Archiv autora: Ali

Udělat krok dál je někdy to nejtěžší i nejhezčí zároveň

A nechceš dát večer film? pípla mi smska

A já poprvé v životě cítila, že když něco nechci, můžu to napsat. Že to, že chci být doma, zalezlá u telky se svými diářky a čokoládou není nic špatného. A že mi to přestalo vadit.

A nechci teď vůbec přemýšlet nad tím, jestli bych se toho měla bát, že jsem si zvykla tu být sama. Protože je mi fajn. Protože sice znám nazpaměť všechny díly HIMYM a ujíždím na seriálu Vyprávěj, ale těším se z toho.

Protože vím, jaký to bylo na začátku.

Už to znám na dně a nechci zpátky.  Už vím, že mám na výběr. A samozřejmě nic není jen tak. Musíte mít vždycky nějaký důvod jít dál. Jenže to bych nemohla být já, aby to bylo všechno jen tak. A tak se řídím tím, co jsem si přivezla od té mé jihočeské duše – dělej jen to, co cítíš, že dělat chceš. Protože… když začnu přemýšlet, je to naprd…

A tak možná nepřemýšlejme a užívejme si léta…

Kdybych dostala facku, bolelo by to méně

“Pořád čekám, že přijdeš…” řekla jsem smutně

“A přišel jsem?”

Kdybys mi dal facku, bolelo by to méně. Možná bych v tu chvíli, kdys to vyslovil, tu facku brala radši. A doufám, že to nebude trvat dlouho a řeknu si, že jsem si tu facku měla dát já.

A i když jsem stála jak opařená a do očí se mi opět hrnuly slzy… i když jsem nechápala, i když jsem nerozuměla vůbec ničemu za poslední dva měsíce a možná i dlouhou dobu předtím, uvědomila jsem si, že jsem tohle potřebovala.

Potřebovala jsem, aby se to stalo. Každý z nás má mnoho stránek a já ty jeho znám moc dobře. A tuhle nemám ráda. A děsí mě, že najednou neumím odhadnout, jestli tohle není vlastně doopravdy on. A ta stránka, kterou milujete tolik let, je teď pryč. A najednou chápete spoustu věcí.

Celý víkend mi bylo smutno, ale jiné. Takové prázdné smutno. Doma jsem neplakala. Uvědomění číslo nevím kolik. Já ho přeci takového nechci. Chci toho, který mě miloval. Chci toho, co mě bude milovat. A sakra musí někde být!

Jsem zmatená z něj, z jeho tváří, jeho postojů vůči mně i ostatním, ale co s tím můžu dělat? Nic. A proto si toho musím přestat všímat. A makat na sobě. A já si myslím, že makám víc než kdy jindy. A je na čase to dělat pro sebe a ne pro něj.

Takže ufňukaná, zhrzená a ztrápená Ali je zpět a vy jste to stejně už všichni věděli…

 

Doufám, že víš…

Pro mě…

Doufám, že víš, že všechno, co prožíváš je v pořádku. Že můžeš proležet den v slzách, šitím, čuměním do mobilu, přihlouplými slovenskými pořady, s nutellou a zase na zemi v slzách.

Doufám, že víš, že dva dobré dny, neznamenají, že bude dobrý i ten třetí.

Doufám, že víš, že všechno to, co si přeješ, tam někde čeká.

Doufám, že víš, že máš kolem sebe opravdu báječné přátele.

Doufám, že víš, že jsi změnila sebe, aniž by to po tobě někdo chtěl, a je báječné, že se vracíš zpátky k sobě a věcem, které dělat chceš.

Doufám, že víš, že každým dnem jsi o trochu silnější. Někdy o větší kus a někdy jen malilinkatý kousíček, který je ale pořád krokem vpřed.

Doufám, že víš, že jeden den se nadechneš úplně…

A doufám, že víš, že ten den nepřijde hned, ale jednou sakra přijde!

Pro tebe….

Doufám, že víš, že bych tohle raději nepsala a zároveň doufám, že víš, že musím. Znáš mě…

Doufám, že víš, že je to chyba… že uvnitř tohle všechno víš, jen jsi to zatlačil někam hluboko, stejně jako zatlačila někam hluboko, že mám poslouchat sebe a tebe a ne ostatní.

Doufám, že víš, že příště musíš mluvit… Že jsem tě nemusela dostat pod takový tlak, kdybys mluvil a já nemusela být tak pod tlakem. Doufám, že víš, že jsem si odpočinula od těhle stavů, ale jsou tady jiné, které také bolí.

Doufám, že víš, že jsi mi ublížil a ubližuješ… i když jsme si slíbili, že se to nestane.

Doufám, že víš uvnitř svého srdce, které neposloucháš, stejně jako to vím já.

Doufám, že víš, že už přestávám mít sílu…

Doufám, že víš, že mě to bolí… A doufám, že víš, že to, že ztrácím tu sílu bolí také.

A doufám, že víš, že teď – v květnu – sněží…. a oba přece víme, že to něco znamená!

Plannerky sobě – jak jsem začala s clipbook výzvou

Notýsky, lepíky, samolepky a plánování v diáři byly vždycky moje parkety. Postupně se nabalují fixky, krasopsaní atd. Ale o tom zase někdy jindy.

Dneska smolím první článek na toto téma – do nové rubriky a je to o clipbookvýzvě, kterou najdete na blogu Wish. Hope. Life. Míša to vymyslela naprosto skvěle. Strašně se mi líbí, že se „my“ plánovací holky můžeme semknout na jednom společném projektu.

Jak jsem se na to vrhla já

Únorová výzva zněla moodboard pro každé roční období. Tak jsem začala projíždět pinterest i všechny svoje nálepky a těšila se, jak to zpracuji. Jenže se objevil zásadní problém – nemohla jsem se rozhodnout, jaký sešit na to použiji. Míša totiž řekla, že to může být  j a k ý k o l i v  sešit. No, když jich máte doma asi tak dvacet, tak prostě nevíte. Nakonec jsem se rozhodla, že to bude s kroužkovou vazbou, abych aspoň trochu plnila to „clip“, i když nemám žádný s vyndávacími listy. V kroužkové mám čtyři sešity, které nemají přesný účel. Dva s linkami, jeden bez a jeden čtverečkovaný. Ideální by byl samozřejmě ten s čistým papírem, ale v tom už bylo víc jak půlka vytrhána. S linkami mi to bylo líto, přeci jen to mohu využít na něco jiného, tak jsem vzala ten čtverečkovaný, že se to třeba může hodit. Tak tolik anabáze – výběr sešitu. (To, že jsem začala původně do jiného a pak to předělávala vynechám, to už je moc úchylka.)

Jaro

Já nemám jaro zas tak moc ráda, takže to pro mě byla skvělá příležitost si ukázat, proč je skvělé. Je to jediné období, u kterého jsem si udělala i takový seznam věcí, co bych chtěla zažít. Vybírala jsem pastelové barvy. Nesměly chybět tulipány, které miluju. Přidala jsem i pár témat na Velikonoce, i když tyto svátky zrovna nepatří k mým oblíbeným.

Léto

I když jsem použila nejméně materiálu, líbí se mi asi nakonec nejvíc. Když si koupíte v Pepcu rámeček, často je v něm něco, co se dá vlastně použít. Z jednoho takového mi zbyl i nápis My summer day. Od toho jsem se odrazila. Zbytek doplnily nápisy ze starého kalendáře, který jsem si dovezla z Irska.

Podzim

Tady přišel první problém. Docházela barva v tiskárně. A ubíhal mi čas. Takže 28. února jsem se smířila s tím, že prostě budou fotky podzimu (a zimy) trochu vyblité. Chtěla jsem využít lesní zvířátka ze scrapbookového papíru, který mi zbyl jen po kousíčkách z výroby kalendáře. Doplnila jsem ho o citáty a těšila se na mé nejoblíbenější období.

Zima

Zima je pro mě královnou roku. Advent, těšení, svařák, koledy, cukroví, Vánoce, tradice – to vše shrnul obrázek od Lady. Miluju sníh, i když letos jsem ho u nás v městečku viděla jen jednou. Nový rok přináší vždycky nové výzvy a únor Valentýn a moje narozeniny. Původní záměr byl, že bude dominovat bílá, ale ta docházející barva v tiskárně mě nenechala si s tím moc hrát.

Na vše jsem použila pozadí na scrapbook z Pepca. Všechno ostatní je pinterest, samolepky na jaru jsou z Kreativu.

No a teď se snažím pracovat na čtenářské výzvě na březen. Jednu knihu už mám, ale s tou druhou mi to nějak nejde….však mám ještě 4 dny, to dám! (Naštěstí mi chybí asi 100 stran.)

Vše najdete pod hastagem #clibookvyzva na Instagramu. A určitě to zvládnete i zpětně (ono teď je na to možná i čas).

Na náhody nevěřím – když víš, víš

Dneska je mi 31. Třicet jedna. Ještě si to možná zopakuju několikrát. T ř i c e t  j e d n a. Vám, co není 31, ale míň, to přijde jako šíleně vysoký číslo, že jo? Mně taky!

Ráno jsem přemýšlela, jestli se cítím na 31. Ano i ne. Vím, že mám jiné priority. Důležité. (Budou mi připadat důležité za deset let?) Vím, že jsem ráda, když mi moji přátelé přejí hodně zdraví a štěstí, protože si to přeji i já. Ale na druhou stranu si pustím nahlas písničku a zpívám, jako kdybych měla koncert, chechtám se vtipům, co pronáší děti ve škole, až brečím smíchy a mám asi jen 3 páry jednobarevných nudných ponožek. TŘICET JEDNA.

Druhá otázka, co jsem si položila, byla, jestli jsem šťastná. Vyplynulo to z toho, že jsem si uvědomila, že jsem byla šťastná na jaře a v létě před třemi lety a nevěděla jsem to. Tak jsem přemýšlela, jak je to teď.

Nedávno na mě totiž vykouklo video z června 2017 a já tam tancovala s dětmi plná energie, a když si tuhle dobu vybavím, usmívám se. Je to celkem absurdní, když si k tomu domyslím všechny okolnosti, ale bylo to tak. Byla jsem šťastná a začínala jsem znova. Jenže, já skočila do kolotoče nesmyslného vztahu, ze kterého jsem po vyskočení okamžitě celá zoufalá skočila do dalšího. A to, jestli je také nesmyslný, už řeším dva roky.

Nechci totiž už jet na tom kolotoči. Chci vystoupit a jít vlastně pryč z celé pouti. A do teď jsem potřebovala, aby mě někdo vzal za ruku a z toho kolotoče vyvedl, ale já to přeci můžu udělat sama.  A díky tomu jsem si uvědomila, že jsem šťastná, protože vím, že ten skok je jen na mě, i když by mohl bolet. TŘICET JEDNA.

A teď proč jsem se rozhodla dneska psát. Mám narozeniny. A chtě nechtě vám přiznám jednu povrchní, sobeckou a narcistickou informaci. Ten den miluju. Né, kvůli dárkům. O ty nejde, ale o ten pocit, že jsem dneska důležitá. Podle mě by všichni lidé, co mají ten den narozeniny, měli nosit nějakou narozeninovou korunu, aby o ně mohli druzí pečovat. Já to totiž pro ostatní dělám strašně ráda, když mají narozeniny. A proto mám v sobě zakořeněné, že by se mnou měli být ti, co mě mají rádi. A čím jste starší, tím musíte přijmout fakt, že to tak nebude. Že lidi okolo vás mají svůj život, svoje starosti a nemyslí každou minutu na to, že máte narozeniny. Ani váš přítel. A tak jsem smířeně šla domů z práce, sama, a v hlavě mi šrotovalo, co si vlastně přeji, že jsem přece velká holka, co by měla umět všechno důležité chápat. TŘICET JEDNA.

Ale pak na mě skočilo na instagramu @zanormalniholky něco, co jsem jednou uložila na facebooku:

Zlato, pokud už jsi zapomněla, co si zasloužíš, nech mě Ti to připomenout…

✨Zasloužíš si někoho, kdo Tě požádá o tanec v kuchyni, zatímco vaříš oběd, nebo v týdnu večer na ulici ve městě, protože prostě proto.

✨Zasloužíš si někoho, kdo Ti pošle do práce květiny.

Osobu, pro kterou budeš důležitou součástí celého jeho světa, ne to tajemství, o kterým nesmí nikdo vědět.

✨Zasloužíš si, aby na Tebe ten člověk ukázal, podíval se Ti do očí a řekl TEBE! Ne aby se rozhodoval, jestli Tě má rád.

✨Zasloužíš si sobotní večer plný zábavy, ale hlavně nedělní ráno, kde chce, abys zůstala.

✨Zasloužíš si svěřovat se se vším osobě, která v Tobě nevzbudí pocit, že by ses za své pocity měla stydět.

✨Zasloužíš si někoho, kdo Ti každý večer dá pusu na čelo a řekne ‘dobrou lásko’, ne někoho, kdo bude ležet vedle Tebe, koukat do telefonu a přitom Tě nechá cítit se samotnou.

✨Zasloužíš si někoho, kdo Ti usuší slzy, ne toho, kdo Ti je způsobí.

Zasloužíš si prostě někoho, kdo s Tebou půjde na konec světa a nikdy Tě nenechá jít samotnou.

… a pokud tohle je to, co chceš, pak se nikdy nesmíš smířit s ničím míň.

✨Láska existuje. Spřízněný duše existujou a taky dobrý vztahy. Existujou i hádky a problémy. A děje se život a já vím, že se teď ptáš… a odpověď zní: Ano. I na Tebe to někde čeká. Jen se nesmíš smířit s ničím míň než s láskou.

♥Tohle jsem napsala sama sobě a sdílela na osobním profilu 13.12.2018. Nejsou slova, která by vyjádřila pocit, když to teď čtu a vím, že se to i navzdory mnoha názorům, jaká je to sračka, stalo realitou. Do puntíku.

Když víš, víš. Nesmířit se s ničím míň!

Mám ten post z facebooku uložený. A Kristýnka ho připomněla na MOJE narozeniny, když jsem zrovna přemýšlela, co dál se životem, a bylo pod tím 27 (!) komentářů. Náhody nejsou. Všechno se děje z nějakého důvodu. Kristýnko děkuji! Každé popostrčení z kolotoče, je správné. Když víš, víš…

TŘICET JEDNA

2020 bude TÍM rokem

31. prosinec, den bilancování… i když si řikáte, že vám je to jedno, že vás se to netýká, určitě si chtě nechtě dneska trochu zapřemýšlíte nad uplynulým rokem. 

Já jsem vždycky byla “bilancovací” typ, co si budeme nalhávat. A mohla bych tu teď psát o tom, jak jsem byla v Dánsku, v Berlíně nebo že jsem začala hrát znovu na klavír, udělala si kurz na cvičení s předškoláky a tancuju s dětmi, ale asi to neumím natolik ocenit a vyzdvihnout.

Dneska jsem šla kolem budovy své školky, školka už tam dávno není a chodím tam skoro každý den, ale dneska jsem se tak zamyslela, jak jsem jako malá věřila, že si vezmu Luboška, s kterým jsem chodila na procházky za ruku. Jak jsem se tomu po letech smála a věřila, že si vezmu Jirku, kterému jsem dala v šestce první pusu a jak jsem si pak vzala toho, koho jsem poprvé dopopravdy milovala a věřila, že to bude navždycky. Do všeho, nejen do vztahů, jsem vždycky šla s naprostým odhodláním. S tím, že pro to udělám vše. Dá se změnit takové nastavení člověka? 

Přestala jsem psát kvůli školním dětem, protože četly můj blog. 

“Díky vám vím, že se nemám vzdávat, i když to vypadá bledě.” To napsal poslední den školy “můj” deváťák na instagram, kam dal poslední naši společnou fotku.

To, že jsem psát přestala, jim ukazuje úplný opak, než to, co o mně napsal. 

Někteří z nás si chodí zaběhat, někteří jdou na procházku se psem, někteří si dají lahev vína s kamarádkou nebo sami a je to. Já ne. Potřebuju psát. Celý ten půl rok si píšu, když je nejhůř, do sešitu, protože mi to chybí.

“Takhle odevzdanou tě neznám” A tohle mi přistálo do zpráv v říjnu od nejlepšího kamaráda.

“Minulost už nezměníš, ale budoucnost můžeš” To mi poslal zase druhý kamarád.

“Jendou jsem si v prosinci řekla, že ten další rok prostě už musí být jiný. A byl!” řekla mi kolegyně.

Takže 2020, budeš tím rokem! Konec fňukání, ale začátek dělání toho, co CHCI JÁ.

Vám přeji to samé. A možná se zase brzy ozvu. Mám teď totiž před sebou hodně práce.

Mých 30 přání

Tak je to tu. Únor 2019, který přináší do mého života třicítku. Musím se vám přiznat, že stále nevím, jestli jsem se s ní smířila. Myslím, že spíš ne. Do 30 let jsem měla mít dítě, nejlíp už dokonce děti, dům, manžela, skvělou práci… To jsou ty plány no…Znáte to.

Celou druhou polovinu roku 2018 jsem byla tou blížící se třicítkou naprosto vyděšená. Netvrdím, že už nejsem, ale našla jsem způsob, jak se s tím lépe poprat. Napsala jsem si seznam 30 přání, které si přeji zažít, naučit, vyzkoušet – odškrtnout. Některá přání se dají splnit lehko, ale některá potřebují čas, odhodlání a lásku.

30 věcí, co chci zažít

  1. Potápět se
  2. Jet do Ameriky a vidět Universal Studia
  3. Napsat knihu
  4. Mít cestovatelský blog
  5. Jít na koncert Imagine Dragons
  6. Vidět živě krasobruslení
  7. Jít na kurz kaligrafie  splněno 20. 2. 2020
  8. Cvičit tu jógu, kde se naučím držet na rukou
  9. Vypěstovat na zahrádce zeleninu
  10. Vybrat si vánoční stromek v lesní školce už před Vánoci
  11. Pořídit si klavír a začít na něj hrát
  12. Setřít všechna města z mapy 100 měst Evropy
  13. Navštívit Izrael
  14. Zkusit se učit další jazyk
  15. Přečíst knížku v angličtině
  16. Přečíst Projekt štěstí
  17. Zpívat na pódiu aspoň jednu písničku, která bude pro někoho
  18. Udělat si živnosťák
  19. Šít  Od září 2019
  20. Naučit se svíčkovou
  21. Tancovat – pravidelně a nejlíp s dětmi – od září 2019
  22. Přestěhovat se do něčeho, co si sama vytvořím
  23. Uběhnout 5 km pod 30 minut
  24. Vidět východ slunce
  25. Upéct makronky, které budou vypadat jako makronky
  26. Domalovat londýnské omalovánky
  27. Mít králíčka
  28. Vyzkoušet skydiving
  29. Koupat se ve vodopádech
  30. Být mámou