…and I didn’t like the ending

Tahle písnička mě teď totálně dostává. Jmenuje se Exile a překvapivě jsou tam naprosto skvělí Bon Iver a Taylor Swift, kterou jsem zase za nějak extra úžasnou nepovažovala. Co mě ale úplně dostalo je ten text, takže si to rovnou najděte i s překladem. Protože když jsem to našla s překladem já, tak jsem se našla snad v každém slově. Ovšem musíte být stejně ujetí na písničky jako já, že.

Nedávno jsem tu psala o tom, že náhody, které se mi poslední dobou dějí v životě, jsou fakt už divné. No jsou. Napsala jsem článek o tom, že jsem v mém bytě doma a pak jsem tu dopíjíc to víno přemýšlela, jak jsem si to vypiplala. Jak to vypadalo předtím a jak to vypadá teď a říkala si, co ještě chci změnit. Druhý den jsem tu měla návštěvu a strašně jsme se shodovali, jak je ten byt vlastně skvělý. A byla jsem na sebe hrdá.

Den na to jsem zjistila, že se musím nejpozději v březnu vystěhovat. A i když jsem o tom nechtěla s nikým mluvit, než to vstřebám, tak ta řešící Alička ve mně začala okamžitě jednat a hledat možnosti. Jenže hned po tom, co jsem projela všechny inzeráty, domluvila si schůzku s finančním poradcem a vymyslela plán, jak vykradu banku, se ve mně ozvala ta druhá. Ta, co ke mně mluvila už v dubnu. Není čas, abys tady nechala všechno být a odjela? A nejlíp co nejdál to jde?

A ten hlásek je tam slyšet čím dál tím víc a já mám vlastně strach ho poslechnout, protože člověk před tím, co má v sobě, stejně neuteče.

A mám strach ho neposlechnout, protože mám pocit, že víc točit v kruhu už se snad ani nemůžu. Zvlášť po tom, co jsem v sobotu prožívala stejné chvíle jako před třemi lety. A jsem úplně stejně vyděšená. A stejně tak jako tehdy nevím co říct, udělat, jak se rozhodnout…

I think I’ve seen this film before…

…so I’m leavin’ out the side door.

Abyste ji nemuseli hledat…

23. září 2016 – první noc v novém bytě. Na gauči, skoro bez nábytku. Bezmoc a samota a zároveň velké odhodlání. Druhý den už jsem mu volala, že tu nedokážu být sama, i když jsem od něj potřebovala utéct. O půl roku později jsme oba u soudu řekli ano.  Jeden z nejhorších dnů mého života.

Toho 23. září ale začal nový život. Vlastně to do teď odděluji – život před tím a teď. Život brunety a blondýny. Manželky a svobodné holky. Život milované a život nemilované.  Jako by to byly dvě odlišné holky. Životy s úplně jinými problémy.

To září je pro mě nějak osudové. Je to pro mě to samé jako pro ostatní 1. leden. Už od dvou let, kdy jsem nastoupila do školky (ano, brzo, já vim, ale nějak to tenkrát ukecali), žiju v tom, že pro mě nový rok začíná v září. V září jsem vždycky odstátnicovala. V září jsem měla autonehodu, kdy jsme se se ségrou znovu narodily. V září jsem začala učit a potkala ty nejbáječnější děti a naučila se toho tolik vlastně já sama. V září jsem se odstěhovala. V září jsme se tenkrát tajně v noci v lese znovu políbili a já věděla, že to jen tak neodešlo. V září jsem si koupila auto. A letos v září jsem se znovu rozbila…

a tak tedy…

23. září 2020  – nevím už ani kolikátá noc, ne v bytě, ale doma. Nalila jsem si dvojku vína, i když sama piju opravdu málokdy. Mám za sebou stejně náročný půlrok jako byl ten první. Možná dokonce náročnější. A možná to říkám hlavně proto, že posledních pár dnů už melu z posledních sil. Bohužel. V pondělí mi to dalo moje tělo jasně najevo. Naštěstí mám kolem sebe ty nejlepší přátele, kteří mě teď drží ze všech jejich sil, abych nespadla. A já doufám, že už najdu něco, co mi pomůže chtít vylézt nahoru.

Ale sakra… trvá to už čtyři roky…

Tohle rčení mi řekli dva lidi nezávisle na sobě během dvou dnů.

První z nich byl komentář na instagramu u jedné starší fotky. Energii mi to dodalo hlavně v tom, že i dotyčná tu pokličku našla hodně po třicítce. Protože to, že mi něco utíká, je pro mě největší tlak v mojí hlavě. A často mě tlačí někam, kam vlastně nechci. A podruhé jsem to slyšela od mého nejlepšího kamaráda, když mě vezl z nemocnice.

Za poslední dva dny jsem si o sobě poslechla dalších mnoho slov, která bolela. (Tolik, že i tenhle článek je po jednom dni přepsaný, což jsem nikdy předtím neudělala.) A tak se holt musím zase zvednout a smířit se tím mým těžkým životem, co mě čeká.

A když nad tím tak přemýšlím, tak možná radši chvíli počkám, jestli ta poklička opravdu někde není, nebo jestli prostě někdo nechce tou pokličkou být i přesto, že se to v tom hrnci vaří a šíleně bublá.

A tak i když už necítíte žádnou energii, když už po několikáté slyšíte, že očekáváte moc, když chcete něco, co se vám nedostává, když už jste vlastně vzteklí sami na sebe, nadechněte se a věřte jako já. Do teď jsem to cítila jako, že jsem něco vzdala, ale ono je to naopak. Nevzdávám svůj sen o tom, že budu šťastná…

Nevzdávejte to ani vy! A pokud cítíte, že je něco špatně, nejdřív se pošťourejte v sobě, a když si budete stoprocentně jistí, že nechcete nic nereálného, bojujte o to. Protože každý si to zasloužíme…

Jistěže se to děje v tvé hlavě, Harry. To ale neznamená, že to není skutečné…

Tak nějak jsem zjistila, že toho na sebe dost prásknu in English. Chodím totiž na angličtinu a tam se občas dostaneme k otázkám, že si připadám jak na terapii. Dneska jsem dostala od své učitelky otázku, co mě nejvíc rozčiluje. Jelikož jsem rychle nevěděla, jak se řekne nespravedlnost, tak jsem řekla, že v poslední době mě rozčiluje situace s mojí rukou, že mi lidi chtějí pomáhat a starat se o mě a já si chci dělat věci po svém a teď to nejde. A nemůžu dělat všechny věci, jak bych chtěla. Takže jsem naštvaná sama na sebe, ale na druhou stranu, že mi to ukazuje, že je v pořádku si nechat pomoct a že se to tak učím. (Teda jako jsem to tak nějak anglicky blekotala.)

A moje lektorka mi odpověděla, že mi v tom může pomoci můj new boyfriend. V tu chvíli se čas zpomalil a moje slovní zásoba z nuly spadla na mínus sto. Jak vysvětlit něco, co nedokážu popsat ani v češtině, v jazyce, kterému možná trochu rozumím, ale neumím ho používat?

No ale hlavně mi to připomnělo něco, o čem už přemýšlím pár dní. Život na malém městě. Všichni znají všechny. Všichni ví, s kým chodíte. Všichni ví, že se něco děje, protože jste se spolu dlouho neukázali v místní hospůdce. Nedej bože, když do tý hospůdky zavítáte s kamarádem a nedej bože, když jich máte víc. 

A největší nedej bože je, když píšete blog. Tak teď vám řeknu něco, co vás asi šokuje. Blog se píše proto, aby se četl. A já to vím. A pokud mi na někom záleží, tak mu to dříve či později řeknu, takže se nemusíte obtěžovat s tím, že to uděláte za mě. Mluvím samozřejmě jen o těch případech, kdy se z toho dělá senzace.

Už se mi stalo víckrát, že si někdo v mém okolí na tyhle drby maloměsta stěžoval. Já to vždy vypouštěla a dost často jsem se tím i bavila. Třeba s mým nejlepším kamarádem se už leta pousmíváme nad tím, že spousta lidí naše kamarádství nedává.

Poslední měsíc jsem ale pocítila malost tohohle města nějak víc, než bych chtěla. A dost často jsem si říkala, že to už snad musí řídit někdo jiný, že to nejsou náhody. A když už vám to nepřijde vtipné, ale vlastně vás to bolí, máte chuť někam utéct, protože vás ta malost až dusí…

A tak jsem utekla. Do sebe a k sobě. A nevím, co se sebou a čekám. Čekám, jestli to nebude vědět někdo jiný…. 

A vlastně i ten “summertime sadness” letos bolí víc než jindy…

Think I’ll miss you forever

Like the stars miss the sun in the morning sky

Later’s better than never

Even if you’re gone I’m gonna drive