Kristova léta. Je to tu. A mně je to úplně fuk. Vždycky jsem byla člověk, co se těšil na své narozeniny. Cítila jsem se vyjímečně. A ještě víc ráda jsem je slavila. Pak už ale nějak přešla chuť, přišlo mi, že není co slavit.

První narozeniny, o kterých mi bylo smutno, byly ty 29. Seděla jsem ten večer sama doma a svíčku si dala do toustu se sýrem. Já totiž o narozeniny musela vždycky sfouknout svíčku na dortu, vždyť bych pak o to přání přišla. Ten pořádný zvrat přišel s 30. narozeninami, kdy jsem věděla, že v mém životě není spoustu věcí tak, jak jsem si vysnila, že ve 30 budou. A navíc když mi došlo, že výjimečná nejsem (zvláště pro toho nejbližšího v mém životě) ani trochu. A ty 31. byly v tomhle směru ještě mnohem horší. A tak jsem je přestala mít ráda.

A hořkosladká chuť přetrvává i teď. Když se všechny velké sny splnily. Už jsem prostě “velká holka”, co vyrostla z těch snů. A i když je mi smutno, že už ve mně ta romantická duše tolik není, přijala jsem a vítám tu druhou. Konečně. A mám ji ráda. Naučila mě totiž radovat se z drobností. Vážit si maličkostí. A i když je třeba neříkám a neděkuji, vím o nich. A jsem vděčná.

Za poslední týden jsem vděčná za…

…uklizenou chodbu a vymalovanou koupelnu

…za dvoje hlídání, kdy jsem měla čas pro sebe

…za sluníčko

…za procházky s kočárkem s holkama

…za makronky

…za sestavenou skříň

Ale taky za každý skřítkův úsměv, lásku, zdraví, rodinu, přátele…

Protože vydávat o tomhle článek, když jsem se před pár dny vzbudila a první, co mi můj muž řekl, bylo: “Je válka” je najednou zvláštní, malicherné, bezpředmětné. Dívám se na skřítka vedle mě a myslím na to, kolik takových skřítků je tam, co je čeká a co čeká toho našeho. Doufám, že mír. Letošní přání při sfouknutí svíčky je jasné…

Víte, když si mohla psát deníček Bridget Jones a postavit na tom úspěšné filmy a knížky, tak můžu ve svém věku i já. Občas mám něco v hlavě, ale není to na celý článek. Občas bych s vámi chtěla sdílet nějakou myšlenku (samozřejmě super chytrou) nebo událost mého života. A občas mám v hlavě i nějaký tip.

No tak jsem si na sebe ušila předsevzeťový bič. Shrnu každý měsíc roku. Co se dělo, co mě napadalo, co mě potěšilo, trápilo. Tak snad budu mít každý měsíc co říct.

Leden byl pro nás neuvěřitelně hektický a vlastně moc nechápu, kam utekl. Čekalo nás dodělat co nejvíc na domě a přestěhovat se. A posledního ledna jsme poprvé spali v našem domě. Na gauči v obýváku s postýlkou vedle nás a strašně jsme se nasmáli. Ten večer si chci pamatovat.

V lednu jsme byli se skřítkem hodně sami, užívali si poslední městské procházky a já se viděla s mnoha lidmi po delší nebo hodně dlouhé době. Během toho jsem si leccos uvědomila. Poslední dobou mi přijde, že není in být obyčejnou mámou. A tak já tu veřejně přiznávám, že…

…jsem máma, co nekojí

…jsem máma, co používá jednorázové plenky, podložky a ubrousky

…jsem máma, co dává skřítkovi dudlík

…jsem máma, co očkuje povinným očkováním a pravděpodobně nechá dítě očkovat i všemi nepovinnými, u kterých to bude dávat smysl

…jsem máma, co první dvě noci v porodnici neměla skřítka u sebe a byla ráda, protože byla ve stavu, kdy se o něj nezvládla postarat

…jsem máma, co nechala své dítě hned po porodu vyšetřit, protože se o něj bála

…jsem máma, co koupe ob den – ani každý den ani méně, protože skřítek má koupání rád

…jsem máma, co naprosto důvěřuje pediatrovi

…jsem máma, co se snaží co nejvíc nechávat spát skřítka v postýlce

…jsem máma, co mu říká, že je šikovný

…jsem máma, co nevypíná televizi

…jsem máma, které se zatím nejvíc zamlouvá začít s tradičními příkrmy a ne BLW metodou

…jsem máma, co ale také mění své názory dost často, protože je to prostě pro mě všechno nové a zjišťuji si informace.

A přesto všechno jsem taky máma, co skřítka miluje. Dělám všechno s láskou, pokorou a tak, jak to momentálně cítím. A tak, jak si myslím, že to je pro skřítka nejpříjemnější, přirozené. Respektuji ostatní maminky, které to dělají jinak, protože vím, že to dělají se stejnou láskou jako já.

No a kromě toho, že jsem tedy zrušila sledování hodně účtů na Instagramu, díky nimž jsem si právě připadala jako extrémně špatná máma v téhle době, jsem také rozkoukala nebo dokoukala nějaké seriály jako And Just Like That (no jedním slovem trapárna, ale stejně na to koukám dál), Skandál po anglicku (doporučuju!), sledujeme pořad Survival (k tomu už vůbec nemá smysl se vyjadřovat, to je největší bizár měsíce) a plakala jsem u Harry Potter 20th Anniversay: Return to Hogwarts.

Dala jsem si tři měsíční cíle, chodit minimálně 8 000 kroků denně, čistit si zuby elektronickým kartáčkem a každý den procvičovat angličtinu na Duolingo. Až na tu angličtinu se mi dařilo. Nějak mě to Duolingo nebavilo, zato elektrický kartáček mě chytl moc. Díky Ježíšku.

Tak takový byl leden. A stejně šílený bude i únor, protože žijeme ve velkém provizóriu. Proto taky tenhle článek vychází až teď. Klidně mi napište, jaký start roku jste měli vy a doufám, že byl o mnoho klidnější.