dneska to bude pro tebe. Veřejně. Ať to každý slyší! (To je z Pelíšků, lásko, ale neboj, to všechno spolu doženeme.)

Tak se tak nějak stalo, že do našich chvilek vstoupil skřítek a my občas nestíháme sami sebe. A když jsi mi řekl, že kdybychom se pro něj nerozhodli, třeba bychom spolu nebyli, zatrnulo mi. Vím, že jsi nemohl vůbec předvídat, jak tuhle větu pochopím já, ale ta představa…

Pořád si jasně pamatuji ty pocity, které jsem na začátku měla, a dokážu je dost často mít i teď. I když si to možná nemyslíš.

Pořád si vybavím

…když ses na mě podíval a poprvé mě políbil. Pamatuju si, jak mi během té minichvilky prolítlo hlavou, že strašně chci, aby to byla dobrá pusa. A ona byla skvělá. Ona byla tak skvělá, že jsem věděla, že tohle bude pokračovat.

…když jsme si psali celé dny a já se strašně těšila na večer až tě uvidím. Chtěla jsem s tebou být každý den a zároveň jsem se bála, že ti nedám prostor pro sebe, tak jsem si to nechala pro sebe. Zároveň mě ale tak nějak vnitřně uklidňovalo, že je to v pořádku, protože to všechno přijde a my se uvidíme jednou až až.

…když jsi mi poprvé řekl, že mě miluješ…vybavuju si to do detailu. I to jak jsme oba věděli, že je bláznivé tohle po měsíci cítit.

…když jsme spolu strávili první Vánoce, klidné, pohodové a Silvestra stejně klidného. První svátky po dlouhé době bez napětí a dusna. A taky si pamatuji, jak si řekl, že do 33 budu mít dítě. Done.

…když jsme si řekli, že se pokusíme o miminko a do dneška nechápu, že se ten zázrak stal hned a tak křehká věc se povedla.

…když jsi mi řekl: “zavolal jsem jim, že koupíme  ten dům” a já jsem si ten samý den udělala druhý těhotenský test. Ta druhá čárka už byla o dost zřetelnější…

A i když se možná tohle všechno odehrálo rychleji, než jsme čekali, jsem za vše vděčná. Nemyslela jsem si, že mohu být ve vztahu takhle šťastná a spokojená. A proto mě představa, že bych tě neměla, vyděsila. I přes to všechno, co si občas řekneme…

Vím, že jsi mě probudil, že jsem díky tobě v pořádku. Že prožívám normální vztah, kde mě pořád jeho normálnost překvapuje. Třeba že ta plechovka piva je v lednici tak dlouho, až ji dáš tátovi… 

A věř, že i když to snad dostatečně nekřičím do světa, jsi ten nejlepší chlap na světě. Od maličkostí jako, že mi vždycky večer připravíš pro skřítka jídlo a ložnici, po velké věci, kdy mi plníš sny. Jako třeba koncertem IMAGINE DRAGONS. Teď to chápeš jenom ty.

Dobře víš, že jsi mi splnil mnohem větší sny. Dal jsi mi pocit klidu, bezpečí, štěstí a lásky. Dal jsi mi důvod pro úsměv na rtech každý den. Dal jsi mi rodinu.

Nejde mi teď popsat vše, možná pro to, že je to jen naše. A doufám, že napořád.

I když přesto všechno…. nikdy tě nezapomenu milovat

Sice jsem si dala předsevzetí, že budu psát článek každý měsíc, kde shrnu, co jsem dělala, jak jsem se měla. Ale v květnu jsem zjistila, že o dubnu moc není co psát. Dny jsou docela stejné, hezčí počasí, procházky, Velikonoce, co jsme ještě moc neprožívali, a kromě pláče v kanceláři ČEZu kvůli nedoplatku, až mi vypadla čočka a s paní jsme ji hledaly v tom nejvíc špinavém koberci na světě, se fakt celkem nic nedělo. A v květnu jsme pro změnu jen odsávali nudle.

Vidíte, jeden odstavec. A na Netflixu sleduju takový kraviny, že to snad ani nebudu psát veřejně. KROMĚ jedné věci. Muž mě zatáhl do Stranger Things. A vlastně taky kamarádi lomeno sousedi lomeno moje další spřízněná duše, co tu mám. Je to jeden z těch seriálů, co musíte vidět, abyste vlastně mohli sociálně žít. Ale do Hry o trůny už mě nenavezete. To fakt ne.

V červnu se toho dělo mnohem víc a mnohem víc i v mé hlavě. Možná začnu od konce a tedy prvním koncem školního roku, který se mě netýkal. Psala mi kamarádka: Jaké to pro tebe je?

Bylo to zvláštní a zároveň krásné. Procházela jsem se v parku s kočárkem a věděla, že prožívám krásné období, že se na mě směje z kočárku můj syn. Můj syn. Říkám si to tu teď tak hrdě a dojatě.

Zároveň mi ale práce chybí. A zjistila jsem, že je trochu hřích to ve společnosti přiznat. V září se vracím na jedno odpoledne do práce a lidi, kterým to říkám, ta informace zaráží, překvapuje a setkala jsem se i s tím, že mi to chtějí vymlouvat a pak se pohorší, že přijdu o chvilky se svým dítětem.

Vezmu to postupně. Vracím se tam z několika důvodů. Prvním je, že na mateřské prostě opravdu potřebujete vidět i jiné lidi, než je vaše dítě a muž. Potřebujete mluvit s jinými lidmi. Potřebujete se občas hezky oblíct. Namalovat se a umýt vlasy i z jiného důvodu, než že už to je sakra třeba (a to nejsem holka, co o sebe nedbá – doufám – ale někdy to prostě je těžké stíhat a i mít na to chuť). Potřebujete mít pocit, že jste ještě k něčemu. Osobně mě hodně překvapilo, jak moc potřebuju se v životě nějak pracovně realizovat. Vždycky jsem si myslela, že jsem ten nejvíc maminkovský typ a budu chtít být doma co nejdéle a nejvíc. A musela jsem se trochu poprat s myšlenkou, že to tak není. Trvalo mi to několik měsíců, ale teď už se nijak nestydím o tom mluvit a uvědomila jsem si, že pro ostatní lidi je to pouze holý fakt. A za to jsem na sebe vlastně trochu hrdá, že jsem se naučila přiznat si věci, které jsou ve společnosti leta zažité jinak a umím si je obhájit. Sama sobě. A někdy i ostatním.

A to, že rodičovský příspěvek je v téhle době naprostá almužna, vám asi nemusím vysvětlovat. A já se vnitřně opravdu nedokážu naplno smířit s tím, že jsem závislá na někom dalším. Vím, že jinak to momentálně nejde. Vím, že jsme rodina. Ale chci mít pocit, že jsem se i tak snažila něco přihodit do rozpočtu (i když to celé prokávičkuju s dalšíma maminkama – zase v rámci duševního zdraví).

A ty chvilky, o které přijdu… přijdu o tři hodiny týdně, které mě ale neskutečně nabijí energií. Vím to. Od dubna jsem chodila jednou týdně na hodinu pomáhat učit ukrajinské žáky. Šťastní jsme v tu chvíli byli oba, protože on měl plnou pozornost při hraní (a tu u mě opravdu 24 hodin denně nemá – nelžeme si) a já se vracela s tím, že se těším si s ním zase užít čas.

Budu-li mít pocit, že o něco přicházím, změním to. Stejně jako jsem to udělala teď.

Psala bych ještě o dalších věcech, kterými si teď moje hlava prochází, ale nechám si to na příště. Ať těch těžkých témat není zase moc.

Užívejte letní dny a klidně mi ty, které jste maminkami, napište, jak jste tohle vnímaly vy.