Pro mě…

Doufám, že víš, že všechno, co prožíváš je v pořádku. Že můžeš proležet den v slzách, šitím, čuměním do mobilu, přihlouplými slovenskými pořady, s nutellou a zase na zemi v slzách.

Doufám, že víš, že dva dobré dny, neznamenají, že bude dobrý i ten třetí.

Doufám, že víš, že všechno to, co si přeješ, tam někde čeká.

Doufám, že víš, že máš kolem sebe opravdu báječné přátele.

Doufám, že víš, že jsi změnila sebe, aniž by to po tobě někdo chtěl, a je báječné, že se vracíš zpátky k sobě a věcem, které dělat chceš.

Doufám, že víš, že každým dnem jsi o trochu silnější. Někdy o větší kus a někdy jen malilinkatý kousíček, který je ale pořád krokem vpřed.

Doufám, že víš, že jeden den se nadechneš úplně…

A doufám, že víš, že ten den nepřijde hned, ale jednou sakra přijde!

Pro tebe….

Doufám, že víš, že bych tohle raději nepsala a zároveň doufám, že víš, že musím. Znáš mě…

Doufám, že víš, že je to chyba… že uvnitř tohle všechno víš, jen jsi to zatlačil někam hluboko, stejně jako zatlačila někam hluboko, že mám poslouchat sebe a tebe a ne ostatní.

Doufám, že víš, že příště musíš mluvit… Že jsem tě nemusela dostat pod takový tlak, kdybys mluvil a já nemusela být tak pod tlakem. Doufám, že víš, že jsem si odpočinula od těhle stavů, ale jsou tady jiné, které také bolí.

Doufám, že víš, že jsi mi ublížil a ubližuješ… i když jsme si slíbili, že se to nestane.

Doufám, že víš uvnitř svého srdce, které neposloucháš, stejně jako to vím já.

Doufám, že víš, že už přestávám mít sílu…

Doufám, že víš, že mě to bolí… A doufám, že víš, že to, že ztrácím tu sílu bolí také.

A doufám, že víš, že teď – v květnu – sněží…. a oba přece víme, že to něco znamená!