Dobrá máma, dobrá žena, dobrá hospodyňka… všechno najednou, všechno s úsměvem. Všechno zvládej a hlavně si nestěžuj. Nemáš na co. Podívej se na tuhle, tamtu, na mě… ale ty jsi pohodě.

Měj uklizeno, měj navařeno, nevzbuď si dítě a každou minutu se mu věnuj. Smysluplně samozřejmě. A respektuj ho. „Tohle nemůže dělat, takhle házet hračkama přeci.“ „Proč se vzteká?“ „Co mu je?“ Na všechno musíš znát odpověď, vše okamžitě vyřeš. Ty jsi totiž máma. Ty jsi žena. Dodatečně krásné MDŽ vám přeji…

A co měl tenhle výlev na úvod znamenat? Spoustu myšlenek, které mám v hlavě za poslední dny. Začněme tou hospodyňkou. Ráda si na uklízení dělám plán, hrozně si přeji mít ho zorganizované, zapisuju si ho do diáře. Ale tak, jak chci já. JÁ! Aby mi to vyhovovalo a dávalo prostor. Tak aby mě to nestresovalo, nepadalo to na mě a hlavně ne tak, že se to ode mě očekává jako od ženy. Na tohle jsem úplně alergická. Haló! Já v té domácnosti nežiju sama. Nepoužívám sama záchod, vanu, nádobí. Nejsem jediná, kdo má hlad a potřebuje jíst. Žijeme v době, kdy pracuje muž i žena. Oba přináší do rozpočtu peníze. A stejně tak i já mám občas chuť to nedělat. I já jsem občas unavená a je mi jedno, jestli je na lince támhle hrneček od kafe a támhle prkénko a támhle kus obalu. A bohužel jsou s malým dítětem občas dny, kdy jsem unavená častěji než občas. A ano, klobouk dolu před generací našich maminek, které to jistojistě tak dokonale zvládaly, jak nám tvrdí. Ale pro mě tohle není životní cíl. A ani to není cíl mého týdne či dne.

A největší kapitola je sféra „máma“. Poslední dobou mám pocit, že je tu zase tolik věcí, co dělám špatně. Jak jezdí v autosedačce, co jí a nebo naopak ještě nejí. Co pije. Nočník. Co vše má naočkované a proč. Jak ho uspávám. Dudlík a jaký dudlík. Proč šeptám, když usne. Proč má vyrážku. Jak se chová – ne, pardon – jak ho nechám se chovat. Je toho zase za poslední dobu tolik, že bych se nejraději rozeběhla někam na skálu jako v Románu pro ženy a křičela. Řvala z plných plic. Zatím jsem zmohla jen na to zrušit sledování několika profilů. Maminek i těch zaměřených na výchovu. Pomohlo to. Ale bohužel nejvíc člověka vysilují tyhle debaty, když je vede přímo.

Ano, rozhazuje hračky. Ano, má dudlík. Ano, jezdí nějakým způsobem oblečený v sedačce. Ano, pije teď dětskou šťávu, aby vůbec pil… a spoustu a spoustu dalších ano. A víte, co? Je to moje věc. Vychovávám ho já. Vy vychováváte nebo jste vychovávali v jiné době svoje. Milujete je. A já toho svého taky. Fyzicky mu neubližuju. A to je jediné, co je důležité. Tak se, prosím, naučme starat se o sebe a nepoučovat, neodsuzovat a necpat ostatním názory, o které nestojí. A vy babičky, rozmazlujte a milujte jako my. Ale respektujte, co si přejeme.

Ke každému bodu bych toho mohla za poslední dobu ze svého aktuálního života napsat mraky, ale nechci. Půjdu to vyřvat na tu skálu. Anebo víte co? Tohle pomohlo.