Archiv pro měsíc: Leden 2021

Když skartuješ mosty…

Stěhování. To je ale věc. Když jsem se stěhovala poprvé, vlastně už ani nevím, jak to probíhalo. Byla jsem dost mimo, plná slz, zoufalství a strachu, že dělám největší chybu svého života, ale zároveň ve mně byla nějaká zvláštní naděje, že se stane něco, díky čemu nám oběma bude lépe.

A teď to není od lásky, ale za láskou. Proto mě překvapilo, že se objevil i smutek. Vlastně ho pořád nedokážu definovat. Je to kapka strachu, kapka nostalgie a kapka dojetí, že jsem to zvládla. Psala jsem kamarádce, že mě překvapilo, jak špatně nesu životní změny. Jí to rozesmálo, protože ji překvapilo, že mě to překvapilo. Někdy vás mají ostatní opravdu přečtené víc, než se máte vy sami.

Ta změna je ale zároveň výzvou začít novou kapitolu a já jsem každým dnem překvapenější, jak hladce to jde. Jak i přes to všechno, že rveme dva byty do jednoho, nic neříká. Jak i přesto, že vidí, jak jsem z toho rozhozená, mě obejme. 

Když jsem se stěhovala předtím, vzala jsem prostě bedny se svými věcmi a někam je dala. Teď jsem ale musela vzít do ruky každou věc a rozhodnout se, jestli ji potřebuji, nebo jestli chci, aby byla se mnou. A přesně jak říká Marie Kondo, nejhorší a vlastně i nejbolestnější byla krabice nostalgických věcí “na památku”. Bylo tam všechno. To, čím jsem kdysi byla. Všechny naděje a odhodlání, které jsem do každého předchozího vztahu dala. Fotky, dopisy, adventní kalendář s 24 vzkazy pro mě… o tom jaká jsem, o tom, co na mě miluje…  Je neuvěřitelné, jak se o sebe dokážeš postarat… Není to neuvěřitelné, nic jiného mi nikdy nezbylo. Vždycky to rozhodli za mě. Nedali mi jinou možnost. A já se ztrácela každým dnem. A až teď zjišťuju, že je v pořádku se občas nestarat, protože vedle vás je někdo, kdo vás v tom konečně nenechává. A já se poprvé po čtyřech letech nadechuju a najednou se nemusím bát si říct o pomoct nebo sdílet svoje trable. Ještě mi to chvíli potrvá, ale neskutečně si toho vážím. Nerada se vzdáváš… ano, svých snů, svých plánů, ale někdy je na čase se vzdát – vzdát se minulosti. Takže bylo na čase spálit mosty, vzdát se těch vzpomínek. Místo pálení nastoupila skartovačka a já se bála, jestli mi nebude smutno, že jsem to všechno tak jednoduše zahodila, protože nikdy předtím jsem to neudělala. A není, tohle je jiné. A stačí tak málo.

Stačí, že mě ráno budí pohlazením po tváři, protože ví, že mi v noci nebylo dobře. A vzpomínky jsou pryč. Protože vím, že teď si vytvářím ty nejkrásnější a moc se těším na další.