Archiv pro měsíc: Srpen 2020

Jsem zápornou hrdinkou příběhu

Přesně ta, kterou byste při čtení knihy nebo sledování filmu nenáviděli. Řikali byste, co ještě sakra chce… Postava, co dostane naservírováno přesně to, co si přála, a stejně má problém. Našla si zase něco jiného.

…I let you see the parts of me
That weren’t all that pretty
And with every touch you fixed them…

Tak to jsem já. Přesně tahle postava. A každým dnem se za to mám míň a míň ráda. A mám čím dál tím méně energie na vše. Na to se zase pitvat ve svých pocitech a hledat správná slova na to, co je špatně.

…I’m sorry I don’t understand
Where all of this is coming from
I thought that we were fine…

A najednou se zase topím v každé vteřině, kdy bych měla být šťastná. Nimrám se v tom, proč nejsem. A všechno, na co přijdu, se zdá tak nicotné a povrchní. A bojím se. Bojím se, že nikdy nedokážu říct, co cítím, protože pro to ještě nemám slova.

…Your head is running wild again
My dear we still have everything
And it’s all in your mind
(Yeah, but this is happenin’)…

A pak přišlo 5 vteřin, kdy jsem věděla úplně vše. Kdy jsem se stala ne čtenářkou té knihy, ale spisovatelkou. Kdy jsem přesně věděla, co chci… a věděla, že mít nebudu. Kdy jsem to mohla změnit a udělat z tý hrdinky někoho jiného. Jenže já nevěděla, jestli by nebyla ještě horší. A nevím to pořád.

A odpověď není jednou tolik… ale napořád…

 

(A vím, že tomuhle nebudeš rozumět…)

Jsem, jaká jsem…

Já přeci chci, abys byla taková, jaká jsi…

Už čtyři roky se snažím přijít na to, jaká jsem. Takže tahle věta mě vlastně vyděsila.  Ale začala jsem nad tím přemýšlet, a protože se k tomuhle snažím už půl roku dojít, začala jsem si to trochu třídit v hlavě. Znáte takové ty kolonky: napište něco o sobě? Pro mě je to totální stres. Naposledy jsem to měla vyplnit pro fleppi.cz a poslat to mi trvalo asi měsíc! A tam jsem se naštěstí věnovala jen sféře notýsků, diářů, lepíků a fixek.

Kdo mě zná i v osobním životě, ví, že jsem si teď ošklivě poranila ruku (o tom ještě napíšu) a najednou jsem byla “donucena” překopat své plány a úplně zpomalit. A proto teď možná je ideální čas zjistit, kdo teda jsem. Zatim jsem přišla na tohle:

Jsem ráda holka – žena. Říkejme tomu po třicítce, jak chceme. Ale ráda nosím sukně, ráda si navlním vlasy a ano, sobecky přiznávám, že mi dělá dobře, když mi někdo řekne, že mi to sluší. Zvlášť chlap.

Zároveň ale nechci, aby mě měli chlapi za holku, která nic neudělá sama. Ale zase mám svý hranice. Chci se sama postarat o svoje auto, ráda řídím, chci rozumět počítačům (!), opravit si drobnosti v bytě, nastavit wifinu… nechci být na muži závislá. A divili byste se, kolik z nich to nemá rádo.

Jsem holka, co ráda poslouchá hudbu a má k většině písniček vztah. Skoro každou písničku mám s něčím spojenou. Často něco slyším a někoho si vybavím. Často to taky těm lidem posílám. A mám ráda skupinu Kryštof a myslím si, že jejich texty jsou češtinářsky zajímavý. Tak a je to venku!

Mám ráda pohyb. Do teď jsem to nevěděla. Potřebuju si jít občas zaběhat, vybít se na volejbale a nebo si jít zatancovat. A nebo se projet na kole. Nikdy by mě nenapadlo, jak si u těhle věcí čistim hlavu. A musí to být rychlý pohyb. O karanténu jsem zjistila, že třeba jóga neni nic pro mě.

Nepiju proto, abych se opila. A tohle je  pro spoustu lidí velká zvláštnost. Prostě si dám ráda skleničku dobrého vína, nějaký drink, v létě jedno pivo a panáka si dám maximálně, když si jdu s někým připít k narozeninám, narození dítěte, na svatbě nebo když jsem hooodně mimo kvůli něčemu. Ale dám si jednoho. Nepiju, abych se zlila a mohla druhý den skuhrat, že je mi blbě a jak super večer to byl. Dokážu se bavit i bez toho, abych byla úplně na mol. Stačí mi málo, abych zpívala s holkama v práci karaoke.

Mám ráda chvilky, kdy jsem sama a něco si tvořím. Maluju, píšu, nebo si organizuju diář. Asi to nemusím dál vysvětlovat.

Mám ráda svou práci. A často o ní mluvím. Bohužel. Dělat práci, která mě baví, je pro mě jednou z důležitých životních hodnot. A celkově mám jasno ve svých životních hodnotách a vím, co je pro mě důležité.

Jsem netrpělivá, ale snažím se s tím něco dělat. Takže když něco nejde tak rychle, nebo né podle plánu, umí mě to vykolejit a já zase pak umím být slušně vzteklá a nevrlá.

Ve vypjatých situacích umím reagovat s klidem. Analyzuju. Dělám, co je třeba. A zhroutím se, až když jsem sama nebo s někým blízkým. A pak si to musím prožít.

S tím souvisí, že často brečím. Nejen smutkem, ale často se dojímám, brečím u pohádek, filmů, reklam, na koncertech, brečím, když se mi něco nepovede i povede, když děti mají vystoupení, když někdo něco dokáže a já vím, že si splnil sen… prostě často.

Jo a s tímhle zase souvisí, že se často bojím. Strach mě umí pohltit. Bojím se velkých a vážných věcí a stejně i prkotin. Ale i když by to do mě spoustu lidí neřeklo, v tomhle jsem se za posledních 5 let neskutečně posunula kupředu a často si řikám, že kdo se bojí…no pojďme říct, nesmí do lesa!

Plánuju a organizuju. Všechno a všechny.  A v dobrém i špatném. Ale zase se snažím to trochu měnit k lepšímu já.

Používám zvláštní slova. Často se jim lidi smějou. A taky hrozně zkoumám, jakým dialektem lidi mluví. Celkově o slovech, nářečích a jazyku bych mohla s někým mluvit hodiny a hodiny.

Mám věci, na kterých lpím, ale nejsem úplně typ, kterému dělá problém něco vyhodit nebo poslat dál.

Jsem bordelářka, ale miluju mít uklizeno. Snad tomuhle někdo rozumí.

Nesnáším, když si lidi desetkrát do hodiny dělají srandu z toho, že jsem blondýna, ženská, učitelka… párkrát to snesu, dobrým vtipům se zasměju, pravdivé věci potvrdím, ale když je toho moc, jsem vztahovačná a naštvaná.

No a protože nechci psát už všechny nesmysly, co mě napadají, zakončím to tím, že jsem romantička, co prostě věří na tu opravdovou lásku. A neumím se s mířit s tím, že TO PRAVÉ neexistuje.

Jo a bez písničky by to přece nešlo….