A v těch špatných chvílích se bojím sama sebe

No.. řekla jsem, že s tím přestanu. Zvlášť, když mnoha lidem to, co píšu, přijde zvláštní, ujeté, něco, co si mám nechat pro sebe. Prosím vás, zavřete teď ten článek a nečtěte, pokud to chcete odsuzovat.

Tohle je pro mě terapie. Ve městě, kde cihla na jednom konci zná kámen na druhém, nechci jít k psycholožce a vyprávět jí o tom, proč se hádáme, proč pořád pláču a proč si pořád přijdu nešťastná.

Dneska jsem poprvé při běhání začala plakat. Dřív mi to pomáhalo, byla jsem vzteklá, občas smutná, ale nikdy jsem nezačala opravdu plakat. A věděla jsem, že potřebuji vzít notebook a nechat aspoň kousíček ze mě poslat pryč. Poslat ho vám. Abyste věděli, že nežiji žádný nastajlovaný růžový život. Vlastně je to úplně naopak.

Myslím, že už není nikdo na světě, kdo by neznal písničku Shallow. Ten text je přesně o nás dvou. Jsem ta, co potřebuje víc a pořád to někam tlačí. Potřebuju časové údaje, potřebuju cítit, že mě ten druhý člověk miluje, potřebuju to slyšet, potřebuju držet za ruku, objímat. A to jsou chvíle, kdy padám a bojím se sama sebe. Tak jako v té písničce.

A celý půl rok, možná i déle, se snažím sama sobě namluvit, že ty projevy lásky nepotřebuji. Netvrdím, že je to jeho vina. Myslím, že se jen hodně věcí v mé hlavě spojilo v jednu chvíli. Třicetiny, vzpomínky, očekávání, pocit samoty, pocit toho, že nikdy nebudu mít opravdový vysněný domov, děti a hlavně toho, se kterým se každý den zasměju. Tak dlouho jsme se spolu nezasmáli.

Uvnitř mě všechno křičí a bolí. A nevím, jak se nezbláznit a nečekat filmový konec. To slovo konec jsem totiž už řekla… Bojím se, že si to budu vyčítat, ale ta bolest byla tak silná jako nikdy a já potřebovala cokoliv, abych tu lásku cítila. A bylo ticho.

Mohla bych teď popsat tolik stran. O tom, co všechno mě tyhle rozpadající se vztahy naučily, o tom, jak věci, které na vás předtím druzí obdivují, se najednou stanou terčem hádek, o tom, jak tenká hranice je mezi láskou a strachem říct druhému svůj názor.

Neumím se spokojit. Neuměla jsem to před dvěma a půl roku a neumím to ani teď. Ale možná ten princ na bílém koni fakt neexistuje. Takže tu pohádku svého života dohraju sama. A z toho mám vlastně úplně největší strach. Jako vždy.

Takže je mi 30 a nevím, co se stane. Jestli začínám zase znova. Pokud ano, nespadnu na dno. Od dna se totiž můžete odrazit, tam už jsem byla. Já padám (zase ta písnička) ještě níž a nejspíš budu potřebovat nějakou ruku, která mě z toho bahna aspoň trochu povytáhne.

I’m falling

In all the good times I find myself longing for change

And in the bad times I fear myself

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *