Archiv pro měsíc: Září 2020

Na každý hrnec se najde poklička

Tohle rčení mi řekli dva lidi nezávisle na sobě během dvou dnů.

První z nich byl komentář na instagramu u jedné starší fotky. Energii mi to dodalo hlavně v tom, že i dotyčná tu pokličku našla hodně po třicítce. Protože to, že mi něco utíká, je pro mě největší tlak v mojí hlavě. A často mě tlačí někam, kam vlastně nechci. A podruhé jsem to slyšela od mého nejlepšího kamaráda, když mě vezl z nemocnice.

Za poslední dva dny jsem si o sobě poslechla dalších mnoho slov, která bolela. (Tolik, že i tenhle článek je po jednom dni přepsaný, což jsem nikdy předtím neudělala.) A tak se holt musím zase zvednout a smířit se tím mým těžkým životem, co mě čeká.

A když nad tím tak přemýšlím, tak možná radši chvíli počkám, jestli ta poklička opravdu někde není, nebo jestli prostě někdo nechce tou pokličkou být i přesto, že se to v tom hrnci vaří a šíleně bublá.

A tak i když už necítíte žádnou energii, když už po několikáté slyšíte, že očekáváte moc, když chcete něco, co se vám nedostává, když už jste vlastně vzteklí sami na sebe, nadechněte se a věřte jako já. Do teď jsem to cítila jako, že jsem něco vzdala, ale ono je to naopak. Nevzdávám svůj sen o tom, že budu šťastná…

Nevzdávejte to ani vy! A pokud cítíte, že je něco špatně, nejdřív se pošťourejte v sobě, a když si budete stoprocentně jistí, že nechcete nic nereálného, bojujte o to. Protože každý si to zasloužíme…

Jistěže se to děje v tvé hlavě, Harry. To ale neznamená, že to není skutečné…

Hometown sweet hometown…

Tak nějak jsem zjistila, že toho na sebe dost prásknu in English. Chodím totiž na angličtinu a tam se občas dostaneme k otázkám, že si připadám jak na terapii. Dneska jsem dostala od své učitelky otázku, co mě nejvíc rozčiluje. Jelikož jsem rychle nevěděla, jak se řekne nespravedlnost, tak jsem řekla, že v poslední době mě rozčiluje situace s mojí rukou, že mi lidi chtějí pomáhat a starat se o mě a já si chci dělat věci po svém a teď to nejde. A nemůžu dělat všechny věci, jak bych chtěla. Takže jsem naštvaná sama na sebe, ale na druhou stranu, že mi to ukazuje, že je v pořádku si nechat pomoct a že se to tak učím. (Teda jako jsem to tak nějak anglicky blekotala.)

A moje lektorka mi odpověděla, že mi v tom může pomoci můj new boyfriend. V tu chvíli se čas zpomalil a moje slovní zásoba z nuly spadla na mínus sto. Jak vysvětlit něco, co nedokážu popsat ani v češtině, v jazyce, kterému možná trochu rozumím, ale neumím ho používat?

No ale hlavně mi to připomnělo něco, o čem už přemýšlím pár dní. Život na malém městě. Všichni znají všechny. Všichni ví, s kým chodíte. Všichni ví, že se něco děje, protože jste se spolu dlouho neukázali v místní hospůdce. Nedej bože, když do tý hospůdky zavítáte s kamarádem a nedej bože, když jich máte víc. 

A největší nedej bože je, když píšete blog. Tak teď vám řeknu něco, co vás asi šokuje. Blog se píše proto, aby se četl. A já to vím. A pokud mi na někom záleží, tak mu to dříve či později řeknu, takže se nemusíte obtěžovat s tím, že to uděláte za mě. Mluvím samozřejmě jen o těch případech, kdy se z toho dělá senzace.

Už se mi stalo víckrát, že si někdo v mém okolí na tyhle drby maloměsta stěžoval. Já to vždy vypouštěla a dost často jsem se tím i bavila. Třeba s mým nejlepším kamarádem se už leta pousmíváme nad tím, že spousta lidí naše kamarádství nedává.

Poslední měsíc jsem ale pocítila malost tohohle města nějak víc, než bych chtěla. A dost často jsem si říkala, že to už snad musí řídit někdo jiný, že to nejsou náhody. A když už vám to nepřijde vtipné, ale vlastně vás to bolí, máte chuť někam utéct, protože vás ta malost až dusí…

A tak jsem utekla. Do sebe a k sobě. A nevím, co se sebou a čekám. Čekám, jestli to nebude vědět někdo jiný…. 

 

 

A vlastně i ten “summertime sadness” letos bolí víc než jindy…

Think I’ll miss you forever

Like the stars miss the sun in the morning sky

Later’s better than never

Even if you’re gone I’m gonna drive