“Mně se líbí, že je vám jedno, když máte třeba na plotně hrnec.”

Tahle věta ve mně rozjela neskutečný proud únorových myšlenek. Od první chvíle, kdy jsem si řekla, no sakra, vždyť jsme se před pěti dny nastěhovali, z toho dva dny jsem tu měla ukňourané tříměsíční miminko po očkování, po myšlenky typu, že je mi to úplně fuk.

Mno… úplně fuk mi to asi nebylo. Poslední dobou se totiž peru s pocitem, že “tohle” je teď přeci moje práce, dostávám za ní dokonce zaplaceno. Za péči. O dítě, o dům, o svého muže. Sen každé ženy. Přece to byl sen i můj. Ten největší. O Č E K Á V Á se, že tohle všechno zvládnu, protože to zvládly generace přede mnou přeci. Bez keců. Bez jakékoliv pomoci chlapů.

No ale takhle já to nechci. Já svůj život chci žít pro sebe. V našem domě, kde se nechci stresovat, jestli je někde zapomenutý hrnek, neutřený prach nebo měsíc nepřevlečená postel. Chci se radovat ze chvil, které tam prožíváme. Ze všech skřítkových poprvé, kterých je teď víc a víc. 

Přestávám se pasovat do roli hospodyňky jen proto, že se to O Č E K Á V Á. Budu to dělat jen, když já budu chtít. A to je můj úkol na březen, protože se, upřímně, s těmi pocity peru i teď.

Jinak jsme si v únoru užívali chvilky spolu, dodělávali, co se dalo a muž si opravdu máknul, abychom se tu cítili opravdu doma. Byli jsme spolu na rande bruslit na zimáku a bylo to skvělý. Já si užívala procházky po novém okolí a začala to tu mít opravdu ráda. Se skřítkem chodíme na cvičení s miminky a ačkoliv jsem na tyhle aktivity moc nebyla, byl to nejlepší nápad, co mohla má kamarádka mít. Už chápu, proč je občas pokec s ostatními maminkami tak důležitý.

Sledovala jsem Láska je slepá (no jo no) a opět bizárek. Rozečetla dvě knížky, jedna je sbírka poezie, tak to by mohlo klapnout, že to i dočtu, a opět si sedla k diáři a plánovala březen.

A určitě jsem toho měla na srdci a v hlavě mnohem víc, ale to bych to zase nesměla dopisovat v půlce (!) března. Bezpochyby ale vím, že mi to vypsání moc pomáhá. Stejně jako reakce na minulý článek, díky vám holky, jsme prostě všechny dobré, protože pro ty drobky děláme to nejlepší. Snad i ten dnešní hospodyňkový výkřik k něčemu bude.