A o dva roky později…

Zítra jsou to dva roky, co jsem se odstěhovala. Na facebooku na mě ve vzpomínkách určitě vykoukne fotka, jak jsem si v půlnočním prodeji koupila v knihkupectví Harryho Pottera a prokleté dítě.

Like a small boat, on the ocean…

Spala jsem na rozkládacím gauči, bez internetu, bez televize a četla. Pamatuji si, že jsem se bála, jestli usnu, ale zvládla jsem to. Ve vedlejší místnosti bylo jen pár krámů jinak prázdno. Na jednu stranu mi to přijde strašně dávno. Stálo to hodně práce, peněz, sil, odhodlání a slz (spolknutých i puštěných), aby to vypadalo tak jak dnes, ale je to podle mých představ. Cítím se tam bezpečně a s pocitem, že to je „to moje doma“. Poprvé mám třeba dobrý pocit, když uklidím, protože to dělám pro sebe.

I might only have one match, but I can make an explosion…

Dneska ten článek ale nepíšu doma. Sedím u Koblihy a přemýšlím o těch dvou letech. O tom, jak jsem se stěhovala a naposledy mu zavolala. Seděla jsem v autě před domem, plakala a říkala mu, že to všechno chápu, jen nechci, abychom přestali být kamarádi. A byl konec. Dodnes se divím, že jsem to auto neotočila zpátky „domů“, jenže jsem věděla, že bych tím zalepila svůj život zase jen na chvilku. Cítila jsem, že když to neudělám teď, neudělám to třeba už nikdy a nebudu šťastná. Mnoho z nás ten pocit z nás. Jsem ráda, že vím, že jsem se rozhodla sama. Že jsme v té době nebyli spolu, i když jsem si vlastně nic jiného nepřála.

It’s been two years, I miss my home, there’s a fire burning in my bones, I still believe

Někdy si na splnění přání musíme počkat. Třeba i dva roky. Třeba i přesto, že už jste snili o jiných věcech a na tyhle ani nepomysleli. Třeba i přesto, že nevíte, co bude dál. Budu věřit, že všechno, co jsem za ty dva roky sama naučila, mě posunulo dál a naučilo mě být silnou. Budu to potřebovat.

Take back my life song…

„Co děláš? Opravuješ?“

„Nene, píšu článek.“

„Mám se bát?“

„Asi ne. Já už asi teď nemůžu psát o tom, co je mezi námi.“

„Jak to myslíš?“

„Protože to, co se teď mezi námi děje, mě tak moc bolí, že s tím nemůžu jít ven.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *