Archiv autora: Ali

Když skartuješ mosty…

Stěhování. To je ale věc. Když jsem se stěhovala poprvé, vlastně už ani nevím, jak to probíhalo. Byla jsem dost mimo, plná slz, zoufalství a strachu, že dělám největší chybu svého života, ale zároveň ve mně byla nějaká zvláštní naděje, že se stane něco, díky čemu nám oběma bude lépe.

A teď to není od lásky, ale za láskou. Proto mě překvapilo, že se objevil i smutek. Vlastně ho pořád nedokážu definovat. Je to kapka strachu, kapka nostalgie a kapka dojetí, že jsem to zvládla. Psala jsem kamarádce, že mě překvapilo, jak špatně nesu životní změny. Jí to rozesmálo, protože ji překvapilo, že mě to překvapilo. Někdy vás mají ostatní opravdu přečtené víc, než se máte vy sami.

Ta změna je ale zároveň výzvou začít novou kapitolu a já jsem každým dnem překvapenější, jak hladce to jde. Jak i přes to všechno, že rveme dva byty do jednoho, nic neříká. Jak i přesto, že vidí, jak jsem z toho rozhozená, mě obejme. 

Když jsem se stěhovala předtím, vzala jsem prostě bedny se svými věcmi a někam je dala. Teď jsem ale musela vzít do ruky každou věc a rozhodnout se, jestli ji potřebuji, nebo jestli chci, aby byla se mnou. A přesně jak říká Marie Kondo, nejhorší a vlastně i nejbolestnější byla krabice nostalgických věcí “na památku”. Bylo tam všechno. To, čím jsem kdysi byla. Všechny naděje a odhodlání, které jsem do každého předchozího vztahu dala. Fotky, dopisy, adventní kalendář s 24 vzkazy pro mě… o tom jaká jsem, o tom, co na mě miluje…  Je neuvěřitelné, jak se o sebe dokážeš postarat… Není to neuvěřitelné, nic jiného mi nikdy nezbylo. Vždycky to rozhodli za mě. Nedali mi jinou možnost. A já se ztrácela každým dnem. A až teď zjišťuju, že je v pořádku se občas nestarat, protože vedle vás je někdo, kdo vás v tom konečně nenechává. A já se poprvé po čtyřech letech nadechuju a najednou se nemusím bát si říct o pomoct nebo sdílet svoje trable. Ještě mi to chvíli potrvá, ale neskutečně si toho vážím. Nerada se vzdáváš… ano, svých snů, svých plánů, ale někdy je na čase se vzdát – vzdát se minulosti. Takže bylo na čase spálit mosty, vzdát se těch vzpomínek. Místo pálení nastoupila skartovačka a já se bála, jestli mi nebude smutno, že jsem to všechno tak jednoduše zahodila, protože nikdy předtím jsem to neudělala. A není, tohle je jiné. A stačí tak málo.

Stačí, že mě ráno budí pohlazením po tváři, protože ví, že mi v noci nebylo dobře. A vzpomínky jsou pryč. Protože vím, že teď si vytvářím ty nejkrásnější a moc se těším na další.

 

Nejpodivnější rok našich životů

Na rok 2020 nezapomene asi nikdo z nás, a proto jsem se rozhodla, že napíšu něco, co normálně nedělám. Bilanci tohohle roku. Nejzvláštnějšího a nejpodivnějšího. Pro nás pro všechny a pro mě o něco víc.

Vlastně mě k tomu inspirovala i Míša se svou clipbook výzvou, kterou jsem poctivě plnila celý rok. A protože jsem typ, co si rád vše zaznamenává a fotí, aby se k tomu mohl vracet a vzpomínat, vlastně jsem ráda, že tenhle rok někde zaznamenám, protože událostmi vydal za pět let, a to i přesto, že jsme skoro nic dělat nemohli (nebo právě proto?).

Ještě klidná zima

Hned na začátku roku jsem se poprvé projedla Českými Budějovicemi a zopakovala jsem si to hned na začátku července. A zase se těším na příště. Byla jsem na výstavě Malého prince – sama. Tam už mi vlastně došlo, že jsem už opravdu sama, i když vedle sebe někoho mám. Měli jsme poslední dvě taneční vystoupení, i když jsme v tu chvíli netušili, že jsou poslední. Splnila jsem si jeden ze svých snů a byla na kurzu kaligrafie. Zažila jsem krásný den, kde třešničkou na dortu bylo divadelní představení Malý princ. Bylo to vlastně naposledy, kdy jsme si spolu tak moc užili den. Takhle bych mohla pokračovat s každým dalším měsícem, ale tenhle rok byl tolik jiný, že i tohle povídání bude jiné…

Narozeniny – nejzvláštnější v mém životě. Stejně jako tenhle rok. Jsou plné hořkých vzpomínek i snahy vidět to dobré. Ten den už jsem věděla, že jsou věci, se kterými nemůžu já už udělat vůbec nic. V ten den mi vlastně nejkrásněji popřál ten, kterého jsem o půl roku později poprvé a naposledy políbila. A díku tomu jednomu polibku pochopila spoustu věcí.

Nejdelší jaro

Když si od března do června projedu fotky v mobilu, nebo si vzpomenu na nějakou událost, sevře se mi břicho. Během tří týdnů se mi zhroutil celý svět. Práce z domova, strach vycházet, úzkost. A ve chvíli, kdy jsem to nečekala, rozchod a ta nejhorší bolest. Myslím, že mě ještě nic takhle nesrazilo a asi o tom nedokážu psát, protože i teď, když už je po všem a já cítím, že v klidu dýchám, vím, že mě to ovlivnilo a způsobuje to tolik mých strachů. Jen ti, které mám blízko sebe a kteří se mnou opravdu prožili poslední tři roky, dokážou snad trochu chápat, jak může rozchod někoho tak zadupat do dna. A možná mohou i chápat, proč mi tak dlouho trvalo zvednout hlavu.

Takže i když se dny vlekly, i když bych o tomhle dokázala psát na tisíc stran, nemůžu se k tomu vracet. Chci to totiž zadupat někam do nejvzdálenějšího koutku v mojí hlavě. Zapomenout to nechci, díky tomu si totiž vážím toho, co mám teď.

Léto, co určitě nemělo jen tři měsíce

Jelikož se na jaře můj život zastavil a v létě jsem konečně začala pomalu žít, snažila jsem se do něj narvat co nejvíc zážitků. Procestovaly jsme s kolegyní a jejími dětmi kus Polska, což byl jeden z nejkrásnějších zážitků tohohle roku. A zjistila jsem, že dokážu zase něco cítit k někomu druhému. A i když to byl vztah, který nevyšel, jsem ráda, že přišel. Začala jsem se zase usmívat a pochopila, že na všechno nemusím být sama.

A protože jsem v létě šla do všeho naplno, hodně mě překvapilo, když jsem díky úrazu musela zpomalit na minimum. Byl to první vážný úraz v mém životě. První strach o to, jestli budu moct fungovat jako dřív. První šílená fyzická bolest. Ale taky neskutečná vlna pomoci a pochopení od mých přátel. A vím, že  i tohle mělo do mého života přijít. Protože od sprna jsem si začala uvědomovat, že všechno má svůj čas. Všechno. A něco prostě nejde uspíšit. Musí to přijít samo. A přišlo. Uzdravení ruky i duše.

Překvapivý podzim

Nikdy jsem neměla ráda podzim. Všechno se táhlo, byla zima, ale žádný sníh… takové období nic moc. Ale tenhle podzim nabral jiný směr. Tenhle podzim jsem potkala to, v co jsem už nevěřila, ve chvíli, kdy jsem to absolutně nečekala. Po tolika letech vím, co je láska. Poprvé vím, co je intenzivní láska bez ale, bez podmínek, bez hádek, ale zato plná smíchu, touhy, klidu, bezpečí a pocitu, že vše je přesně tak, jak má být. Celý říjen jsem chtěla bdít víc než spát.

Rok 2020 přinesl do celého světa změnu, strach a neskutečné omezení. Mně přinesl bolest, změny a odhodlání. A zároveň neskutečně úžasné zážitky, nové výzvy, spoustu splněných snů, krásné léto a ten nejkrásnější podzim.

Přinesl mi tebe… a to znamená, že někdy se vánoční přání plní už v říjnu…

Roku 2020 děkuji za vše, posunul jsi mě o mnoho dál, než jsem si doteď vůbec uvědomila.

Tak přeju si jen, ať najdu klid…

Už asi třikrát jsem chtěla začít tohle všechno psát, ale nějak to nejde a zároveň mě to vnitřně ubíjí. Víte, jak já umím být chytrá, když radím druhým, když radím tady. Ale přitom tam uvnitř mám pořád strachy a myšlenky, co mi dokážou zkazit i tu nejkrásnější chvilku.

Nenávidím je za tu nejistotu, kterou ve mně vypěstovali. Nenávidím, i když vím, jak silné slovo to je. Ale je to můj pocit. Moje hlava. Moje pochyby. Moje strachy. A nenávidím sebe zato, že tohle připouštím. Že se o nás bojím. Že nechám tu nejistotu ve mně zase vylézat. Není to jako předtím. Dřív jsem měla strach a věděla, že to, co se děje v mých vztazích, není správně. Teď vím, že je to to nejsprávnější, co jsem kdy zažila, a bojím se, že o to přijdu.

Chvilky, které jsou pro většinu samozřejmost, jsou pro mě něčím novým. Řekl mi: ” Ale tohle je normální, lásko.” Není. Nic z toho, co dělá, říká, plánuje, pro mě není normální. Je to podruhé, co se mnou někdo chce opravdu žít. Už nevím, jaké to je. Už nevím, jaké to má být. Takže to pro mě není normální. A učím se tomu všemu věřit. Každý den si totiž aspoň jednou řeknu, že to, co se děje, je neuvěřitelný. A nikdy vlastně nechci, abych tyhle chvíle brala jinak.

Děkuju za ten klid, co mám. Za všechno to naše normální. A slibuju, že s tím rozbitým uvnitř mě bojuju. Ze všech sil! Protože teď mám konečně důvod. A protože teď je to, doufám, poprvé v mém životě, kdy vím, že je to jen zbytečná nejistota uvnitř mě, kterou tam vypěstoval někdo jiný. A je už na čase, aby odešla.

Jsem tak ráda, že ty tvoje oči už jsou veselý…

Tohle mi přistálo ve zprávách na instagramu spolu s odkazem na příspěvek nereálné_realistky. Když jsem si to četla, plakala jsem. Viděla jsem sebe v dubnu, jak jsem potřebovala vědět, že jednou to bude dobré. Že ty oči budou zářit.  A tak jsem najednou potřebovala vypsat svoje myšlenky. Opět trochu zmatené, ale zároveň plné naděje. Snad i pro vás.

 

@nerealna_realistka

Pak jsem to četla podruhé a viděla jsem sebe celé předchozí tři roky. Věděla jsem, že mě to ničí, ale nikdy jsem si asi neuvědomila, jak moc mě ty roky lámaly. A jak moc mě zlomil začátek tohohle roku. Bolest, která se vrývala čím dál víc do mě každým dnem, každým nesplněným očekáváním, každou hádkou, každou další absurditou, která se stala. Ta bolest mě ale ničila i potom, protože ona bohužel nikdy jen tak nezmizí mávnutím kouzelného proutku. I když je vám sebekrásně. Protože ta bolest ve vás vypěstuje strach.

I když jsou ty oči veselé, i když je mi tak, jak mi nebylo už roky (možná nikdy), pořád je tu ohromný strach. Vyplouvá na povrch nečekaně a já se ho bojím. Takový začarovaný kruh. Bát se strachu. Přejde to někdy? Věřím, že ano, ale bude to stát spoustu mojí práce a odhodlání a spoustu jeho trpělivosti.

Když jsem si ten profil prohlížela, našla jsem tohle:

@nerealna_realistka

Ano, konečně to vím, že jsem udělala vše a že mě to vyčerpalo.Odpustit si to neumím. Nechala jsem to zajít moc daleko. Tak daleko, že se pořád bojím. Snad jednou, až ten strach odejde. Až budu věřit, že tohle všechno je opravdu skutečné, že se to opravdu jednou může dít i mně a až budu věřit, že na mě za rohem nečeká další pád.

Moc vám přeji, abyste si odpustili vše, co nevyšlo. Moc vám přeji, abyste našli sílu nenechat si ubližovat. Abyste nečekali na změnu, o které víte, že nepřijde. Udělejte ji vy. A já vím, že to bolí, že vám bude hrozně, že budete plakat, že budete doufat, že se všechno vrátí zpátky… ale myslete na to, že jednou ty oči už nebudou smutný. A budete na sebe hrdí. Věřte mi.

Přijde to samo, ani to nebudeš čekat…

To je ale kýč, co? Tyhle věty jsem nesnášela. Vždycky, když mi někdo řikal, že to přijde nečekaně, v duchu jsem protáčela oči a zuřila. Stejně jako: On tam ten pravý někde čeká. Už jsem na to odpovídala, jestli má ten dotyčný nějakou křišťálovou kouli nebo co?

A odpověděla jsem to i jemu, když mi psal, že za chvíli to přijde samo, ani to nebudu čekat... A myslím, že ani on, když tohle tenkrát psal, netušil, že to bude ON. A přitom jsem ho měla vedle sebe tolik let.

Věřte. I když je to třeba teď těžké. I když už nemáte sílu, energii. I když už jste několikrát spadli na dno. Kdo je tu se mnou dlouho, ví, že jsem se trápila tolik let. Tolik smutku, když jsem byla sama a tolik bolesti, když jsem sama nebyla. A neustálý strach. Vím, jak se vám dostane pod kůži a nejde se toho zbavit. Tu bolest i strach tam pořád mám i já. Ale s ním mizí a já jsem tak moc vděčná, že z toho občas i pláču.

Strašně moc bych chtěla psát o všem, co cítím, ale je to tak intenzivní, tak plné, tak krásné, že si to chci schovat v sobě. Držet to a nepustit. Nezakřiknout. A jen děkovat.

A dneska jsem to všechno najednou slyšela v té nejstarší písničce…

I could stay awake
Just to hear you breathing
Watch you smile while you are sleeping
While you’re far away and dreaming
I could spend my life
In this sweet surrender
I could stay lost in this moment forever
Every moment spent with you
Is a moment I treasure

Nerada usínám dřív, protože nechci, aby mě spánek připravil o chvíle s ním. Miluju, když si v noci povídáme, vyprávíme a nacházíme další věci, co máme společné.

I don’t wanna miss one smile
I don’t wanna miss one kiss
I just wanna be with you
Right here with you, just like this
I just wanna hold you close
Feel your heart so close to mine
And just stay here in this moment
For all the rest of time

Objetí, které mě dostalo už první večer. To objetí, kdy všechno mělo smysl. Každé objetí, díky kterému se okamžitě cítím lépe. V bezpečí. Klidná. A hlavně… milovaná.

Don’t wanna close my eyes
I don’t wanna fall asleep
I don’t wanna miss a thing

Ne, nechci…

 

Chci si pamatovat…

Chci si pamatovat všechny ty maličkosti, které pro mě rozhodně nejsou maličkostmi. Ty, díky, kterým se usmívám. Chci si pamatovat každou vteřinu posledních dní. Chci si pamatovat pocit, který mám. Chci si pamatovat tu vděčnost. Chci si to pamatovat a vyvolat, až přijde první hádka, první slzy a vztek. A strašně jsem to potřebovala napsat, abych se k tomu mohla vrátit, až se jednou naštveme, i když vím, že je to teď ještě úplně bláznivé psát.

Chci si pamatovat naši první pusu, kdy přesně na vteřinu našeho loučení začalo pršet. (A žádný letní romantický déšť, ale podzimní studený, který nás nenechal si říct víc než dobrou noc.)

Chci si pamatovat první kytku, kterou mi dal. V autě. Nečekaně při tajným výletě na procházku.

Chci si pamatovat první usínání a probouzení vedle něj.

Chci si pamatovat, když mi poprvé napsal sladké sny, i když doufám, že si to budeme čím dál častěji říkat.

Chci si pamatovat chvilky, kdy jsme si říkali své špatné vlastnosti ve strachu, že toho druhého odradíme. A odhodlání, že se to nestane.

Chci si pamatovat, když mi poprvé řekl miláčku a šmoulo.

Chci si pamatovat pondělní pocit, když jsem mu při odchodu do práce dávala pusu a on zamumlal z pod peřiny: Ty jsi moje láska

Chci si pamatovat náš první opravdový homeoffice.

Chci si pamatovat, jak mě lechtá vousy.

Chci si pamatovat náš proválený den u seriálu, protože nám nebylo dobře.

Chci si pamatovat, jak jsem se kousala do rtu, abych neřekla, co všechno k němu cítím, protože jsem úplný blázen, když to cítím teď.

Chci si pamatovat, že všechno tohle existuje. Že on tu je. A i kdyby se stalo cokoliv, děkuji za každou minutu, kdy tenhle pocit zažívám. A prosím, ať už trvá navždy….

Protože mám vážně pocit, že jsem celý život čekala na Tebe…

Když ti život dá citróny, udělej z nich citronádu

A někdy to chvilku trvá. Někdy prostě mačkáte ty citróny půl roku a máte už mozoly. A přesně ve chvíli, kdy už jsem měla pocit, že už mačkat nemůžu, že prostě budu mít pořád a navždy kyselý život, se to všechno změnilo.

Píšu o tom proto, že jsem vždy o všechno strašně bojovala. Nechtěla jsem věci a hlavně vztahy vzdávat. Ale teď jsem cítila, že na víc už nemám sílu a vzdala to. A překvapivě jsem se neuvěřitelně nadechla. Takže vzdát se něčeho nemusí být ten špatný krok. Přesně, jak vám všichni říkají, že všechno přijde, když na to nebudete tlačit. Najednou všechno dávalo smysl.

To, že se musím odstěhovat, protože je čas začít někde jinde, ve svém. To, že se musím odtrhnout od všeho, co se nepovedlo, protože přeci už vím, že to nikdy na podruhé, potřetí, poosmé nefunguje. To, co se mi stalo s rukou, protože jsem se měla naučit, že není všechno hned, ale zároveň, že když zabojuju, zvládnu i nepříjemné věci. A tak se stalo, že jsem se plnou silou odrazila a začala si uvědomovat sebe a to, že jsem sama se sebou spokojená.

A tohle je rada, kterou pro vás mám, jestli je zrovna něco špatně. A určitě ji znáte. Určitě vám již už někdo řekl. A je to težké, ale funguje to. Jako první věc, kterou musíte udělat, je to přijmout. Přijmout to, že teď je prostě všechno na nic. A že budete chvíli nepříjemní, smutní, naštvaní, odevzdaní. Protože na to máte právo. Přestaňte hrát, že je to dobré. Přestaňte bojovat o něco, co nemá smysl. Jenom prostě dál žijte, protože jinak to nejde. A je jen na vás, jestli si ty dny budete snažit zpříjemňovat nebo budete fňukat. A obojí je v pořádku.

Rada číslo dvě – nikdy v tom nejste sami. Mám kolem sebe tolik lidí, kteří mi pomohli. Už jsem o tom psala, že mě pevně drží, abych nespadla. A je důležité si to uvědomit, vidět to, být za to vděční a věřit, že jim to jednou vrátíte. A k tomu budete potřebovat být silní zase vy.

A poslední radou je – nevysvětlujte těm, kteří nechtějí poslouchat. Zbytečně to vysiluje vás a vlastně i je. Ubližujete sobě i jim. Zkuste něco prostě občas pustit a nechat být. Někdy i to je to správné řešení.

A možná přijde překvapivě to, co u mě. Najednou všechno zapadne a vy budete mít sílu jít dál. Držím vám palce.

Můj milý O., děkuji ti, že jsi mi řekl, ať si prostě jen užívám života. Ty jsi mi to vlastně neřekl, ty jsi mi to nařídil a já konečně pochopila, že jinak se v tom budu utápět navždycky. Takže děkuju, že jsem začala žít. Tobě, sobě i těm, díky kterým to všechno jde.

I think I’ve seen this film before…

…and I didn’t like the ending

Tahle písnička mě teď totálně dostává. Jmenuje se Exile a překvapivě jsou tam naprosto skvělí Bon Iver a Taylor Swift, kterou jsem zase za nějak extra úžasnou nepovažovala. Co mě ale úplně dostalo je ten text, takže si to rovnou najděte i s překladem. Protože když jsem to našla s překladem já, tak jsem se našla snad v každém slově. Ovšem musíte být stejně ujetí na písničky jako já, že.

Nedávno jsem tu psala o tom, že náhody, které se mi poslední dobou dějí v životě, jsou fakt už divné. No jsou. Napsala jsem článek o tom, že jsem v mém bytě doma a pak jsem tu dopíjíc to víno přemýšlela, jak jsem si to vypiplala. Jak to vypadalo předtím a jak to vypadá teď a říkala si, co ještě chci změnit. Druhý den jsem tu měla návštěvu a strašně jsme se shodovali, jak je ten byt vlastně skvělý. A byla jsem na sebe hrdá.

Den na to jsem zjistila, že se musím nejpozději v březnu vystěhovat. A i když jsem o tom nechtěla s nikým mluvit, než to vstřebám, tak ta řešící Alička ve mně začala okamžitě jednat a hledat možnosti. Jenže hned po tom, co jsem projela všechny inzeráty, domluvila si schůzku s finančním poradcem a vymyslela plán, jak vykradu banku, se ve mně ozvala ta druhá. Ta, co ke mně mluvila už v dubnu. Není čas, abys tady nechala všechno být a odjela? A nejlíp co nejdál to jde?

A ten hlásek je tam slyšet čím dál tím víc a já mám vlastně strach ho poslechnout, protože člověk před tím, co má v sobě, stejně neuteče.

A mám strach ho neposlechnout, protože mám pocit, že víc točit v kruhu už se snad ani nemůžu. Zvlášť po tom, co jsem v sobotu prožívala stejné chvíle jako před třemi lety. A jsem úplně stejně vyděšená. A stejně tak jako tehdy nevím co říct, udělat, jak se rozhodnout…

I think I’ve seen this film before…

…so I’m leavin’ out the side door.

 

 

Abyste ji nemuseli hledat…

23. září – Happy New Year

23. září 2016 – první noc v novém bytě. Na gauči, skoro bez nábytku. Bezmoc a samota a zároveň velké odhodlání. Druhý den už jsem mu volala, že tu nedokážu být sama, i když jsem od něj potřebovala utéct. O půl roku později jsme oba u soudu řekli ano.  Jeden z nejhorších dnů mého života.

Toho 23. září ale začal nový život. Vlastně to do teď odděluji – život před tím a teď. Život brunety a blondýny. Manželky a svobodné holky. Život milované a život nemilované.  Jako by to byly dvě odlišné holky. Životy s úplně jinými problémy.

To září je pro mě nějak osudové. Je to pro mě to samé jako pro ostatní 1. leden. Už od dvou let, kdy jsem nastoupila do školky (ano, brzo, já vim, ale nějak to tenkrát ukecali), žiju v tom, že pro mě nový rok začíná v září. V září jsem vždycky odstátnicovala. V září jsem měla autonehodu, kdy jsme se se ségrou znovu narodily. V září jsem začala učit a potkala ty nejbáječnější děti a naučila se toho tolik vlastně já sama. V září jsem se odstěhovala. V září jsme se tenkrát tajně v noci v lese znovu políbili a já věděla, že to jen tak neodešlo. V září jsem si koupila auto. A letos v září jsem se znovu rozbila…

a tak tedy…

23. září 2020  – nevím už ani kolikátá noc, ne v bytě, ale doma. Nalila jsem si dvojku vína, i když sama piju opravdu málokdy. Mám za sebou stejně náročný půlrok jako byl ten první. Možná dokonce náročnější. A možná to říkám hlavně proto, že posledních pár dnů už melu z posledních sil. Bohužel. V pondělí mi to dalo moje tělo jasně najevo. Naštěstí mám kolem sebe ty nejlepší přátele, kteří mě teď drží ze všech jejich sil, abych nespadla. A já doufám, že už najdu něco, co mi pomůže chtít vylézt nahoru.

Ale sakra… trvá to už čtyři roky…

Na každý hrnec se najde poklička

Tohle rčení mi řekli dva lidi nezávisle na sobě během dvou dnů.

První z nich byl komentář na instagramu u jedné starší fotky. Energii mi to dodalo hlavně v tom, že i dotyčná tu pokličku našla hodně po třicítce. Protože to, že mi něco utíká, je pro mě největší tlak v mojí hlavě. A často mě tlačí někam, kam vlastně nechci. A podruhé jsem to slyšela od mého nejlepšího kamaráda, když mě vezl z nemocnice.

Za poslední dva dny jsem si o sobě poslechla dalších mnoho slov, která bolela. (Tolik, že i tenhle článek je po jednom dni přepsaný, což jsem nikdy předtím neudělala.) A tak se holt musím zase zvednout a smířit se tím mým těžkým životem, co mě čeká.

A když nad tím tak přemýšlím, tak možná radši chvíli počkám, jestli ta poklička opravdu někde není, nebo jestli prostě někdo nechce tou pokličkou být i přesto, že se to v tom hrnci vaří a šíleně bublá.

A tak i když už necítíte žádnou energii, když už po několikáté slyšíte, že očekáváte moc, když chcete něco, co se vám nedostává, když už jste vlastně vzteklí sami na sebe, nadechněte se a věřte jako já. Do teď jsem to cítila jako, že jsem něco vzdala, ale ono je to naopak. Nevzdávám svůj sen o tom, že budu šťastná…

Nevzdávejte to ani vy! A pokud cítíte, že je něco špatně, nejdřív se pošťourejte v sobě, a když si budete stoprocentně jistí, že nechcete nic nereálného, bojujte o to. Protože každý si to zasloužíme…

Jistěže se to děje v tvé hlavě, Harry. To ale neznamená, že to není skutečné…