Když jsem ve čtvrtek v noci vstala ke skřítkovi a na hodinkách viděla tu svítící jedničku, měla jsem najednou radost. 1. září. Je to tu. Podzim. Něco nového ve vzduchu.

O tom, že září vnímám jako přelomový měsíc, už jsem jednou psala. Letos jsem ale opravdu cítila radost. Úlevu. Nějak nevím, kde se vzala. Možná je to nějaké očekávání. O to víc se bojím, pokud to bude jiné.

Léto bylo náročné, ale na druhou stranu se spoustu věcí ustálilo. Hodně se toho událo. Hodně hezkého i náročného. A i když mi teď do sdíleného kalendáře nalítalo spoustu termínů s nadpisem služební cesta, na podzimní dny se těším. Nikdy jsem podzim ráda neměla a před dvěma lety se to nějak změnilo. Přišel nový nádech, byla jsem si tenkrát jistá, že zvládnu být sama. Že vím, co chci. Ukončila minulé vztahy, vazby, vyřešila si vše v hlavě. A bum. Přišel on, a možná právě proto, a všechno se změnilo. Mělo to tak být.

A tak se i teď těším na ten nový podzimní nádech. Asi potřebuju trochu režim ve svém životě, proto možná tolik vyhovuje i skřítkovi. Bude v tomhle po mně. Těším, až začneme zase chodit někam pravidelně na dětské kroužky a čeká mě jedno odpoledne v týdnu v práci. Zároveň si ale užijeme babí léto, doufám, že dvě super dámské jízdy s dětmi a první noc, kdy budeme bez skřítka. To bude velká výzva. V říjnu jeho první narozeniny, na které se těším a na druhou stranu to bude zase trénink na moji komfortní zónu, co se týče rodinných oslav.

Podzim mám prostě naplánovaný až do listopadu a pak už přijde to nejkrásnější období v roce. Doufám. Těším se na to vše.

S tím podzimním nádechem doufám přijde i zklidnění mé hlavy, která to zase nějak moc roztáčela. Stejně jako před dvěma lety je na čase vrátit se k sobě samotné. Být mnou, být mámou. Ostatní přijde samo stejně tak jako tehdy.

…I’m trying to be somebody else

I’m finding it hard to love myself

I’ve wanted to be somebody new

But that is impossible to do…

Zase jsem to všechno našla v písničce… krásný podzim i vám!