Na rok 2020 nezapomene asi nikdo z nás, a proto jsem se rozhodla, že napíšu něco, co normálně nedělám. Bilanci tohohle roku. Nejzvláštnějšího a nejpodivnějšího. Pro nás pro všechny a pro mě o něco víc.

Vlastně mě k tomu inspirovala i Míša se svou clipbook výzvou, kterou jsem poctivě plnila celý rok. A protože jsem typ, co si rád vše zaznamenává a fotí, aby se k tomu mohl vracet a vzpomínat, vlastně jsem ráda, že tenhle rok někde zaznamenám, protože událostmi vydal za pět let, a to i přesto, že jsme skoro nic dělat nemohli (nebo právě proto?).

Ještě klidná zima

Hned na začátku roku jsem se poprvé projedla Českými Budějovicemi a zopakovala jsem si to hned na začátku července. A zase se těším na příště. Byla jsem na výstavě Malého prince – sama. Tam už mi vlastně došlo, že jsem už opravdu sama, i když vedle sebe někoho mám. Měli jsme poslední dvě taneční vystoupení, i když jsme v tu chvíli netušili, že jsou poslední. Splnila jsem si jeden ze svých snů a byla na kurzu kaligrafie. Zažila jsem krásný den, kde třešničkou na dortu bylo divadelní představení Malý princ. Bylo to vlastně naposledy, kdy jsme si spolu tak moc užili den. Takhle bych mohla pokračovat s každým dalším měsícem, ale tenhle rok byl tolik jiný, že i tohle povídání bude jiné…

Narozeniny – nejzvláštnější v mém životě. Stejně jako tenhle rok. Jsou plné hořkých vzpomínek i snahy vidět to dobré. Ten den už jsem věděla, že jsou věci, se kterými nemůžu já už udělat vůbec nic. V ten den mi vlastně nejkrásněji popřál ten, kterého jsem o půl roku později poprvé a naposledy políbila. A díku tomu jednomu polibku pochopila spoustu věcí.

Nejdelší jaro

Když si od března do června projedu fotky v mobilu, nebo si vzpomenu na nějakou událost, sevře se mi břicho. Během tří týdnů se mi zhroutil celý svět. Práce z domova, strach vycházet, úzkost. A ve chvíli, kdy jsem to nečekala, rozchod a ta nejhorší bolest. Myslím, že mě ještě nic takhle nesrazilo a asi o tom nedokážu psát, protože i teď, když už je po všem a já cítím, že v klidu dýchám, vím, že mě to ovlivnilo a způsobuje to tolik mých strachů. Jen ti, které mám blízko sebe a kteří se mnou opravdu prožili poslední tři roky, dokážou snad trochu chápat, jak může rozchod někoho tak zadupat do dna. A možná mohou i chápat, proč mi tak dlouho trvalo zvednout hlavu.

Takže i když se dny vlekly, i když bych o tomhle dokázala psát na tisíc stran, nemůžu se k tomu vracet. Chci to totiž zadupat někam do nejvzdálenějšího koutku v mojí hlavě. Zapomenout to nechci, díky tomu si totiž vážím toho, co mám teď.

Léto, co určitě nemělo jen tři měsíce

Jelikož se na jaře můj život zastavil a v létě jsem konečně začala pomalu žít, snažila jsem se do něj narvat co nejvíc zážitků. Procestovaly jsme s kolegyní a jejími dětmi kus Polska, což byl jeden z nejkrásnějších zážitků tohohle roku. A zjistila jsem, že dokážu zase něco cítit k někomu druhému. A i když to byl vztah, který nevyšel, jsem ráda, že přišel. Začala jsem se zase usmívat a pochopila, že na všechno nemusím být sama.

A protože jsem v létě šla do všeho naplno, hodně mě překvapilo, když jsem díky úrazu musela zpomalit na minimum. Byl to první vážný úraz v mém životě. První strach o to, jestli budu moct fungovat jako dřív. První šílená fyzická bolest. Ale taky neskutečná vlna pomoci a pochopení od mých přátel. A vím, že  i tohle mělo do mého života přijít. Protože od sprna jsem si začala uvědomovat, že všechno má svůj čas. Všechno. A něco prostě nejde uspíšit. Musí to přijít samo. A přišlo. Uzdravení ruky i duše.

Překvapivý podzim

Nikdy jsem neměla ráda podzim. Všechno se táhlo, byla zima, ale žádný sníh… takové období nic moc. Ale tenhle podzim nabral jiný směr. Tenhle podzim jsem potkala to, v co jsem už nevěřila, ve chvíli, kdy jsem to absolutně nečekala. Po tolika letech vím, co je láska. Poprvé vím, co je intenzivní láska bez ale, bez podmínek, bez hádek, ale zato plná smíchu, touhy, klidu, bezpečí a pocitu, že vše je přesně tak, jak má být. Celý říjen jsem chtěla bdít víc než spát.

Rok 2020 přinesl do celého světa změnu, strach a neskutečné omezení. Mně přinesl bolest, změny a odhodlání. A zároveň neskutečně úžasné zážitky, nové výzvy, spoustu splněných snů, krásné léto a ten nejkrásnější podzim.

Přinesl mi tebe… a to znamená, že někdy se vánoční přání plní už v říjnu…

Roku 2020 děkuji za vše, posunul jsi mě o mnoho dál, než jsem si doteď vůbec uvědomila.

Už asi třikrát jsem chtěla začít tohle všechno psát, ale nějak to nejde a zároveň mě to vnitřně ubíjí. Víte, jak já umím být chytrá, když radím druhým, když radím tady. Ale přitom tam uvnitř mám pořád strachy a myšlenky, co mi dokážou zkazit i tu nejkrásnější chvilku.

Nenávidím je za tu nejistotu, kterou ve mně vypěstovali. Nenávidím, i když vím, jak silné slovo to je. Ale je to můj pocit. Moje hlava. Moje pochyby. Moje strachy. A nenávidím sebe zato, že tohle připouštím. Že se o nás bojím. Že nechám tu nejistotu ve mně zase vylézat. Není to jako předtím. Dřív jsem měla strach a věděla, že to, co se děje v mých vztazích, není správně. Teď vím, že je to to nejsprávnější, co jsem kdy zažila, a bojím se, že o to přijdu.

Chvilky, které jsou pro většinu samozřejmost, jsou pro mě něčím novým. Řekl mi: ” Ale tohle je normální, lásko.” Není. Nic z toho, co dělá, říká, plánuje, pro mě není normální. Je to podruhé, co se mnou někdo chce opravdu žít. Už nevím, jaké to je. Už nevím, jaké to má být. Takže to pro mě není normální. A učím se tomu všemu věřit. Každý den si totiž aspoň jednou řeknu, že to, co se děje, je neuvěřitelný. A nikdy vlastně nechci, abych tyhle chvíle brala jinak.

Děkuju za ten klid, co mám. Za všechno to naše normální. A slibuju, že s tím rozbitým uvnitř mě bojuju. Ze všech sil! Protože teď mám konečně důvod. A protože teď je to, doufám, poprvé v mém životě, kdy vím, že je to jen zbytečná nejistota uvnitř mě, kterou tam vypěstoval někdo jiný. A je už na čase, aby odešla.

Tohle mi přistálo ve zprávách na instagramu spolu s odkazem na příspěvek nereálné_realistky. Když jsem si to četla, plakala jsem. Viděla jsem sebe v dubnu, jak jsem potřebovala vědět, že jednou to bude dobré. Že ty oči budou zářit.  A tak jsem najednou potřebovala vypsat svoje myšlenky. Opět trochu zmatené, ale zároveň plné naděje. Snad i pro vás.

@nerealna_realistka

Pak jsem to četla podruhé a viděla jsem sebe celé předchozí tři roky. Věděla jsem, že mě to ničí, ale nikdy jsem si asi neuvědomila, jak moc mě ty roky lámaly. A jak moc mě zlomil začátek tohohle roku. Bolest, která se vrývala čím dál víc do mě každým dnem, každým nesplněným očekáváním, každou hádkou, každou další absurditou, která se stala. Ta bolest mě ale ničila i potom, protože ona bohužel nikdy jen tak nezmizí mávnutím kouzelného proutku. I když je vám sebekrásně. Protože ta bolest ve vás vypěstuje strach.

I když jsou ty oči veselé, i když je mi tak, jak mi nebylo už roky (možná nikdy), pořád je tu ohromný strach. Vyplouvá na povrch nečekaně a já se ho bojím. Takový začarovaný kruh. Bát se strachu. Přejde to někdy? Věřím, že ano, ale bude to stát spoustu mojí práce a odhodlání a spoustu jeho trpělivosti.

Když jsem si ten profil prohlížela, našla jsem tohle:

@nerealna_realistka

Ano, konečně to vím, že jsem udělala vše a že mě to vyčerpalo.Odpustit si to neumím. Nechala jsem to zajít moc daleko. Tak daleko, že se pořád bojím. Snad jednou, až ten strach odejde. Až budu věřit, že tohle všechno je opravdu skutečné, že se to opravdu jednou může dít i mně a až budu věřit, že na mě za rohem nečeká další pád.

Moc vám přeji, abyste si odpustili vše, co nevyšlo. Moc vám přeji, abyste našli sílu nenechat si ubližovat. Abyste nečekali na změnu, o které víte, že nepřijde. Udělejte ji vy. A já vím, že to bolí, že vám bude hrozně, že budete plakat, že budete doufat, že se všechno vrátí zpátky… ale myslete na to, že jednou ty oči už nebudou smutný. A budete na sebe hrdí. Věřte mi.