Archiv pro měsíc: Květen 2021

Moje šťastná sedmička

Sedm měsíců… je to neuvěřitelný. Pořád jsem vykulená z toho, jak rychle jsem věděla, že tohle je ono. Jak rychle jsme spolu začali bydlet. Plánovat budoucnost.

V den našeho prvního rande jsem před odchodem trochu vyšilovala a namlouvala na messengeru kamarádce, že jdu za klukem, se kterým jsem čtyři roky nemluvila, že se bojím, aby to nebylo trapné. Namluvila mi zpátky, že ať si jdu po náročném dnu (ten den byl sakra náročný, pamatuju si to hodně dobře) užít večer, že jdu přeci na Harryho Pottera. A že to vždycky byl hodný kluk.

A já si řekla, vždyť co, i kdybych měla získat kamaráda, podívat se na film a mít fajn večer, bude to to nejlepší za posledních pár dní, co se mi stane. Tak jsem udělala muffiny, protože co já vím, co se nosí do bytu chlapům, a šla. A za celý večer jsem se necítila ani jednu chvilku divně, seděla jsem s ním na gauči a přišlo mi, že ho musím znát leta. Že nechápu, proč jsme se nebavili víc a bylo mi vlastně líto, že jsem o ty roky povídání s ním přišla.

Vyprovodil mě domů a před domem nečekaně políbil, do teď se diví, že jsem tu pusu nečekala, když to přeci bylo rande. Jedna pusa a já věděla, že tohle je ono. Že spolu přeci musíme něco začít. Že to všechno zapadlo. A během měsíce jsem se zamilovala. Bez varování a neuvěřitelnou rychlostí. Moje poklička.

Kluk, co vždycky pozná, že mi něco je a řekne tu správnou věc. Kluk, co mě zklidnil a udělal šťastnou. Kluk, pro kterého na nic nebylo moc brzy, nečekal na žádné až, ale vše řekl spontánně tak, jak to cítil. Kluk, kterého si vážím. Kluk, pro kterého tu vždycky chci být na 100 %.

A i když jsem věděla, že to je opravdu ono, nikdy by mě nenapadlo, že po sedmi měsících budeme každou volnou chvilku trávit rekonstrukcí našeho nového domu, objednávat kuchyň,  a vybírat střechu. A už vůbec by mě nenapadlo, že mi po sedmi měsících bude hladit bříško…

Díky covide! Vlastně jsi to všechno tak krásně urychlil.

11 povrchních věcí, co už mi chybí

Článek jsem začala psát  v průběhu března. A i když už teď dochází k rozvolnění, nechám ho, jak je. Třeba bude jednou hezké si vzpomenout. VZPOMENOUT. To zdůrazňuji. Doufám totiž, že to nebude standard, co se opakuje rok co rok.

Nebudu psát o práci, protože už jsem opravdu zoufalá, chybí mi to od a do zet. Nebudu ani mluvit o tom, že mi vadí, jak se o ničem jiném nemluví. O tom, že někdy člověk ani neví, co dělat, čemu věřit, jak se vlastně chovat. Budu psát o naprosto povrchních, sobeckých věcech, které mi chybí.

  • Chybí mi jít na kosmetiku a ke kadeřnici.
  • Chybí mi jít do restaurace. Zvlášť naše páteční popracovní obědy.
  • Chybí mi jet na výlet kamkoliv chci.
  • Chybí mi jít jen tak ošmatlávat oblečení do obchodu.
  • Chybí mi si dát kafe (a dort) v kavárně a třeba i sama. Číst si nebo pracovat. A tohle jsem se naučila zrovna až nedávno. Dřív jsem se cítila divně sedět někde na kafi sama.
  • Chybí mi jet o své volno za kamarádkou, která bydlí nejen v jiném okrese, ale i kraji.
  • Chybí ji plánovat si dovolenou KDEKOLIV.
  • Chybí mi možnost si kdykoliv zarezervovat wellness. (S holkama z práce jsme termín posunuly už třikrát.)
  • Chybí mi chodit do Sokola a na šití.
  • Chybí mi jít do kina nebo do divadla nebo na koncert.
  • Chybí mi jít na brunch. Tááák moc!

Ale taky mi udělalo v posledních pár dnech uvolnění několik věcí šílenou radost:

  • Pobíhající děti z prvního stupně ráno před naší základkou. Měla jsem slzy v očích. A podruhé hned odpoledne, když jsem viděla, jak běží a objímají družinářku.
  • Teplo a čas na sukně a jarní bundu.
  • Zpívající ptáci.
  • Pečení buřtů.
  • Cvrkot, který se line z oken základní umělecké školy. Tolik týdnů tam bylo ticho a najednou rozezpívání, flétny, bubny, klavír… ach.
  • Vnímání, jak se prodloužil den.
  • Naše zahrada. Konečně jsme dostali klíče od našeho domu a já mám poprvé vlastní zahradu. Seděla jsem na studni a držela sedmikrásky a uvědomila si, jak se na to všechno moc těším.
  • A samozřejmě spoustu dalších tajnůstek a plánů, které s tím vším souvisí.