Dnešní den slavím poprvé. Teda vlastně ho slavím sama, ten skřítek to ještě netuší a muž zase netuší, že by to mělo být i na něm. 

Nedávno jsem dostala otázku, jestli jsem si zvykla být mámou. Nemám na to odpověď. Tohle není nic, na co si zvykáte. Neustále vás bude něco překvapovat, vyvádět z míry, nervovat. Pořád budete mít strach. Každý den budete pochybovat samy o sobě, jestli děláte vše správně.

Takže zvykla jsem si jedině na to, že nic není dané. Každý den se může plán změnit z minuty na minutu. Vlastně je nejlepší žádný plán nemít. A jak jiné to tedy je?

Můj nejlepší rádce je google a pročítám zkušenosti maminek na facebooku, emiminu a modrém koníkovi (i když jsem si stokrát řekla, že to číst nebudu). Můj další “přítel” je pediatr, se kterým si píšu smsky a na každou návštěvu se strašně těším. (Nemá rád tabulky, píše do očkováku, že skřítek je pěkné dítě, je boží a vždycky mě – plašanku největší – dokonale uklidní.) Na internetu na mě skáčou už jen reklamy na dětské věci. Jsem šťastná, že existují internetové televize a zpětné přehrávání. Nespím víc jak dvě a půl hodiny v kuse už půl roku, poslední týdny spím maximálně hodinu. Pak vstávám, podávám dudlík nebo vyprošťuju zaklíněného skřítka. Nestěžuju si, protože znám horší noci, než jen minutové vyrušení. Většinu mého ranního zkrášlovacího procesu tvoří pouze gumička a kartáček na zuby. Občas řasenka. Když otvírám šuplík s make-upem, rtěnkami, linkami, stíny, jen si povzdechnu, že dřív jsem bývala i hezká a jdu. To samé vzdychnutí proběhne u šatníku. Tričko si měním i třikrát denně, protože je neustále poblemcané.

V týdnu jsem si přečetla na sítích dvě věci od mých kamarádek. Jedna dala na sítě svou dcerku s popiskem, že by za nic na světě nevyměnila čas s strávený s ní. Připadala jsem si v tu chvíli jako hrozná matka, protože se občas na čas bez skřítka těším. A přiznám to tu veřejně, protože takových chvilek moc nemám. Když se poštěstí, mám tak 2 – 3 hodiny za týden. A druhá okomentovala nějaký post jedné maminky ve smyslu, že všechno to nám přeci děti vracejí mnohonásobně.

Ano, je to pravda. Když se na mě ráno usměje, je zapomenutá noc. Když mě chytne za ručičku a usíná, je zapomenutá zkroucená poloha, abych ho mohla držet. Když mě chytne kolem krku a přitulí se, je zapomenuto, že mi u toho vyrval sto vlasů. 

Každý den si díky němu uvědomím, že být mámou je dar. Těžký, zodpovědný, náročný a nepopsatelně nádherný.