Archiv autora: Ali

Od očekávání k přijetí

Četla jsem o momentu klapnutí. Přijde to, když se snažíte ve vašem životě něčeho dosáhnout, ať už jsou to uklízecí návyky, najít vysněnou práci nebo něco, co se nedá tak úplně popsat jako u mě, a najednou cítíte, že se něco přepnulo a vy víte, že teď je to ono.

Celý ty tři roky jsem na to čekala. Až poznám, že se hrabu nahoru. Naivně jsem si myslela, že to přijde s jiným vztahem. No, nepřišlo, naopak. A s Koblihou mě to první měsíc vystřelilo až nad mraky, jenže ani to není normální, takže dopad zpátky bolel.

Myslela jsem, že přesně tohle chci. A nejsem jediná. Ale nechceme raději jistotu, že někdo usne vedle nás, než neustálé motýlky v břiše? Nechceme raději klidný večer, který třeba proběhne při pár větách, než neustálé kontrolování mobilu, jestli vám někdo odepíše?

To bylo první klapnutí. Že opravdu vše má svůj čas. A i když vím, že tenhle vztah má trhlinky, musím pracovat i sama na sobě.

Druhé klapnutí přišlo včera. Možná to bylo tím malým zeleným pivem, možná tím, že jsem je poprvé po tom roce viděla spolu. (A to bydlíme na fakt malém městě.) Celý ten rok jsem se toho bála. A ono nic. Jen štěstí, že to dopadlo takhle. Že vím, že jsem v té správné náruči. U někoho, kdo si mě váží. Kdo mě nechá si vzít na sebe, co mám ráda, kdo mě nechá si učesat culík nebo nosit boty, které jsou mi pohodlné. Víte, mohla bych o tom psát dlouho, ale také to občas čte někdo, kdo ho zná a já nechci, aby se to dozvěděl. Ale prosím vás, holky, nedělejte to. Neměňte pro každého svou osobnost. Ano, každá z nás se mění, když má nový vztah a do jisté míry je to v pořádku, ale teď s odstupem času vidím, že jsem se sebou nechala opravdu hodně manipulovat a dělala věci, které opravdu hraničí se soudností.

A třetí klapnutí přišlo nechtěně, ale tak nějak díky němu všechno zapadlo. Myslím, že už si plně uvědomuju, že můj rozvod prostě musel přijít. Přišel by i bez Koblihy. I bez těch zpráv, které jsem našla na facebooku. A asi i bez toho ticha, co doma bylo stále častěji. V létě jsem napsala článek, ve kterém si přeji, aby vše mezi námi bylo už vyřešené. Není a vypadá to, že ještě dlouho nebude.

Jenže… já to vše, co se mi stalo v posledních třech letech, přijala. A přijímám i ten boj vydrápat se zase nahoru. A přeji si šťastnou cestu!

And I don’t care if I sing off key
I find myself in my melodies
I sing for love, I sing for me
I shout it out like a bird set free

PS: Možná je to ale všechno jen tím, že si mi teď stýská… :) A až mě naštve, budu zase plakat na dně. Ale budu věřit, že ne.

A v těch špatných chvílích se bojím sama sebe

No.. řekla jsem, že s tím přestanu. Zvlášť, když mnoha lidem to, co píšu, přijde zvláštní, ujeté, něco, co si mám nechat pro sebe. Prosím vás, zavřete teď ten článek a nečtěte, pokud to chcete odsuzovat.

Tohle je pro mě terapie. Ve městě, kde cihla na jednom konci zná kámen na druhém, nechci jít k psycholožce a vyprávět jí o tom, proč se hádáme, proč pořád pláču a proč si pořád přijdu nešťastná.

Dneska jsem poprvé při běhání začala plakat. Dřív mi to pomáhalo, byla jsem vzteklá, občas smutná, ale nikdy jsem nezačala opravdu plakat. A věděla jsem, že potřebuji vzít notebook a nechat aspoň kousíček ze mě poslat pryč. Poslat ho vám. Abyste věděli, že nežiji žádný nastajlovaný růžový život. Vlastně je to úplně naopak.

Myslím, že už není nikdo na světě, kdo by neznal písničku Shallow. Ten text je přesně o nás dvou. Jsem ta, co potřebuje víc a pořád to někam tlačí. Potřebuju časové údaje, potřebuju cítit, že mě ten druhý člověk miluje, potřebuju to slyšet, potřebuju držet za ruku, objímat. A to jsou chvíle, kdy padám a bojím se sama sebe. Tak jako v té písničce.

A celý půl rok, možná i déle, se snažím sama sobě namluvit, že ty projevy lásky nepotřebuji. Netvrdím, že je to jeho vina. Myslím, že se jen hodně věcí v mé hlavě spojilo v jednu chvíli. Třicetiny, vzpomínky, očekávání, pocit samoty, pocit toho, že nikdy nebudu mít opravdový vysněný domov, děti a hlavně toho, se kterým se každý den zasměju. Tak dlouho jsme se spolu nezasmáli.

Uvnitř mě všechno křičí a bolí. A nevím, jak se nezbláznit a nečekat filmový konec. To slovo konec jsem totiž už řekla… Bojím se, že si to budu vyčítat, ale ta bolest byla tak silná jako nikdy a já potřebovala cokoliv, abych tu lásku cítila. A bylo ticho.

Mohla bych teď popsat tolik stran. O tom, co všechno mě tyhle rozpadající se vztahy naučily, o tom, jak věci, které na vás předtím druzí obdivují, se najednou stanou terčem hádek, o tom, jak tenká hranice je mezi láskou a strachem říct druhému svůj názor.

Neumím se spokojit. Neuměla jsem to před dvěma a půl roku a neumím to ani teď. Ale možná ten princ na bílém koni fakt neexistuje. Takže tu pohádku svého života dohraju sama. A z toho mám vlastně úplně největší strach. Jako vždy.

Takže je mi 30 a nevím, co se stane. Jestli začínám zase znova. Pokud ano, nespadnu na dno. Od dna se totiž můžete odrazit, tam už jsem byla. Já padám (zase ta písnička) ještě níž a nejspíš budu potřebovat nějakou ruku, která mě z toho bahna aspoň trochu povytáhne.

I’m falling

In all the good times I find myself longing for change

And in the bad times I fear myself

Mých 30 přání

Tak je to tu. Únor 2019, který přináší do mého života třicítku. Musím se vám přiznat, že stále nevím, jestli jsem se s ní smířila. Myslím, že spíš ne. Do 30 let jsem měla mít dítě, nejlíp už dokonce děti, dům, manžela, skvělou práci… To jsou ty plány no…Znáte to.

Celou druhou polovinu roku 2018 jsem byla tou blížící se třicítkou naprosto vyděšená. Netvrdím, že už nejsem, ale našla jsem způsob, jak se s tím lépe poprat. Napsala jsem si seznam 30 přání, které si přeji zažít, naučit, vyzkoušet – odškrtnout. Některá přání se dají splnit lehko, ale některá potřebují čas, odhodlání a lásku.

30 věcí, co chci zažít

  1. Potápět se
  2. Jet do Ameriky a vidět Universal Studia
  3. Napsat knihu
  4. Mít cestovatelský blog
  5. Jít na koncert Imagine Dragons
  6. Vidět živě krasobruslení
  7. Naučit se kaligrafii
  8. Cvičit tu jógu, kde se naučím držet na rukou
  9. Vypěstovat na zahrádce zeleninu
  10. Vybrat si vánoční stromek v lesní školce už před Vánoci
  11. Pořídit si klavír a začít na něj hrát
  12. Setřít všechna města z mapy 100 měst Evropy
  13. Navštívit Izrael
  14. Zkusit se učit další jazyk
  15. Přečíst knížku v angličtině
  16. Přečíst Projekt štěstí
  17. Zpívat na pódiu aspoň jednu písničku, která bude pro někoho
  18. Udělat si živnosťák
  19. Šít
  20. Naučit se svíčkovou
  21. Tancovat – pravidelně a nejlíp s dětmi
  22. Přestěhovat se do něčeho, co si sama vytvořím
  23. Uběhnout 5 km pod 30 minut
  24. Vidět východ slunce
  25. Upéct makronky, které budou vypadat jako makronky
  26. Domalovat londýnské omalovánky
  27. Mít králíčka
  28. Vyzkoušet skydiving
  29. Koupat se ve vodopádech
  30. Být mámou

 

Co jsem se naučila v roce 2018

Každý prosinec bilancuji, co mi ten uplynulý rok vzal a dal. Rok 2018 mi vzal mnoho sil, lásku, přátelství, občas úsměv, přinesl mi pár krátkodobých i dlouhodobých zdravotních trápení. Byl to hodně zvláštní rok plný strachu a nejistoty, ale hodně mě naučil.

Například tohle…

Když máš pocit, že ti nějaká holka leze do zelí, pravděpodobně už ti tam vlezla dávno.

Jestli jsem si myslela, že je hrozný potkávat ve školní jídelně maminku bývalého, protože pracuje ve vedlejší škole, tak omyl. Mnohem horší je potkat tam jeho novou holku. Jako studentku. Takže nic není tak zlé, aby to vzápětí nemohlo být ještě horší.

Nikdy není pozdě na to naučit se něco, co se ostatní učí v dětství. Ale musím počítat s tím, že to půjde hůř, ale stačí si najít motivaci. Když jsem v lednu stála na svahu a při jeho prvním sjíždění plakala s pocitem, že jsem nemožná, stalo se něco, co mě posunulo. Někde v sobě jsem si řekla, že to prostě nevzdám. Po cestě na vleku se vnitřně opravdu vybičovala a na konci dne jsem nechtěla jít na chatu.

Zdraví je opravdu nejdůležitější věc, kterou mám a souvisí s psychikou víc, než si myslím. Poslouchám svoje tělo a uvědomuji si, že na všechno asi nestačím sama.

Moje největší uvědomění jara/léta bylo: Přestaň lidem vysvětlovat svůj vztah jen, aby ses obhajovala. Před přáteli to dělat nemusíš.

I když se něco se začátku může zdát jako strašná nuda, protože se týká lidí starší o jednu až dvě generace, může to být ve finále jeden z nejlepších zážitků roku.

Je úžasně naplňující být součástí něčeho velkého.

Rok 2018 mi přihrál do života kolegyni, se kterou jsme během dvou měsíců zjistily neuvěřitelné věci. Máme tolik společné minulosti, až je to trochu děsivé.  Všechno se děje z nějakého důvodu. Obě to máme vytetované a jako náhoda už nám to absolutně nepřijde.

Taky mi ten rok přinesl prozření v přátelství. Pravé kamarádky ví, kdy je mi špatně a proč. Napíšou, zeptají se, zajímají se. A jsem už dost stará na to dolejzat, když se někdo rozhodne se mnou nebavit z jeho vlastního důvodu, který já nemůžu ovlivnit.

Navštívila jsem za tento rok spoustu krásných míst a znova se utvrdila v tom, jak moc mě cestování naplňuje.Taky v tomhle roce padlo rozhodnutí začít o cestování psát.

To nejdůležitější, co mě tento rok naučil, přišlo až teď v prosinci. Je to rozhodnutí, že o svých pocitech musím víc mluvit, než o nich psát. Že chci víc žít, než fňukat na blogu. K tomu, abych o tomhle přestala psát, jsem si asi musela dojít. Vždy to mělo být něco, co mi pomáhá, ale to už nějak přestávám cítit. A pocit, že by to pomáhalo druhým, se ve mně také nějak ztrácí.

Nemůžu vědět, co se mi v hlavě urodí za měsíc a jestli tohle všechno zase nepopřu, protože taková jsem já, ale teď to tak cítím.

Pro rok 2019 mám jedno předsevzetí. Chci se rozhodovat sama o svém životě. Třeba se jím budete řídit také.

Krásný nový rok plný lásky a splněných přání vám přeji. (Vyjde to, je lichý a navíc je v něm 9 – moje nejoblíbenější číslo.)

10. prosinec

Je to pro mě zvláštní den. 10. prosince 2016 jsem spala u Koblihy doma. Nevěděla jsem, že je to naposledy přesně na rok. V tu chvíli jsem doufala, že všechno bude dobré. Tenkrát jsme hodně mluvili, vysvětlovali, sliboval mi…I přesto jsem se ale už na dlouhou dobu nevrátila a byla přesvědčená o tom, že už se ani nikdy nevrátím zpátky.

10. prosince 2017 jsem se tam probudila taky, nic jsme si nevysvětlovali, moc nemluvili, nic jsem neslibovala. Den před tím mi bylo mizerně. Toužila jsem být úplně u někoho jiného, ale ten zase nevěděl, co chce. Pohádali jsme se, šla jsem domu ubrečená a přišla mi smska, jestli nechci kouknout na Harryho Pottera. Jakoby věděl, že je mi tak mizerně. Dodnes nevím, proč jsem šla. Jestli to bylo z kamarádství, nebo jsem potřebovala cítit, že mě má někdo rád, nebo jsem pořád něco cítila já. Nedokážu to vysvětlit a nevím, jestli to bylo úplně správné, i když se mezi námi nic nestalo. Usnula jsem vyčerpáním na gauči u filmu, ale byla jsem nejklidnější za posledních několik nocí. Moc mi tenkrát pomohl. Ráno bylo nasněženo. Jen lehce, ale bylo. Sníh je totiž kouzelný, ačkoliv tohle kouzlo mi došlo až několik měsíců po tom.

Je o rok později. Potkala jsem tu, která teď žije v domě, který jsem před dvěma lety přestala budovat a toho, s kým jsem se před rokem tak pohádala. Oba během pěti minut. Náhoda?

Na 10. prosince 2018 hlásí sníh, i když ještě před dvěma dny bylo 10 stupňů. Náhoda?

Donutilo mě to přemýšlet, kam jsem se za ty dva roky posunula. A je to hrozný říct, ale nikam. Stejně jako před dvěma lety, stejně jako před rokem, nevím, jak budu trávit Vánoce. Nevím, co bude po nich. Nevím, jak dlouho se vydržím točit v tom kolotoči a zároveň se bojím se točit přestat. Točí  se pořád výš a výš, nemůžu vystoupit. Jedině skočit a očekávat pád, který bude bolet. A hlava se mi bude ještě chvíli točit dál. Pořád je lepší (naivnější) čekat, že ten kolotoč vypne on, dá mi ruku a půjdeme dál. Ale třeba jednou tu odvahu najdu. A v tu chvíli bude jedno, že spadnu, hlavně, že budu chvíli letět… (to je z My všichni školou povinní, seriálu mého dětství, vlastně celého mého života).

Ale nemohl bys, prosím, spíš ten kolotoč vypnout?

Tak prostě budeme šťastní!

V to já přeci doufám – odpověděl. Ale já to nemyslela jako otázku, ale jako oznamovací větu.

Nemám absolutně tušení, co bude příští rok. Ten rok mě moc děsí, protože mi bude 30. Já vím, neměla bych si z toho nic dělat. Ale pro mě jako holku, co má neustále nějaký životní plán, je najednou velkým šokem, že všechno bude úplně jinak. Musím se s tím nějakým způsobem vyrovnat a zatím nevím jak.

Ale jeden večer jsem začala přemýšlet. Přečetl si předchozí článek a zeptal se mě, jestli je to s ním vážně tak hrozné. Píšu, co cítím. Vím, že mám jiné životní hodnoty, cíle a přání. A najednou jsem cítila, že pokud s tím nic neudělám, ta tíha mě udusá.

A tak jsem si řekla, že si dovolím být šťastná.  Užiju si předvánoční čas, protože je to ten nejkrásnější čas v roce. Protože mám ve skříni dárky. Protože už jsme to před Vánoci udělali jednou a byly to ty nejsmutnější Vánoce. A já to tak nechci. Tenhle rok strašně pitomě začal a nechci, aby i pitomě skončil.

Takže, je to jednoduché. Řekla jsem všechno, co mě bolí. A i když jsem tu v minulém článku teatrálně rozhlašovala, že nechci žít v ultimátech. Jedno jsem si ale dala. A do té doby si chci užívat předvánoční čas tak jako dřív. Poprosila jsem ho o to. Že budeme šťastní. A co bude pak, záleží na něm. Aby se rozhodl, co chce, za co chce bojovat a jestli zvládne mě takovou, jaká opravdu jsem.

A čím míň logické se vám to zdá, tím více reálné to ve skutečnosti je.

Život jde dál,

lásko, musíme si zvykat,

a není dobrý na tý cestě zůstat sám,

pro jeden smutek nemá cenu stokrát vzlykat,

když má svět otevřenou náruč dokořán.

 

A, co bylo dál, jenom vítr,

po nebi se mraky honily.

A, co bylo dál, jenom vítr,

a stromy se až k zemi sklonily.

 

Vždycky si přeji, aby ty mé články nebyl jen takový výlev do světa, ale dneska to asi nic jiného není. Tohle totiž není žádná rada. Bohužel.

Už nechci žít v ultimátech

Za měsíc jsou Vánoce. Nejkrásnější svátky v roce. Jsou to dny, které byste měli strávit s lidmi, které milujete. Ale také by to mělo být naopak. Měli byste je strávit s lidmi, kteří milují vás. A tady je problém.

Láska je kouzelný cit. Něco, co vás hřeje, naplňuje. To, co vás nutí mít úsměv v srdci, který se přelívá na tvář. A to je stejné jako s Vánocemi.

Dneska jsem stála u Koblihy doma a koukala z okna a užívala si ten výhled, který mě dostal už před dvěma lety. Představovala si, jaké by to bylo s vánočními světýlky, s pečením cukroví, stromečkem a pitím vaječňáku. A uvědomila si, že je v celé té představě obrovské a děsivé prázdno. To vše bych totiž cítila jen já. Podívala jsem se na něj a v jeho pohledu neviděla nic, co by mě přesvědčilo, že to tak není.

„Udělat věc,  které se bojíme, je první krok k úspěchu.“ To řekl Mahátma Gándhí. Možná je ten první krok to, že si tu věc, které se bojíte, uvědomíte. A teď je šíleně těžké se rozhodnout, co s tím budete dál dělat.

Dostala jsem radu, abych si sama v sobě dala nějaké datum, dokdy budu vědět, co chci udělat. Jestli ucítím, že se něco změnilo. A to mě srazilo ještě víc. Na lásku by neměla být žádná ultimáta. Žiji v nich všechny vztahy a už mě to unavuje. Nechci pořád čekat, až se něco stane nebo nestane, abych si řekla: Aha, tak teď jsem šťastná. Nechci čekat na to, AŽ mi řekne, co doopravdy cítí…AŽ sebere odvahu a popere se se svými strachy… AŽ aspoň něco z toho, co mi šeptal do ucha, bude pravda…AŽ

A pokud to někdo tak máte, vykašlete se na to. Nic se nezmění, když to AŽ přijde. Naopak. Přijde další AŽ. Vím to. Takže nečekejte na nic a mluvte, konejte, bojujte a buďte s těmi, které milujete.

Pár mých dušiček, které nejsou tolik se mnou, abych jim tahle trable tloukla do hlavy, mi ustaraně píšou a mně je smutno z toho, že nemám nic hezčího, co napsat. Ale s citátem od Gándhího i skončím „Když se vytratila veškerá naděje, když nikdo nepřichází na pomoc a krásy života vyprchaly, zjišťuji, že pomoc přece přichází, i když nevím jak a odkud.“ A já vím, odkud přichází. Od vás. ♥

Když posílám slova vzpomínce

„Ty jsi duch?“ zeptal se Harry nejistě.

„Vzpomínka,“ řekl Raddle klidně.

Někdy mu něco povídám. Je to bláznivé, ale když někdo najednou zmizí z vašeho života, je to divné. Občas ještě máte co říct. Byl opravdu mým nejlepším přítelem a to vám prostě chybí.

Teď v neděli jsem se šla asi na deset minut projít po jedné moravské vesničce a najednou jsem měla zase chuť mu poslat pár slov. Vím, že k němu letěly vzduchem těch pár stovek kilometrů přes místa, kde jsme byli spolu, a vím, že je neslyšel, ale stejně jsem je posílala.

Děkuji ti za to, že jsi říkal, že mě miluješ, že jsi mi to dokazoval. Vím, že jsem si některých těch věcí tolik nevážila, ale vnímala jsem, neboj. A s láskou na ně vzpomínám. Moc mě mrzí, že tohle všechno postupně opadalo, byl to náš začátek konce, ale jsem vděčná aspoň za ta tvá slova. Buď stále takový. Říkej jí, že ji miluješ tak často, jak to jde. Kdykoliv se na ni podíváš a donutí tě to se usmát. Zůstaň v tom takový, jaký jsi byl, prosím. Je to pro nás holky důležité. Pokud něco takového cítíš, není žádný důvod k tomu to neříkat. Žádný.

A dneska v koupelně jsem si na tuhle moravskou chvilku vzpomněla.

Pamatuješ, jak jsem začala chodit často do vany. Plakala jsem tam, protože jsem věděla, že myslím na někoho jiného. Tolik mě bolelo, že spolu nemáme vše. Měla jsem strach, že tě opustím, že tě budu trápit. A nakonec jsem to udělala.

Teď mám strach, že se to stane znova. Občas mám pocit, že si je až moc jistý tím, že to neudělám, ale dneska mi došlo, že když jsem to udělala tehdy, protože jsem nechtěla být dál nešťastná, udělám to znova. Neumím totiž být dlouho nešťastná. Jsem sobec. A chci být dál sobec a snílek. Takový, co sní o romantikovi, který mi občas dá kytku jen tak, který mi řekne miluju tě klidně několikrát denně, který mě bude chtít držet za ruku a nepustit.

Pořád čekám na tu lásku z filmu. Tak teď je jen otázkou, zda budu sobec a snílek nebo realista.

Jen vím, že po všem jednou zbude jen vzpomínka.

Je ve mně monstrum

Vím to. Cítím ho. Dere se na povrch s každou další maličkostí a naprosto nečekaně.

Nevím, jak ho mám zastavit. Jsou věci, na které se nikdy nepřipravíte, i když se sakramentsky snažíte a říkáte si, jak jste s tím vším počítali. Nejde to, pokud celou situaci nekontrolujete vy sami. Ani on. Ani my dva dohromady.

To monstrum se jmenuje strach. Asi. Úplně přesně to nevím. I když asi to i vím, ale nechci to říct nahlas. Je to ta nejzákeřnější věc v mé duši, o které vím. Vlastnost, která nezmizí. Nejlepší kamarádka podlosti a podezřívavosti.

Jsou chvíle, kdy se vydrápe a sevře mi hrdlo. Dnes jsem dokonce nezvládla dojíst večeři. Jsou to prostě zvláštní nečekané situace. A vy se musíte nadechnout a dělat jakoby nic. A když už mi to nešlo, začala jsem psát. Beru jako úspěch, že to umím vyřešit aspoň takhle. Protože vybouchnout a říct něco, co nechci a co by mi bylo líto, je opravdu snadné.

Musím to vyřešit jinak. Sama v sobě. Nevím, jak na tom pracovat, ale musím. Stejně jako on pracuje na té miliardě věcí, co vadí mně. Teda aspoň doufám, že na nich pracuje. Říkal to. Věřím mu. A teď musím věřit i sobě. Bez toho to asi nepůjde.

Ta holka jsem nebyla já

Jsem posedlá tím, že chci ten pravý vztah. Ten, kvůli kterému si řeknu, že to všechno mělo takhle být.

V předchozím vztahu jsem chodila s někým, komu bylo jedno, kdy se uvidíme. Když jsem odjela na hory, bylo mu jedno, jestli jsem dojela v pořádku, i když jsem psala, že počasí je šílené. Bylo mu i jedno, jestli jsem přijela domu. A vystřídal ho někdo, komu nedělalo problém mi zavolat před třemi dalšími kluky po cestě do hospody, aby se zeptal, jestli je mi lépe, když jsem byla nastydlá. Ten minulý čas tam má být… ale k tomu se (možná) ještě dostanu.

To jsou chvíle, kdy si uvědomuju, jak moc se mi tenkrát změnily hodnoty, jak klesly. A tak jsem si řekla, co kdyby to byl případ někoho jiného? A moc mi to pomohlo. Uvědomila jsem si, že to je případ někoho jiného. Ta holka jsem totiž nebyla já. Ta holka se nechala ponižovat, změnila se. Změnila svoje priority a cíle. Nevěřila si. Bála se ho. Zkuste se na vaše problémy podívat z pohledu, že máte poradit někomu jinému, kdo se tímhle trápí.  Kvůli někomu, kdo ve vás vyvolává takové pocity, se přeci nechcete trápit. A netrapte. Zabývejte se jen těmi, kterým záleží i na vás. Jen ti si zaslouží vaši pozornost a hlavně vaši lásku.

Zamilovaně na obláčku jsem žila asi tři měsíce. A pak najednou se něco stalo. Se mnou? S ním? Nevím. Nevíme.

Zjistila jsem, že mi umí dojít slova. Právě teď. Všechno už bylo napsáno. Ne sem, ale jemu. A teď žmoulám ten druhý oříšek a pořád doufám, že ho nebudu muset rozlousknout, že tu sílu, kterou jsem si přála, aby byla uvnitř, nebudu potřebovat. A že být v jeho triku bude stačit k tomu usnout…