Dneska se pustím do pro mě trochu citlivého tématu a vlastně ani nevím, jak začít. Chtěla jsem ale psát o “lásce na sociálních sítích” a ono to asi bez toho mého ÚPLNÉHO pohledu na věc nepůjde. Nadpis je trochu zavádějící, protože ta naše láska vlastně na Instagramu vznikla, ale o tom to dneska nebude.

Kdykoliv totiž někam s někým jdu, nebo někoho potkám, dostávám dvě otázky. Jednu celkem normální a druhou podle mě dost neomalenou. Ta první je, ať ukážu fotku svého milého. A samozřejmě nejlépe společnou a to je ten kámen úrazu. My prostě žádnou nemáme. A teď přichází ten úsek, kdy musím s pravdou ven, aniž bych chtěla, ale tenhle blog byl vždycky hlavně o mých pocitech. Samozřejmě totiž, že mě to mrzí a je mi z toho smutno. A možná i častěji než bych chtěla. A teď to důležité! Není mi to líto proto, že bych s tím potřebovala otravovat na sociálních sítích (i když co si budeme, když víte, že s předchozími vztahy to tak bylo, trochu vás to hryže), ale proto, že nebudu mít na tyhle první chvíle vzpomínky. Já si totiž pořád vyvolávám fotky a dělám alba. Protože mě to baví a jsem prostě takový “vzpomínkový” typ.

Za poslední dva týdny jsem si ale všimla, že tohle je lepší než ten druhý extrém a že jich je hodně. Určitě máte v okolí taky někoho, kdo solí na Instagram jednu zamilovanou fotku za druhou a vy dobře víte, že za zavřenými dveřmi to tak není. Ono totiž občas fakt platí, že čím víc to potřebujete ukazovat lidem v okolí, tím víc nejistí si doopravdy tím vztahem jste.

Druhá otázka, kterou dostávám, je jestli jsme plánovali miminko. O svém těhotenství jsem tu vůbec nechtěla psát, protože je to pro mě to nejkřehčí, nejvzácnější a nejosobnější. Ale jelikož se mi to nestalo jen jednou, nedá mi to. S každým novým vztahem jsem byla vždy zodpovědná. Vzhledem k tomu, co kde slýchám, jsem možná byla až výjimka, ale mám to tak a vždy jsem o tom s tím druhým mluvila. A bylo mi vždy trochu proti srsti, když “si prostě jen dávali pozor.” Takže se v tomhle považuji opravdu za zodpovědnou (nenašla jsem k tomu slovu synonymum, takže tu bude často) a tak nějak si říkám, že v mém věku už bych i měla sakra vědět. Tím samozřejmě nechci říct, že se to nemůže dospělému člověku stát, ovšem že ano. A i když všichni ví, že moje biologické hodiny tikají už delší dobu, kdybych si nebyla jistá, nikdy bych do toho nešla, protože to není jako, když si koupíte s někým psa. Takže mě vlastně až vytáčí, když si někdo myslí, že bych v tomhle byla nezodpovědná. I když to ti druzí třeba nemyslí špatně. Je to jen můj vnitřní pocit a problém, protože zodpovědnost mám v žebříčku svých hodnot strašně vysoko. Takže možná to zní pro někoho neuvěřitelně, ale tohle miminko vzniklo z lásky a našeho rozhodnutí. A že se to povedlo, je ten největší zázrak.

Jestli to bylo brzy, jestli jsme blázni, protože se přeci tolik neznáme, nepřísluší soudit nikomu jinému než nám. Myslím, že jsme spolu předtím strávili víc času, než mnozí ostatní, co jsou spolu třeba rok. A já věřím svému a jeho úsudku mnohem víc, než čemukoliv, co říkají druzí.

A i když mě uklidnilo, že jsem to vše vyventilovala ven, není to nic, co by mě trápilo. Protože všechno, co se děje, se děje správně a já jsem si poprvé po tolika letech absolutně jistá.

A co ti je? Z čeho jsi unavená? Proč jsi unavená?

Tohle se mi každý rok v červenci špatně vysvětluje. A za ty roky jsem i tak nějak zjistila, že to ani nechci někomu vysvětlovat. První rok učení mě v červnu skolil zánět průdušek a antibiotika. Druhý rok jsem 30. června předávala vysvědčení s horečkou přes 38 a pak spala jak zabitá. Tak jsem si řekla, že v červnu musím víc poslouchat svoje tělo.

Letos jsem na to ale asi trochu zapomněla, nebo si spíš neuvědomila, že bych ho měla poslouchat dvojnásob. Bohužel jsem člověk, který vnímá stres a svou psychiku velmi intenzivně. A dost často se odráží na mém zdraví. Někdo to umí potlačit, někdo si toho umí nevšimnout a pak vlastně ve finále zvládne zdravotní omezení lépe. Mně ale v hlavě okamžitě začne blikat červený vykřičník a hledám příčinu. Takže jakmile mi něco je a já vím, že pro to není důvod, o kterém vím, snažím se hlavně být v klidu a odpočívat. Jenže teď to nešlo a nejde. Nedokážu uklidnit svou hlavu, srovnat si, že spoustu věcí není priorita, protože chci a “musím” udělat vše. Protože se toho tolik musí ještě udělat. Přeci mám volno, musím dodělat všechny resty a můžu tu být pro všechny. Takhle to vždycky všichni berou a já to přijala. Musím mít přeci uklizeno, navařeno, postarat se o tohle i tohle. Vždy přeci nic nedělám. Mám přeci “prázdniny”. Ale já prostě letos nějak nemůžu.

V práci mě čeká ještě hodně věcí k protřídění a k úklidu. Nedokázala jsem vůbec pořádně vstřebávat poslední dny, užít si atmosféru, smát se s holkama a dělat blbiny jako každý rok. A jeden den, když jsem šla dolů ze schodů, jsem se zastavila, rozhlídla se a v hlavě mi to prolítalo všechno jedno přes druhé. Zmatené a občas děsivé. První třídnictví, první zodpovědnost, se kterou jsem se nějak ze začátku neuměla poprat, velká přátelství, co začala vznikat. A pak největší zvrat v mém životě. Nevěra. Výčitky. A zároveň zamilovanost, co bolela. Všechno tohle rozjelo kolotoč mého života, který už znáte. Konec plánů a začátek nových. Neustálé padání a zvedání se zpátky. A pořád jsem si říkala, že to vše se muselo stát, že všechno se děje z nějakého důvodu. Že mě to vše posiluje.

Tak jsem tak stála a rozhlížela se a najednou mi došlo, že za ty dva, tři roky může být všechno jinak, že se sem možná vracet nemusím. Že i když to tam miluju, těch jizev je hodně. Cítila jsem úlevu. Úlevu, že teď se můžu rozhodovat tak, jak to budu cítit.

Každý občas cítí, že potřebuje změnu, já už to cítím pár let, ale ovládal mě strach. Nakonec tu změnu přineslo něco, o čem se mi nesnilo. Původně jsem chtěla psát právě o tomhle. O vděčnosti, že vedle mě je někdo takový, kdo mi splnil sny. Bohužel mě ale stres posledních dní tak svalil, že marně hledám energii na cokoliv. Věřím, že se vrátí. Tak jako vždycky. A pak vám dám vědět, co mi pomohlo.