3, 2, 1… zvoní. Konečně!

A co ti je? Z čeho jsi unavená? Proč jsi unavená?

Tohle se mi každý rok v červenci špatně vysvětluje. A za ty roky jsem i tak nějak zjistila, že to ani nechci někomu vysvětlovat. První rok učení mě v červnu skolil zánět průdušek a antibiotika. Druhý rok jsem 30. června předávala vysvědčení s horečkou přes 38 a pak spala jak zabitá. Tak jsem si řekla, že v červnu musím víc poslouchat svoje tělo.

Letos jsem na to ale asi trochu zapomněla, nebo si spíš neuvědomila, že bych ho měla poslouchat dvojnásob. Bohužel jsem člověk, který vnímá stres a svou psychiku velmi intenzivně. A dost často se odráží na mém zdraví. Někdo to umí potlačit, někdo si toho umí nevšimnout a pak vlastně ve finále zvládne zdravotní omezení lépe. Mně ale v hlavě okamžitě začne blikat červený vykřičník a hledám příčinu. Takže jakmile mi něco je a já vím, že pro to není důvod, o kterém vím, snažím se hlavně být v klidu a odpočívat. Jenže teď to nešlo a nejde. Nedokážu uklidnit svou hlavu, srovnat si, že spoustu věcí není priorita, protože chci a “musím” udělat vše. Protože se toho tolik musí ještě udělat. Přeci mám volno, musím dodělat všechny resty a můžu tu být pro všechny. Takhle to vždycky všichni berou a já to přijala. Musím mít přeci uklizeno, navařeno, postarat se o tohle i tohle. Vždy přeci nic nedělám. Mám přeci “prázdniny”. Ale já prostě letos nějak nemůžu.

V práci mě čeká ještě hodně věcí k protřídění a k úklidu. Nedokázala jsem vůbec pořádně vstřebávat poslední dny, užít si atmosféru, smát se s holkama a dělat blbiny jako každý rok. A jeden den, když jsem šla dolů ze schodů, jsem se zastavila, rozhlídla se a v hlavě mi to prolítalo všechno jedno přes druhé. Zmatené a občas děsivé. První třídnictví, první zodpovědnost, se kterou jsem se nějak ze začátku neuměla poprat, velká přátelství, co začala vznikat. A pak největší zvrat v mém životě. Nevěra. Výčitky. A zároveň zamilovanost, co bolela. Všechno tohle rozjelo kolotoč mého života, který už znáte. Konec plánů a začátek nových. Neustálé padání a zvedání se zpátky. A pořád jsem si říkala, že to vše se muselo stát, že všechno se děje z nějakého důvodu. Že mě to vše posiluje.

Tak jsem tak stála a rozhlížela se a najednou mi došlo, že za ty dva, tři roky může být všechno jinak, že se sem možná vracet nemusím. Že i když to tam miluju, těch jizev je hodně. Cítila jsem úlevu. Úlevu, že teď se můžu rozhodovat tak, jak to budu cítit.

Každý občas cítí, že potřebuje změnu, já už to cítím pár let, ale ovládal mě strach. Nakonec tu změnu přineslo něco, o čem se mi nesnilo. Původně jsem chtěla psát právě o tomhle. O vděčnosti, že vedle mě je někdo takový, kdo mi splnil sny. Bohužel mě ale stres posledních dní tak svalil, že marně hledám energii na cokoliv. Věřím, že se vrátí. Tak jako vždycky. A pak vám dám vědět, co mi pomohlo.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *