To jsme tu dlouho neměli, že? Název článku podle písničky.

Dny plynou a nějak není, o čem bych mohla psát. Asi to máte všichni stejně. Ale nedávno jsem si (ve sprše, tam já často přicházím na velké myšlenky) uvědomila jednu věc. V mém předchozím dlouhodobém vztahu jsem často slyšela, že má ten druhý často pocit, že mě zklamává a bylo to tak. Pořád jsem na něco čekala, něco si přála, po něčem toužila. Aby nám bylo lépe, abych se cítila “ve vztahu”, abych cítila podporu, cítila, že to tak chce i do budoucna. V dalším vztahu, který jsem měla, jsem při rozchodu slyšela, že to jednou budu mít hodně těžké, najít to, co chci. Takže jsem nabyla pocitu, že chci moc. Že chci něco nereálného. A ve finále to místo toho, abych se uklidnila a snížila požadavky, rozpoutalo ještě větší chaos a strach v mé hlavě. Protože jsem někde uvnitř sebe nechtěla ty požadavky snižovat.

No a v té sprše jsem si uvědomila, že ty strachy slábnou. Všechno to, co jsem si přála, co jsem chtěla předtím, je tu naprosto automaticky. A přijde mi absurdní, že jsem někdy měla pocit, že to někomu vyčítám, když o tom mluvím. Poznala jsem, že pokud funguje opravdu oboustranná láska, tohle všechno přichází samo. A i když tu ten strach párkrát byl (a určitě ještě přijde), ukázal se jako zbytečný, nesmyslný a neměl z čeho pramenit. Je to neskutečná úleva.

A ano, může se stát cokoliv. Vždycky. Pořád je to pro mě křehké a neuvěřitelné. Pořád jsem každý den vděčná, že mě to potkalo.

Možná jste ve vztahu, kdy jste si nejistí, mluvte a bojujte. Ale možná jste ve vztahu, kdy mluvíte, bojujete, ale stejně to nejde. Je to rok a já vím, že jsme bojovali oba, ale byli jsme na pokraji sil. Je těžké si to přiznat, ale čím dříve budete upřímní k sobě, tím dříve potkáte to pravé. Také jsem tomu nevěřila. A pokud jste teprve před budováním vztahu a víte, že nemůžete tomu druhému dát to, co si přeje, že vás to děsí, že vás to bude stát víc, než jste si jistí, že zvládnete, popřemýšlejte, zda tomu druhému víc neublížíte, když bude žít v naději, že to jednou bude lepší. Až se stane to a to… slovo až do pravé lásky nepatří.

Jsou pryč… ty “zbraně”, ty “duše”, co mě trápily… A trvalo to 4 roky. Děkuji Ti! A prosím, nenechejme je nikdy vrátit.

Dnešní článek je trochu jiný, ale poslední týdny jsem toho všeho zase tak plná, že mi možná pomůže se z toho vypsat. Tak jako dřív ze všech svých trápení. Budu totiž psát o práci, čemuž jsem se dost vyhýbala.

Dneska je to rok, co jsem přišla z dětmi z hudebního vzdělávacího pořadu a viděla zástupkyni s pohledem, který jsem nikdy dřív neviděla. A řekla, že zavírají školy. Ve sborovně nastal chaos, protože jsme měli tolik otázek, na které nikdo neznal odpověď. Pamatuju si, jak kolegyně nepříčetně kopírovala pracovní listy na doma, druhá vyjmenovávala témata a říkala, že nic nemůže vynechat. A já jen řekla dětem, zda všichni znají svá hesla na mail, protože jsem nevěděla, co jiného dělat a doufala, že opravdu jde jen o těch 14 dní.

Během března jsem prožívala nejhorší pracovní pocity. Nevěděla jsem, co mám dělat a pořád hledala cesty. A hledám je dodnes. Možná víc než cesty, jsou to teď obměny, aby je to ještě bavilo. A dneska je to rok. Rok od poslední “normální” hodiny. Měla jsem hudebku a úplnou náhodou to opravdu byla ta nejlepší hudebka, kterou jsem zažila.

Upřímně přestávám věřit tomu, že se letošní školní rok vrátíme do lavic v běžném režimu. Přestávám věřit tomu, že budu moct dělat svou práci tak, jak ji mám ráda. A tolik věcí mi chybí.

Chybí mi děti. Jejich energie, nálady, jejich mimika, smích. Nedokážu vysvětlit, jak je odlišné to teď je. Pochopí to jen učitelé. Když vejdete do třídy, podíváte se na ně a víte. Víte, jestli mají dobrý den nebo ne, jestli se dneska zasmějete nebo to bude dřina. Teď se připojíte a je to vždycky dřina, protože ta energie mezi námi není. Nemůže být. Kameru si zapínají pravidelně 3-4 děti a když vidím, že se občas usmějí, je to nejkrásnější chvilka, kterou v online hodinách zažívám.

Chybí mi kolegové. Máme ve škole skvělý kolektiv a opět, kdo učí, ví, jak moc je to důležité. Tady je to ale jiné. Smějeme se každý den. Podporujeme se. Objímáme, když je to třeba a NIKDY NA NIC NEJSTE SAMI. Cítím podporu nejen jich, ale i vedení. Vymýšlíme výlety, kulinářské soutěže, tematické dny. A sama cítím, jak to opadlo. Ty chvíle, kdy jsme mohli učit, už nebyly takové. Ten stres a strach z toho, co může kdykoliv nastat, nás ovládl.

Chybí mi volnost. Dovolit si udělat jinou hodinu. Dovolit si hodinu slohu, kde si budeme povídat a trénovat tak argumentaci, aniž by to věděli. Dovolit si hodinu literatury, kdy si lehneme na koberec a celou hodinu potichu čteme. Dovolit si pustit film a další hodinu o něm mluvit. Teď mám pocit, že musím každou minutu využít na maximum. A i tak vím, že většina nedává pozor.

Chybí mi energie. Jsem unavená z toho řešit, proč se nepřipojují, proč nedělají úkoly, proč nedávají pozor, když je vyvolám. Nemám energii říkat minimálně pětkrát, na jaké straně jsme, nemám energii je třikrát vyvolávat a dělat, že jim věřím, že zrovna nešel zapnout mikrofon, že jsem se zrovna sekla… a poslouchat od těch nepohotových, že museli jít pomoct mámě, že museli jít na záchod, pustit psa ven, jít se napít nebo hledat učebnici.

Chybí mi moje práce strašně moc. Věci, které jsem považovala za běžnou samozřejmost. A přiznávám se, že kvůli tomu občas pláču. Bezmocí a steskem. A pokud tohle čte nějaký učitel, vím, jak vám je. A vím, že všechno, co ostatní říkají, jsou jen utěšující kecy, ale dokud nebudeme zpátky před tabulí s dětmi a bez roušek, nebude nám nikdy dobře.