodinách zažívám.

Chybí mi kolegové. Máme ve škole skvělý kolektiv a opět, kdo učí, ví, jak moc je to důležité. Tady je to ale jiné. Smějeme se každý den. Podporujeme se. Objímáme, když je to třeba a NIKDY NA NIC NEJSTE SAMI. Cítím podporu nejen jich, ale i vedení. Vymýšlíme výlety, kulinářské soutěže, tematické dny. A sama cítím, jak to opadlo. Ty chvíle, kdy jsme mohli učit, už nebyly takové. Ten stres a strach z toho, co může kdykoliv nastat, nás ovládl.

Chybí mi volnost. Dovolit si udělat jinou hodinu. Dovolit si hodinu slohu, kde si budeme povídat a trénovat tak argumentaci, aniž by to věděli. Dovolit si hodinu literatury, kdy si lehneme na koberec a celou hodinu potichu čteme. Dovolit si pustit film a další hodinu o něm mluvit. Teď mám pocit, že musím každou minutu využít na maximum. A i tak vím, že většina nedává pozor.

Chybí mi energie. Jsem unavená z toho řešit, proč se nepřipojují, proč nedělají úkoly, proč nedávají pozor, když je vyvolám. Nemám energii říkat minimálně pětkrát, na jaké straně jsme, nemám energii je třikrát vyvolávat a dělat, že jim věřím, že zrovna nešel zapnout mikrofon, že jsem se zrovna sekla… a poslouchat od těch nepohotových, že museli jít pomoct mámě, že museli jít na záchod, pustit psa ven, jít se napít nebo hledat učebnici.

Chybí mi moje práce strašně moc. Věci, které jsem považovala za běžnou samozřejmost. A přiznávám se, že kvůli tomu občas pláču. Bezmocí a steskem. A pokud tohle čte nějaký učitel, vím, jak vám je. A vím, že všechno, co ostatní říkají, jsou jen utěšující kecy, ale dokud nebudeme zpátky před tabulí s dětmi a bez roušek, nebude nám nikdy dobře.

HAPPY vALentIne’s day!

Jak to já mám s Valentýnem? Nikdy jsem nebyla jako na trní, co se jako 14. února stane, ale na druhou stranu ráda daruju čokoládu, nějakou sladkost, uvařím něco dobrého. Myslím, že to rozhodně nijak neprožívám, ale ani nepatřím k těm, co to odsuzují jako americký svátek a podobně. Pamatuju si Valentýn už od dětství, dokonce jsme si s jednou kamarádkou posílaly poštou Valentýnky, protože bydlela daleko. To mi vlastně ukázalo, že to není jen svátek lásky jako takové, ale i to, že máte někoho rádi.

A protože se mi posledních pár týdnů honí hlavou několik věcí, za které bych chtěla poděkovat, kdy jindy je poslat do světa, než právě dnes. A když je ten Valentýn, nechám jich tu rovnou 14.

  1. Děkuji, že je s tebou domov opravdu domov.
  2. Děkuji, že sníš všechno, co uvařím.
  3. Děkuji, že mi každý večer zahříváš nohy.
  4. Děkuji, že mi nosíš dobrůtky.
  5. Děkuji, že mě ráno pohladíš.
  6. Děkuji za parkovací místo, abych nemusela odmetat sníh.
  7. Děkuji, že na všechny mé strachy máš odpověď, že to zvládneme.
  8. Děkuji, že i přesto, že jsme pořád spolu, nepřestáváme dělat, co nás baví.
  9. Děkuji, že se mnou hraješ hry.
  10. Děkuji, že máš rád lidi kolem mě.
  11. Děkuji, že si vždycky najdeme seriál, na který budeme koukat, a je to naše hezká tradice.
  12. Děkuji za to, že mi říkáš, že se ti líbím.
  13. Děkuji, že jsi tu vždycky pro mě. S čímkoliv, co potřebuji. A často ještě dřív.

14. Děkuji, že mi plníš sny. Všechny.

Samolepková spoušť z Aliexpressu

Tak. Na instagramu jste si odhlasovali podrobnější povídání o objednávce z Aliexpressu. A tak vzniká první článek do sekce diář a já tím propojuji blog a instagram. Tak nějak se totiž stalo (a já ani nevím jak), že se tyhle dva světy žijí každý jinak. Blog mými myšlenkami. Instagram diáři, samolepkami, tvořením a plánováním. A já si řekla, že to letos trochu pozměním.

Všechno to začalo celkem nevinně akcí 11.11., která na Ali bývá. No…finální částka byla samozřejmě o moc větší, než byla má představa, ale pořád se to prostě občas vyplatí.

Problémem je, že samolepky, ačkoliv byly objednané 11. listopadu, přicházely opravdu s velkým zpožděním. Trvalo to tedy opravdu až dva měsíce, ale s tím se musí na Aliexpressu počítat. Jinak ale všechny vypadají jako na obrázku a jsem se všemi spokoená.

Jelikož jsem věděla, že se pouštím do bullet journalu, vybírala jsem klidně i větší samolepky a vlastně cokoliv, co mě zaujalo a napadla mě hned nějaká myšlenka, jak je v diáři použít. Tím jsou i první ze samolepek. Jsou to nápisy a pokojové květiny. A druhými jsou samolepky eukalyptu. Tak se vám určitě pochlubím, až je využiju.

Samolepky pokojovek a nápisů.

Samolepky eukalyptu (nebo něčeho takového podobného).

Dále jsem si objednala dvoje šicí samolepky. Jedny černobílé a jedny barevné, takové hodně kreslené. Jsou docela velké, takže je využiju spíše ve svém šicím poznámkovníčku, který se snažím vést a dala jsem si za předsevzetí, že si v něm udělám pořádek. Stejně tak ve střihách. Ty černobílé jsem si vybrala, protože jsem se zamilovala do listopadového kitu od fleppi, který je v podobném duchu. Musím říct, že na těch barevných mě překvapilo, že jsou tam i různé tvořicí samolepky – paleta, štětce, takže je využiji i jinak.

Černobílé šicí samolepky. 

Barevné šicí samolepky.

Kvůli plánování jsem se rozhodla rozšířit si sbírku washi pásek o nějaké tenké, protože s těmi širšími už je to s úsporou místa těžší. Těch slabý
ch zrovna moc nemám, tak jsme zvolila námořnický motiv, kde je jich i pár univerzálnějších. Lepí se s nimi hezky. A musím říct, že drží i lépe než některé z papírnictví, které musím často přilepovat i lepidlem.

Tenké washi pásky

Tyto samolepky mám pro kolegyni výtvarkářku, protože Vincent je její oblíbenec. Opět jsou dost velké, tak snad je využije.

 

Samolepky Van Gogh.

No a jako poslední tu mám ty nejrozkošnější samolepky. Musím říct, že jsem z nich nadšená nejvíc. Jsou moc krásně malované. Vybrala jsem zvířátka, jednorožce a lesní samolepky. Nejkrásnější jsou právě ta lesní zvířátka. Tady musím říct, že samolepky vypadají i lépe než na fotce.

Zvířátkové samolepky.

To byla tedy moje samolepková smršť z Aliepresssu a ráda bych řekla, že tím jsem na dlouhou dobu skončila, ale v lednu jsem se vrhla na české tvůrce. A o tom příště. A více podrobně.