Všechny mámy tohle říkají. Dneska ale nechci psát o strachu, který vám automaticky naskočí už s dvěma čárkami na testu a nevyčíslitelně se znásobí, když na vás toho drobečka položí. Chci psát o té změně. Potřebuji o ní psát.

Minulý týden jsem si přečetla článek od jedné maminky o šestinedělí a poporodní depresi. Vnímala jsem její slova velmi silně. V mnoha věcech jsem se našla, cítila je stejně.

Ano, o poporodní depresi se začíná více mluvit, ale stále je to obaleno pocitem, že je s vámi něco špatně. Přitom mnoho těch pocitů prožívá možná každá máma, jen to neřekne, možná to zvládne bez pomoci. A možná jí to trvá mnohem déle a je zbytečně nešťastná. 

Myslím, že k tomu říct si o odbornou pomoc jsem byla jen krůček, i když to nikdo okolo mě neví. Pomohlo mi paradoxně to, že jsem přestala kojit. Nešlo ani tak o kojení samotné, ale o to, že ON řekl: “A dost! Končíš a pořádně se najez.” To, jak mě podpořil, pomohl mi rozhodnout něco, co jsem sama nedokázala, protože “Jak to vysvětlím ostatním? Vždyť správné je kojit.”, mi poskytlo první obrovskou úlevu.

Ta maminka v článku popsala pocity, jak nenáviděla svého muže, když odcházel do práce, protože může žít dál svůj život a pak sebe, že tyhle pocity má. Přistihla jsem se několikrát, že mám vztek ze stejného důvodu. Že může odejít, že může zapnout počítač a hrát hry, prosedět večer u mobilu, mít dál své koníčky, pokračovat v běžném životě. Přitom dělal hodně, aby mi s miminkem pomohl.

Neboj, lásko, tyhle pocity už nemám.

Pomohl čas a zajetí rutiny. Pomohlo si každý den dát za cíl něco, kdy se budu věnovat sobě. Začalo to úplnými maličkostmi, kravinami – ostříhat si nehty a postupně jsem přidávala, hledala cesty, jak to zvládnout a jde to. Diářuju, třídím šatník, peču a začínám zase šít. Půjde to! I přesto jsem ale počítala dny do konce šestinedělí a musím říct, že se to opravdu začalo v mé hlavě víc uklidňovat až po těch šesti týdnech. A nejvíc pomohlo otevřít občas pusu a říct: “prosím, vezmi si ho teď”. Děkuju, že je vedle mě muž, který se zapojil každým dnem víc a víc a dneska se nemusím bát nechat ty mé chlapy chvíli jen spolu. Bez něj bych se rozhodně cítila daleko hůř a déle by to trvalo.

Pořád není každý den růžový. Chybí mi, kým jsem byla. Chybí mi práce, chybí mi se hezky obléct a nalíčit, chybí mi lidi, chybí mi koníčky, chybí mi jen tak někam jít, k někomu na návštěvu, pokecat, zahrát si hry, nekoukat na hodinky, chybí mi nemít zodpovědnost za nikoho jiného, chybí mi spánek. Strašně mi chybí spánek. Každé ráno jsem šťastná, že jsem zvládla další noc.

Ale tohle všechno jde každým dnem nějak víc do pozadí. S každým jeho pohledem, úsměvem, žvatláním. Vlastně si nedokážu představit, že bych cokoliv dělala bez něj. Potřebuje maminku a já potřebuji jeho. A to je to, co se nedá popsat. Pochopila jsem to, co tím všechny myslely.

A s tím chybějícím spánkem taky začínám pracovat. Přestávám mít špatný pocit, když s ním dopoledne dospávám a snažím se přestat počítat, kolik jsem v noci naspala.

A nejvíc mi pomohlo, když jsem včera usínala v posteli a uvědomila si, že ten nejlepší chlap, kterého jsem poznala, mě hladí po vlasech a ten druhý nejbáječnější chlap je z druhé strany v postýlce. Jsem vlastně neskutečně šťastná a vděčná!

Děkuji, že jste mi přišli do života. Jsem máma.